pondělí 21. srpna 2017

Mitch Albom - Neztrácejte víru

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem si vybrala knihu od Mitche Alboma, tentokrát jeho Neztrácejte víru: skutečný příběh. V určitých ohledech připomíná jeho Úterky Morriem, protože i zde se autor setkává se starým člověkem, který se pomalu připravuje na smrt. Tentokrát jde o rabína ze synagogy, kam autor chodil jako malý, a který ho požádal o napsání projevu na jeho pohřeb.

zdroj: megaknihy.cz
Autor popisuje svá setkání s rabínem a postupné poznávání jeho lidské stránky, která je nerozlučně spjata s jeho povoláním. Osm let spolu hovoří o životních příhodách, o Bohu, o víře a společenství kolem synagogy. Vedle toho se autor setkává s Henrym, křesťanským knězem z Detroitu, kterému kostel padá na hlavu, ale on to nevzdává. V minulosti pobýval ve vězení a bral drogy, takže těžké cesty jsou jeho specialitou.

Překvapilo mě, jak jsou oba příběhy oddělené a mám pocit, že se je autorovi nepodařilo spojit do nějakého funkčního celku. Chápu, že vedle sebe chtěl postavit dva rozdílné příběhy a tak trochu na nich ukázat, co mají obě víry společné, ale mám pocit, že se mu to moc nepovedlo a oba příběhy vedle sebe existují tak nějak nezávisle.

Kromě toho mě většina textu moc nebavila. Neříkám, že byl špatný, rozhodně se ztotožňuji s většinou toho, co se v knize píše, ale nějak mě nic nepřekvapilo, neobohatilo, myslím, že za měsíc už nebudu vědět, o čem kniha byla. Možná je to tím, že to nebyla první kniha na podobné téma, kterou jsem četla, takže už není, co nového k němu říct. Ale spíš si myslím, že se prostě autorovi moc nepovedla.

I tak dávám tři hvězdičky, protože špatná kniha to nebyla, četla se rychle a jak říkám, s většinou vyřčeného se ztotožňuji. Navíc bylo docela zajímavé nahlédnout do dvou odlišných náboženských společenství, která se v Čechách moc nevyskytují, tím myslím hlavně americké, většinou černošské, křesťanské farnosti, jejichž mše jsou plné zpěvu a úderných kázání.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Prokleté domovy

Milý čtenářský deníčku,

po náročném Roce kohouta jsem si opět odpočinula u dalšího dílu ze série o Peteru Grantovi. Nic nového pod sluncem, takže jen krátce.

zdroj: goodreads.com
Tento díl jsem výjimečně četla velmi krátce po tom předchozím. Výhodou bylo, že jsem si pamatovala všechny postavy a co se stalo v předchozí knížce (a nestalo se toho mnoho). Zjevnou nevýhodou se samozřejmě stalo, že styl mi přišel už trochu nudný a opakující dříve vyřčené. S odstupem ale říkám, že to není o nic horší než v ostatních dílech.

Oproti Šepotu podzemí v Prokletých domovech se celý děj točí kolem hlavního nepřítele, tedy Muže bez tváře. Příběh je nabitý zvraty, novými teoriemi, mocnými kouzly a objeví se i nová postava Noční kouzelnice, od které si hodně slibuji. A vyvrcholení dílu je vskutku dech beroucí!

Zbývají už pouze dva díly, které nejsou přeloženy do češtiny. Jeden z nich vyjde snad už na konci září, poslední na sebe jistě nenechá dlouho čekat, Argu se tahle série asi docela vyplácí. V originále vyšel poslední díl loni v listopadu, děj se v něm neuzavřel a dají se očekávat další. Ale kdy, to jsem nikde nenašla. Kromě toho vychází různé povídky, které se odehrávají mezi díly, a také komiksy. Jsem zvědavá, jak dlouho z toho budou dělat nekonečnou sérii, trochu se bojím, že to dopadne jako Sherlock Holmes.

Závěrečné hodnocení: 

středa 26. července 2017

Lois Lowry - Dárce

Milý čtenářský deníčku,

další kniha z mého letního výběru má sice trochu vážnější téma, ale zase je určena pro děti od deseti let, takže jsem si říkala, že to nebude nic složitého. Dárce se ukázal jako skvělá volba!

zdroj: goodreads.com

Už dříve jsem od stejné autorky četla knihu Spočítej hvězdy. Její styl se mi moc líbil a tak jsem sáhla po jejím dalším, a možná i slavnějším, díle. Dárce se odehrává v budoucnosti, kde společnost žije ideálním, poklidným životem a všichni jsou šťastní. Jak už to u těchto knih bývá, hlavní hrdina trochu vybočuje z šedivého davu a kvůli tomu se jeho život nevyvíjí tak, jak by si možná přál.

Všechno se pro něj změní, když je mu jako dvanáctiletému přiděleno budoucí povolání. Má se stát "příjemcem paměti", tedy jediným člověkem, kterému je umožněno dozvědět se něco o ne zcela růžové historii lidstva. Jeho znalosti pak mají sloužit celému společenství, aby se vyvarovalo chyb, kterých se lidstvo v minulosti dopustilo.

Jak už jsem poznamenala, knih na podobné téma existuje nespočet a myslím, že už jsem jich i slušnou řádku přečetla. I tak mi ale Dárce přišel v mnoha směrech originální a hlavně se mi hrozně líbil jednoduchý a přitom elegantní styl, kterým byl napsán. Autorka tu rozebírá spoustu vážných témat a morálních dilemat a přitom zůstává srozumitelnou a nezabíhá do technických detailů.

Pokud Dárce porovnám třeba s Příběhem služebnice, tak i když oba zpracovávají velmi podobné téma, tak tady je příběh skutečně na prvním místě a okolní svět slouží jen jako vhodná kulisa pro obtížné životní situace. Ve Služebnici naopak Atwoodová popisuje hlavně společnost a příběh slouží spíš jako berlička než jako skutečná náplň knihy. Rozhodně dávám přednost stylu Dárce.

Na okraj mám ještě dvě poznámky. První se týká pokračování původně samostatného románu. Autorka to první napsala po asi deseti letech, vyšlo i v češtině pod názvem Hledání modré. Později napsala ještě další dvě knihy a tím už doufám s tímto podivným světem skončila. Pokud jsem to správně pochopila, tak knihy na sebe nenavazují, jen se odehrávají ve stejném světě.

Možná i v souvislosti s tím (spíš příčinné než důsledkové) byl natočen film Dárce, premiéru měl v roce 2014, tedy v době popularity Divergence, Hunger games a podobných "young adult" ptákovin. Film jsem neviděla, ale podle toho, co jsem o něm četla, to vypadá, že krásnou dětskou knížku přeměnili na patlaninu pro náctileté, změnili spoustu detailů, které ale dohromady tvoří úplně jinou atmosféru než je ta z knižní předlohy. Takže shlédnutí tohoto filmu mě vůbec neláká a asi si ho nechám ujít.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 24. července 2017

Ben Aaronovitch - Šepot podzemí

Milý čtenářský deníčku,

začalo léto, je tedy čas na oddechovou literaturu. I proto jsem sáhla po dalším dílu série o Peteru Grantovi, jde v pořadí už o třetí díl, takže budu stručná.

zdroj: goodreads.com
Předem můžu říct, že další díl celkem ničím nevybočil ze standardu této řady. Zasvěcené komentáře londýnského policisty střídají zkušené pohledy na londýnskou architekturu a to vše prostupují záhadné bytosti, čarodějové a podivné vraždy.

Jediná věc, která mě překvapila, byl v podstatě mizivý posun v ději, který by se měl prolínat všemi díly, tedy v boji proti záhadnému černokněžníkovi (eticky znevýhodněnému čaroději), který zatím dostal pracovní název Muž bez tváře.

Místo toho je čtenáři naservírován zbrusu nový a naštěstí také zcela uzavřený příběh o záhadných bytostech žijících v londýnském podzemí. Zároveň ale musím zdůraznit, že knihu určitě nejde číst bez znalosti předchozích dílů, protože by čtenáři chyběla spousta souvislostí.

Moje závěrečné hodnocení se neodchýlí od těch předchozích. Pokud bych četla knihy hned za sebou, asi by mě tenhle díl už nudil, ale vzhledem k tomu, že je čtu v odstupu několika měsíců, tak mi stále stejný styl nevadí a naopak se na něj těším. Je pravda, že originálních nápadů ubývá, ale to je u knih v sérii prostě normální.

P.S.: Zajímalo by mě, jestli hodlá autor svou sérii někdy ukončit, zatím to tak nevypadá. Poslední díl s pořadovým číslem 6 vyšel loni a do toho vychází různé komiksy případně povídky odehrávající se v mezičase mezi jednotlivými romány. Tak uvidíme, kdy ho to přestane bavit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 4. července 2017

Will Gompertz - Přemýšlej jako umělec

Milý čtenářský deníčku,

nákup téhle knihy byl jeden velký omyl. Na knižním veletrhu jsem zahlédla obálku se jménem Willa Gompertze, jehož Na co se to vlastně díváme považuji za nejlepší (nejpřístupnější) knížku o moderním umění. Takže jsem neváhala a koupila i další jeho spisek, aniž bych si pořádně přečetla aspoň jeho název.

zdroj: goodreads.com

Tématem knihy je opět umění, ale koncept mi připadá docela neobvyklý. Už sám název Přemýšlej jako umělec nás vyzývá k tomu, abychom změnili pohled na svět a díky novému druhu myšlení se stali úspěšnějšími. Anotace sice tvrdí, že tuhle formu zvolil autor s nadsázkou, ale já tam teda žádnou ironii necítila. Nesnáším tyhle motivační příručky a čtení pro mě bylo malým utrpením.

Každá kapitola se věnuje jednomu znaku uměleckého myšlení. Výtvarník musí být odvážný, podnikavý, přemýšlivý, vytrvalý... Všechny znaky jsou podpořeny jednou či dvěma historkami z dějin výtvarného umění. Dočteme se, jak Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli, i když fresky malovat neuměl, jak Picasso nejdřív kopíroval a pak ukradl nápady jiných malířů nebo jak Bridget Rileyová našla sama sebe až při velké osobní krizi.

Právě tyhle příběhy tvoří jádro knihy, dělají ji zajímavou, originální a jsou pravým důvodem, proč ji Gompertz napsal. Nesourodý mišmaš od renesančních průkopníků po nejmodernější street art v podání Banksyho by se do jiné knihy asi nevešel. Proto je mé hodnocení velice mírné a ve skrytu duše doufám, že humorná stránka se ztratila v překladu a příští Gompertzův počin mě opět naplní nadšením.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 29. června 2017

Martina Doležalová - Zítřek byl včera

Milý čtenářský deníčku,

konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.

Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.

Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.

Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.

Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.

Závěrečné hodnocení: 

Nate Silver - Signál a šum

Milý čtenářský deníčku,

ještě jednu knížku jsem (skoro) přečetla během posledního měsíce. Jmenuje se Signál a šum a v roce 2012 se stala knihou roku v kategorii naučné literatury na Amazonu. Napsal ji chlápek, který se proslavil velmi přesnými předpověďmi voleb v Americe a celá je o předpovědích a o tom, jak poznat ty dobré.

zdroj: goodreads.com

Statistiky a různé průzkumy mě opravdu baví. Jako každý žiju v určité sociální bublině a právě průzkumy mi umožňují vykouknout za její hranice. V posledním roce ale dvě důležité předpovědi selhaly. Jedna předpovídala, že Británie zůstane v Evropské unii a druhá odsoudila Trumpa k politickému debaklu. Nate Silver sice taky předpověděl prezidenské volby špatně, ale tak nějak jsem doufala, že v knize najdu odpovědi, proč mu to tentokrát nevyšlo.

Upřímně, deníčku, Signál a šum mě dost zklamal. V podstatě už v úvodu autor předestře svojí základní filozofii o předpovídání, tedy, že je potřeba zohlednit pravděpodobnost, nevěřit rychlým soudům a největším úskalím je rozeznat v datech pravdivé trendy od náhodného odpadu. Následujících pět set stran naplnil různorodými příklady předpovědí, na kterých dokazuje pravdivost své teorie.

Musím přiznat, že asi po 400 stranách už mě neustálé opakování toho samého nudilo tolik, že když mi doběhla výpůjční lhůta v knihovně, tak už jsem knihu ani nepřepůjčovala.

Některé kapitoly byly rozhodně zajímavé. Hodně mě bavily ty o počasí a zemětřesení. Na těchto dvou přírodních jevech autor ukazuje, proč se předpovídání jednoho docela daří (počasí, protože máme konstantní přístup k naměřeným datům a dobře rozumíme dějům v atmosféře) a druhého stále selhává (zemětřesení, protože nastává jen zřídka a měření jakýchkoliv hodnot desítky kilometrů pod zemí je v podstatě nemožné).

Další zábavné kapitoly se zabývaly pokerem a baseballem. V obou jde o odhad jednotlivců, nikoliv o chování lidské masy. Navíc obě témata jsou mi natolik vzdálená, že cokoliv, co si o nich přečtu, je pro mě nové. Naopak kapitoly o předpovídání ekonomiky a politických průzkumech nepřinesly nic moc objevného. Možná si z nich něco odnesl tupý Američan, ale pro vzdělaného Čecha převratné objevy neučinily.
Závěrečné hodnocení: