pondělí 21. srpna 2017

Mitch Albom - Neztrácejte víru

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem si vybrala knihu od Mitche Alboma, tentokrát jeho Neztrácejte víru: skutečný příběh. V určitých ohledech připomíná jeho Úterky Morriem, protože i zde se autor setkává se starým člověkem, který se pomalu připravuje na smrt. Tentokrát jde o rabína ze synagogy, kam autor chodil jako malý, a který ho požádal o napsání projevu na jeho pohřeb.

zdroj: megaknihy.cz
Autor popisuje svá setkání s rabínem a postupné poznávání jeho lidské stránky, která je nerozlučně spjata s jeho povoláním. Osm let spolu hovoří o životních příhodách, o Bohu, o víře a společenství kolem synagogy. Vedle toho se autor setkává s Henrym, křesťanským knězem z Detroitu, kterému kostel padá na hlavu, ale on to nevzdává. V minulosti pobýval ve vězení a bral drogy, takže těžké cesty jsou jeho specialitou.

Překvapilo mě, jak jsou oba příběhy oddělené a mám pocit, že se je autorovi nepodařilo spojit do nějakého funkčního celku. Chápu, že vedle sebe chtěl postavit dva rozdílné příběhy a tak trochu na nich ukázat, co mají obě víry společné, ale mám pocit, že se mu to moc nepovedlo a oba příběhy vedle sebe existují tak nějak nezávisle.

Kromě toho mě většina textu moc nebavila. Neříkám, že byl špatný, rozhodně se ztotožňuji s většinou toho, co se v knize píše, ale nějak mě nic nepřekvapilo, neobohatilo, myslím, že za měsíc už nebudu vědět, o čem kniha byla. Možná je to tím, že to nebyla první kniha na podobné téma, kterou jsem četla, takže už není, co nového k němu říct. Ale spíš si myslím, že se prostě autorovi moc nepovedla.

I tak dávám tři hvězdičky, protože špatná kniha to nebyla, četla se rychle a jak říkám, s většinou vyřčeného se ztotožňuji. Navíc bylo docela zajímavé nahlédnout do dvou odlišných náboženských společenství, která se v Čechách moc nevyskytují, tím myslím hlavně americké, většinou černošské, křesťanské farnosti, jejichž mše jsou plné zpěvu a úderných kázání.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Prokleté domovy

Milý čtenářský deníčku,

po náročném Roce kohouta jsem si opět odpočinula u dalšího dílu ze série o Peteru Grantovi. Nic nového pod sluncem, takže jen krátce.

zdroj: goodreads.com
Tento díl jsem výjimečně četla velmi krátce po tom předchozím. Výhodou bylo, že jsem si pamatovala všechny postavy a co se stalo v předchozí knížce (a nestalo se toho mnoho). Zjevnou nevýhodou se samozřejmě stalo, že styl mi přišel už trochu nudný a opakující dříve vyřčené. S odstupem ale říkám, že to není o nic horší než v ostatních dílech.

Oproti Šepotu podzemí v Prokletých domovech se celý děj točí kolem hlavního nepřítele, tedy Muže bez tváře. Příběh je nabitý zvraty, novými teoriemi, mocnými kouzly a objeví se i nová postava Noční kouzelnice, od které si hodně slibuji. A vyvrcholení dílu je vskutku dech beroucí!

Zbývají už pouze dva díly, které nejsou přeloženy do češtiny. Jeden z nich vyjde snad už na konci září, poslední na sebe jistě nenechá dlouho čekat, Argu se tahle série asi docela vyplácí. V originále vyšel poslední díl loni v listopadu, děj se v něm neuzavřel a dají se očekávat další. Ale kdy, to jsem nikde nenašla. Kromě toho vychází různé povídky, které se odehrávají mezi díly, a také komiksy. Jsem zvědavá, jak dlouho z toho budou dělat nekonečnou sérii, trochu se bojím, že to dopadne jako Sherlock Holmes.

Závěrečné hodnocení: 

středa 26. července 2017

Lois Lowry - Dárce

Milý čtenářský deníčku,

další kniha z mého letního výběru má sice trochu vážnější téma, ale zase je určena pro děti od deseti let, takže jsem si říkala, že to nebude nic složitého. Dárce se ukázal jako skvělá volba!

zdroj: goodreads.com

Už dříve jsem od stejné autorky četla knihu Spočítej hvězdy. Její styl se mi moc líbil a tak jsem sáhla po jejím dalším, a možná i slavnějším, díle. Dárce se odehrává v budoucnosti, kde společnost žije ideálním, poklidným životem a všichni jsou šťastní. Jak už to u těchto knih bývá, hlavní hrdina trochu vybočuje z šedivého davu a kvůli tomu se jeho život nevyvíjí tak, jak by si možná přál.

Všechno se pro něj změní, když je mu jako dvanáctiletému přiděleno budoucí povolání. Má se stát "příjemcem paměti", tedy jediným člověkem, kterému je umožněno dozvědět se něco o ne zcela růžové historii lidstva. Jeho znalosti pak mají sloužit celému společenství, aby se vyvarovalo chyb, kterých se lidstvo v minulosti dopustilo.

Jak už jsem poznamenala, knih na podobné téma existuje nespočet a myslím, že už jsem jich i slušnou řádku přečetla. I tak mi ale Dárce přišel v mnoha směrech originální a hlavně se mi hrozně líbil jednoduchý a přitom elegantní styl, kterým byl napsán. Autorka tu rozebírá spoustu vážných témat a morálních dilemat a přitom zůstává srozumitelnou a nezabíhá do technických detailů.

Pokud Dárce porovnám třeba s Příběhem služebnice, tak i když oba zpracovávají velmi podobné téma, tak tady je příběh skutečně na prvním místě a okolní svět slouží jen jako vhodná kulisa pro obtížné životní situace. Ve Služebnici naopak Atwoodová popisuje hlavně společnost a příběh slouží spíš jako berlička než jako skutečná náplň knihy. Rozhodně dávám přednost stylu Dárce.

Na okraj mám ještě dvě poznámky. První se týká pokračování původně samostatného románu. Autorka to první napsala po asi deseti letech, vyšlo i v češtině pod názvem Hledání modré. Později napsala ještě další dvě knihy a tím už doufám s tímto podivným světem skončila. Pokud jsem to správně pochopila, tak knihy na sebe nenavazují, jen se odehrávají ve stejném světě.

Možná i v souvislosti s tím (spíš příčinné než důsledkové) byl natočen film Dárce, premiéru měl v roce 2014, tedy v době popularity Divergence, Hunger games a podobných "young adult" ptákovin. Film jsem neviděla, ale podle toho, co jsem o něm četla, to vypadá, že krásnou dětskou knížku přeměnili na patlaninu pro náctileté, změnili spoustu detailů, které ale dohromady tvoří úplně jinou atmosféru než je ta z knižní předlohy. Takže shlédnutí tohoto filmu mě vůbec neláká a asi si ho nechám ujít.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 24. července 2017

Ben Aaronovitch - Šepot podzemí

Milý čtenářský deníčku,

začalo léto, je tedy čas na oddechovou literaturu. I proto jsem sáhla po dalším dílu série o Peteru Grantovi, jde v pořadí už o třetí díl, takže budu stručná.

zdroj: goodreads.com
Předem můžu říct, že další díl celkem ničím nevybočil ze standardu této řady. Zasvěcené komentáře londýnského policisty střídají zkušené pohledy na londýnskou architekturu a to vše prostupují záhadné bytosti, čarodějové a podivné vraždy.

Jediná věc, která mě překvapila, byl v podstatě mizivý posun v ději, který by se měl prolínat všemi díly, tedy v boji proti záhadnému černokněžníkovi (eticky znevýhodněnému čaroději), který zatím dostal pracovní název Muž bez tváře.

Místo toho je čtenáři naservírován zbrusu nový a naštěstí také zcela uzavřený příběh o záhadných bytostech žijících v londýnském podzemí. Zároveň ale musím zdůraznit, že knihu určitě nejde číst bez znalosti předchozích dílů, protože by čtenáři chyběla spousta souvislostí.

Moje závěrečné hodnocení se neodchýlí od těch předchozích. Pokud bych četla knihy hned za sebou, asi by mě tenhle díl už nudil, ale vzhledem k tomu, že je čtu v odstupu několika měsíců, tak mi stále stejný styl nevadí a naopak se na něj těším. Je pravda, že originálních nápadů ubývá, ale to je u knih v sérii prostě normální.

P.S.: Zajímalo by mě, jestli hodlá autor svou sérii někdy ukončit, zatím to tak nevypadá. Poslední díl s pořadovým číslem 6 vyšel loni a do toho vychází různé komiksy případně povídky odehrávající se v mezičase mezi jednotlivými romány. Tak uvidíme, kdy ho to přestane bavit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 4. července 2017

Will Gompertz - Přemýšlej jako umělec

Milý čtenářský deníčku,

nákup téhle knihy byl jeden velký omyl. Na knižním veletrhu jsem zahlédla obálku se jménem Willa Gompertze, jehož Na co se to vlastně díváme považuji za nejlepší (nejpřístupnější) knížku o moderním umění. Takže jsem neváhala a koupila i další jeho spisek, aniž bych si pořádně přečetla aspoň jeho název.

zdroj: goodreads.com

Tématem knihy je opět umění, ale koncept mi připadá docela neobvyklý. Už sám název Přemýšlej jako umělec nás vyzývá k tomu, abychom změnili pohled na svět a díky novému druhu myšlení se stali úspěšnějšími. Anotace sice tvrdí, že tuhle formu zvolil autor s nadsázkou, ale já tam teda žádnou ironii necítila. Nesnáším tyhle motivační příručky a čtení pro mě bylo malým utrpením.

Každá kapitola se věnuje jednomu znaku uměleckého myšlení. Výtvarník musí být odvážný, podnikavý, přemýšlivý, vytrvalý... Všechny znaky jsou podpořeny jednou či dvěma historkami z dějin výtvarného umění. Dočteme se, jak Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli, i když fresky malovat neuměl, jak Picasso nejdřív kopíroval a pak ukradl nápady jiných malířů nebo jak Bridget Rileyová našla sama sebe až při velké osobní krizi.

Právě tyhle příběhy tvoří jádro knihy, dělají ji zajímavou, originální a jsou pravým důvodem, proč ji Gompertz napsal. Nesourodý mišmaš od renesančních průkopníků po nejmodernější street art v podání Banksyho by se do jiné knihy asi nevešel. Proto je mé hodnocení velice mírné a ve skrytu duše doufám, že humorná stránka se ztratila v překladu a příští Gompertzův počin mě opět naplní nadšením.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 29. června 2017

Martina Doležalová - Zítřek byl včera

Milý čtenářský deníčku,

konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.

Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.

Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.

Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.

Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.

Závěrečné hodnocení: 

Nate Silver - Signál a šum

Milý čtenářský deníčku,

ještě jednu knížku jsem (skoro) přečetla během posledního měsíce. Jmenuje se Signál a šum a v roce 2012 se stala knihou roku v kategorii naučné literatury na Amazonu. Napsal ji chlápek, který se proslavil velmi přesnými předpověďmi voleb v Americe a celá je o předpovědích a o tom, jak poznat ty dobré.

zdroj: goodreads.com

Statistiky a různé průzkumy mě opravdu baví. Jako každý žiju v určité sociální bublině a právě průzkumy mi umožňují vykouknout za její hranice. V posledním roce ale dvě důležité předpovědi selhaly. Jedna předpovídala, že Británie zůstane v Evropské unii a druhá odsoudila Trumpa k politickému debaklu. Nate Silver sice taky předpověděl prezidenské volby špatně, ale tak nějak jsem doufala, že v knize najdu odpovědi, proč mu to tentokrát nevyšlo.

Upřímně, deníčku, Signál a šum mě dost zklamal. V podstatě už v úvodu autor předestře svojí základní filozofii o předpovídání, tedy, že je potřeba zohlednit pravděpodobnost, nevěřit rychlým soudům a největším úskalím je rozeznat v datech pravdivé trendy od náhodného odpadu. Následujících pět set stran naplnil různorodými příklady předpovědí, na kterých dokazuje pravdivost své teorie.

Musím přiznat, že asi po 400 stranách už mě neustálé opakování toho samého nudilo tolik, že když mi doběhla výpůjční lhůta v knihovně, tak už jsem knihu ani nepřepůjčovala.

Některé kapitoly byly rozhodně zajímavé. Hodně mě bavily ty o počasí a zemětřesení. Na těchto dvou přírodních jevech autor ukazuje, proč se předpovídání jednoho docela daří (počasí, protože máme konstantní přístup k naměřeným datům a dobře rozumíme dějům v atmosféře) a druhého stále selhává (zemětřesení, protože nastává jen zřídka a měření jakýchkoliv hodnot desítky kilometrů pod zemí je v podstatě nemožné).

Další zábavné kapitoly se zabývaly pokerem a baseballem. V obou jde o odhad jednotlivců, nikoliv o chování lidské masy. Navíc obě témata jsou mi natolik vzdálená, že cokoliv, co si o nich přečtu, je pro mě nové. Naopak kapitoly o předpovídání ekonomiky a politických průzkumech nepřinesly nic moc objevného. Možná si z nich něco odnesl tupý Američan, ale pro vzdělaného Čecha převratné objevy neučinily.
Závěrečné hodnocení:

středa 21. června 2017

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí

Milý čtenářský deníčku,

poslední měsíc jsem tě dost zanedbávala. Má to jednoduchý důvod, nic jsem nečetla. Nějak jsem vůbec neměla náladu a popravdě, zatím se to moc nelepší. Nicméně po několika týdnech jsem se konečně prokousala novým Faberovým románem Kniha zvláštních nových věcí, tak aspoň o něm ti můžu povědět.

zdroj: goodreads.com
Od Fabera jsem četla všechno, kromě předposledního románu Kvítek karmínový a bílý. Ten naopak četli snad všichni ostatní. Mě ale jeho zápletka moc neláká, navíc přečíst snad tisíc stran se mi zdá jako nadlidský výkon.

Naopak na Knihu zvláštních nových věcí jsem se těšila, protože tématicky se autor opět vrací ke sci-fi, stejně jako ve svém prvním románu Pod kůží. Tentokrát se děj odehrává na jakési vzdálené planetě, kde se mocný korporát USIC snaží vytvořit novou, fungující kolonii. Na planetě žijí inteligentní bytosti, které se aspoň z části náhodou povedlo obrátit na křesťanskou víru. Předchozí kněz zmizel, takže potřebují někoho nového na jeho místo. Peter Leigh se toho úkolu nebojí a my sledujeme jeho osud po celou dobu pobytu na planetě.

Až na nějaké drobné detaily, příběh by se klidně mohl odehrávat před pár set lety někde na ostrově v Tichomoří. Jediným skutečně podstatným rozdílem je skladba kolonistů. Zatímco v historii osidlovali neznámé země spíš různí uprchlíci a vyvrhelové, tady si USIC dává na výběru kandidátů velmi záležet. Nejen jejich odborné znalosti, ale také osobnostní rysy jsou přísně posuzovány. Jen díky tomu nedochází na základně k žádným vzpourám. Ale také tu neprobíhají žádné románky, všichni jsou spíš uzavření a většina doma nechala minulost, ke které se nechce vracet.

Příběh měl aspoň pro mě dvě hlavní roviny. První se točila kolem předávání evangelia domorodcům a celkově popis člověka, který skutečně věří v Boha, dokonce s ním přímo hovoří. Zaujalo mě, jaký problém měl kněz s přiblížením biblických reálií jako byly ovce a pastýři či ryby a rybáři. Navíc v jazyce domorodců se jen obtížně vyjadřovala minulost a podmiňovací způsob, takže některé pasáže se stávaly nepřeložitelnými. Celkově popis působil věrně, ale vlastně mě zase tolik nebavil, vždycky jsem se těšila, že se Peter vrátí na základnu a bude řešit svůj vztah na dálku se ženou.

Ten právě považuji za druhou, a také mnohem zajímavější rovinu. Petera a Beu dělí vzdálenost mnoha světelných let a jejich původně láskyplný vztah se pomalu rozpadá. Navíc situace na Zemi se začíná záhadně zhoršovat a krize se postupně z méně rozvinutých zemí přelévá i do Evropy. Celou dobu jsem soucítila s Beou a Peterovi bych nejradši dala pěstí. A přitom jeho reakce byly tak pochopitelné. Později jsem se dočetla, že během psaní zemřela Faberovi žena, tak myslím, že se v mnoha ohledech cítil stejně jako Peter, akorát on měl místo věřících oveček plnou hlavu svojí knihy.

Možná bych nakonec dala knize i pět hvězdiček, protože kromě několika drobných výhrad se mi opravdu líbila. Ale ten konec... No, nesmím prozradit už nic dalšího, tak jen říkám, že takhle jsem si ho rozhodně nepředstavovala.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 22. května 2017

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem sáhla po knize, kterou spousta lidí doporučovala, byla ověnčena několika zajímavými tituly, ale mě neoslovila. Proč jsou všichni z Řekni vlkům, že jsem doma tak nadšení?

zdroj: goodreads.com
Příběh se odehrává na konci osmdesátých let v USA v době, kdy teprve začíná osvěta o nemoci AIDS. Strýček a kmotr hlavní hrdinky hned v úvodu knihy na tuto nemoc umírá a celý děj se točí kolem toho, jak se s jeho smrtí čtrnáctiletá June vyrovnává. Navazuje přátelství s životním partnerem svého strýce Tobym, o kterém si celý zbytek rodiny myslí, že strýčka schválně nakazil. Společně vzpomínají na Finna a zároveň sledují, jak AIDS postupně požírá i Tobyho.

Nemysli si, deníčku, že kniha vyšla před dvaceti lety, kdy její téma mohlo působit docela aktuálně. Jedná se o pouhých pět let starý titul. Myslím, že minimálně v západním světě už všichni víme, co AIDS je, jak se přenáší, jak se léčí i jak zabíjí. Takže když se v dnešní době někdo nakazí, je to tak trochu jeho chyba (ne vždy, ale tak to na mě působí).

Předchozím odstavcem jsem doufám jasně vysvětlila, proč mě téma AIDS v knize moc nezajímalo. Ale i tak mohlo jít o dobrou knihu, protože hlavní příběh byl o tom, jak se June vyrovnává se smrtí milovaného strýce a zbytečné zášti v rodině. Ale ani tahle rovina příběhu mi nějak nefungovala. June byla naprosto nelogicky zamilovaná, její vztah se sestrou pro mě byl naprosto nepochopitelný a jejich matka se ve většině scén chovala jako kráva.

Nicméně román byl čtivý a některé scény se skutečně povedly (třeba focení v zábavním parku nebo tajný sklep). Neustále jsem měla pocit, že se stane ještě něco dalšího, hrozného. Třeba se June taky nakazí kvůli nějakému zranění nebo se stane něco tragického její sestře... Ale žádné překvapení se nekonalo, takže kniha zapadne do obvyklé šedi čtivého průměru.

Závěrečné hodnocení: 

středa 10. května 2017

Petra Dvořáková - Sítě

Milý čtenářský deníčku,

Sítě od Petry Dvořákové se rozhodně dostanou do top ten tohoto roku. Někteří jí vyčítají příliš schematické a ohrané postavy, ale já jsem při čtení tenhle pocit opravdu neměla.

zdroj: goodreads.com

I když Sítě nejsou moc dlouhé (kolem 300 stran) vešly se do nich hned tři příběhy. Původně chtěla autorka vydat jen ten první, ale na popud nakladatele dopsala ještě dva další a kniha tak mohla dostat podtitul Příběhy (ne)sebevědomí. Co se týká kvality, mají sice trochu sestupnou tendenci, ale když začínáte na Mount Everestu, nevadí, že skončíte na Annapurně.

Ve všech příbězích se v hlavních rolích objevují ženy, které mají nějaký problém se sebevědomím. Kristýna se nedokáže vzepřít manipulátorovi, Karolína náboženskému fanatikovi a zdravotní sestra nedokáže odolat moci, kterou nad pacienty má.

Petra Dvořáková píše hodně autobiograficky a myslím, že právě díky svým životním zkušenostem může napsat postavy typizované, ale přesto autentické. Při čtení druhé povídky, kde je hlavním tématem víra a respektování katolických pravidel, jsem si našla několik rozhovorů se spisovatelkou a shlédla 13. komnatu, kterou o ní natočila Česká televize. Je neuvěřitelné, kolik toho už zažila a i když si sáhla na dno, teď by to do ní nikdo neřekl.

V prvním příběhu skvěle popisuje, jak si Kristýna odůvodňuje, proč je její partner skvělý a i když o některých jeho názorech/činech pochybuje, nakonec vždy sama sebe přesvědčí, že ta špatná je ona. Umím si představit, že mám kamarádku, které se děje to samé a ona mě ani nikoho jiného neposlouchá, dokud není příliš pozdě.

V druhém příběhu jsem zase ocenila velmi citlivý přístup k víře a duchovnímu vedení. "Hodný kněz" sice nemusel být obětí komunistické perzekuce, ale všechno ostatní působilo velice přirozeně. Akorát mi bylo líto, že nebyl podrobněji vylíčen konec, protože to je něco, co by mě hrozně zajímalo, jak funguje. Na druhou stranu, možná se mu autorka vyhnula proto, že ho zná jen jako vzdálený pozorovatel a tak by ho nevystihla tak dobře, jako zbytek povídky.

Poslední příběh se už tolik nepovedl, ale stále působí uvěřitelně a přinejmenším odhaluje pravdu o ukládání pupečníkové krve (autorka pracovala v oboru na té správné straně). Konec ve stylu "boží mlýny melou" byl trochu zklamáním, ale zase zachoval celkově pozitivní atmosféru předchozích příběhů.

Můžeme namítat, že autorka dělá z žen bezmocné oběti mužské manipulace. Můžeme se přít, jestli jsou všechny postavy věrohodné nebo jen povrchně načrtnuté. Můžeme knihu odmítnout, protože i přes relativně šťastné konce z ní čiší zoufalství a hnus. Ale já na to kašlu, mě se prostě líbila naprosto bezvýhradně a už teď koukám, kde od Dvořákové splašit něco dalšího.

 Závěrečné hodnocení: 

úterý 9. května 2017

Ray Bradbury - 451 stupňů Farenheita

Milý čtenářský deníčku,

první dočtenou knížkou měsíce května je Bradburyho 451 stupňů Farenheita. Četla jsem ji v angličtině na počítači nebo v mobilu a trvalo mi to hrozně dlouho. Ale myslím, že stála za to.

zdroj: goodreads.com

Ne že by mě knížka nebavila nebo byla na čtení nějak extrémně těžká. Ale byla jsem zavalena papírovými knihami, takže k té elektronické jsem se dostala jen výjimečně. Je fakt, že Bradburyho angličtina rozhodně nebyla jednoduchá, ale po slovníku jsem sáhla jen několikrát.

Podle názvu zná tenhle román kdekdo, ale o jeho ději už většinou neví nic. Hlavní hrdina Guy Montag pracuje jako hasič v nedaleké budoucnosti, kde se lidé chtějí pouze bavit a ničím se netrápit, o ničem nepřemýšlet. Nebo spíš systém je k tomu nutí. Symbolem nového životního stylu se stali právě požárníci, kteří místo hašení požárů pálí knihy, protože ty by se pro lidi mohly stát nebezpečnou inspirací k nezávislému myšlení a tedy i k revoluci proti jinak fungujícím pořádkům.

Kniha téma svobodné vůle a myšlení rozebírá do hloubky a její závěry jsou znepokojivé. Je totiž naprosto jasné, že existují lidé, kterým nastrčený způsob života vyhovuje. Z vyprávění vyplývá, že je dokonce přijatelný pro většinu obyvatel. Zároveň autor ústy hlavních hrdinů předkládá mnoho argumentů, proč by to tak nemělo být. Jenže jeho obhajobu knih si žádný ignorant nikdy nepřečte, proto můžu pouze doufat, že se podobně temné budoucnosti nedožiju.

Stejně jako u Marťanské kroniky, kterou jsem četla česky, jsem i u 451 stupňů Farenheita měla problém s udržením pozornosti a v určitých místech mě děj moc nebavil. Těžko říct, jestli jde uvedené téma zpracovat lépe, vlastně o tom dost pochybuju, ale kniha ve mě prostě nezanechala pětihvězdičkový pocit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 2. května 2017

Dubnové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

další měsíc je za námi, čas na rychlou rekapitulaci.

Počty

V dubnu jsem přečetla pouze čtyři knihy. Jedna se ale skládala ze dvou svazků a minimálně na Goodreads se mi započítala jako dvě. Ve všech případech šlo o normální romány, akorát Hejno bez ptáků by mohlo vybočovat méně obvyklým přívlastkem "filozofický".

Nejlepší kniha

Jednoznačně nejvíc mě v dubnu bavilo Zimní evangelium, román o zneužívání chlapce katolickým knězem. Rozebíral skutečné události a myslím, že velmi věrně vylíčil postoje různých aktérů tohoto odporného příběhu. Říkala jsem si, že o první místo se bude prát také již zmíněné Hejno bez ptáků, ale s odstupem skoro měsíce musím přiznat, že mi toho po něm v hlavě moc nezůstalo.

Nejhorší kniha

O tento nelichotivý titul se perou dva tituly. Nakonec musím vybrat Vězněnou, která i přes svou sugestivní atmosféru, působila zbytečně překombinovaně a zdlouhavě. Druhého kandidáta, tedy Nebezkého vězně, zachránila pouze naděje, že posloužil jako příprava na skvělý závěrečný díl volné tetralogie Pohřebiště zapomenutých knih. Pořád se mi nepodařilo zjistit, jestli se ho Knižní klub vůbec chystá vydat. Rozhodla jsem se jim poslat email, jsem zvědavá, jestli mi někdo odpoví.

Update: Z Knižního klubu odpověděli obratem a s ujištěním, že poslední díl se vydat chystají a bude to co nejdříve. Už aby to bylo!

Čtenářské výzvy

Myslím, že Hejno bez ptáků zaplnilo kategorii "15. kniha se zvířetem v názvu", ale žádná jiná kniha se do některého z prázdných šuplíčků nehodila. I tak to znamená, že už jsem splnila 15 kategorií z 20, což byl můj původní cíl. Uvidíme, jestli se dohrabu k plnému počtu, zatím je času dost. Co se týká cíle, který jsem si stanovila na Goodreads, tedy 70 knih za rok, tak to se od minulého měsíce nezměnilo, stále jsem o tři knihy napřed.

Objevy

Minulý měsíc jsem doufala ve více audioknih, ale nějak to nevyšlo. Mám teď v merku Norské dřevo. Kdysi jsem ho četla a teď ho čte československá skupina na Goodreads, tak si ho chci připomenout. Našla jsem si, že CD s nahrávkou by mělo být dostupné v knihovně na Proseku, tak snad se tam co nejdříve dostanu. Jinak v květnu proběhne Svět knihy. Bohužel jedu na víkend pryč a nejsem si jistá, jestli stojí za to si kvůli němu brát dovolenou, abych na něj mohla skočit v pátek před odjezdem. Tak uvidíme, dám vědět.

Michal Vrba - Prak

Milý čtenářský deníčku,

strávila jsem prodloužený víkend putováním po Jizerských horách, ale nebyla bych to já, kdybych si nenašla i trochu času na čtení. Navíc románový debut Michala Vrby Prak se neroztahoval na více než 200 stranách, takže jsem s ním byla rychle hotová.

zdroj: kosmas.cz
Jedná se o dva příběhy v jednom. V šedesátých letech se odehrává ten o patnáctileté Alena, která najde na chatě zápisky nějakého Marka z doby druhé světové války. Osudy neznámého hrdiny se postupně proplétají s minulostí Aleniny matky a jejího známého Tondy. Sepsané vyprávění schoval Marek na chatě, kam utekl z Prahy... Před čím?

Obě roviny příběhu mě zaujaly. Marek pracoval jako novinář, který přepisoval nacistické propagandistické texty do češtiny. Byl příliš slabý, bál se mučení a tak se radši podřídil nacistické autoritě. Na první pohled jasný kolaborant, na druhý spíš ztělesnění lidské slabosti smýkané nepříznivým osudem.

Příběh Aleny ukazuje, jak se různí lidé vyrovnávají s minulostí. Aleně je teprve patnáct, narodila se na konci války a její vlastní svědomí je čisté. Nechápe, proč by někdo chtěl lhát o tom, co se stalo před tak dlouhou dobou. Její matka by na všechno nejraději zapomněla, ale tragické události se jí do její paměti zapsaly příliš hluboko. A nakonec tu máme komunistického funkcionáře Tondu, kterému by choulostivá minulost mohla ukončit úspěšnou kariéru ve straně. A to vše jen kvůli jednomu zbabělci s prakem, dětskou hračkou, která může zabíjet.

Ze začátku mi přišel Vrbův styl trochu kostrbatý, ale buď se po pár stranách zlepšil, nebo mě příběh pohltil tak, že už jsem to dál nevnímala. Markův příběh byl napínavý, plný zoufalých myšlenek ale i odhodlání dotáhnout věci do konce. Důsledky jeho činů o patnáct let později byly vylíčeny relativně stroze, možná i trochu stereotypně, ale možná proto kniha dobře zapadla do mého myšlenkového rámce a na to, že jde o debut, ji mohu hodnotit velmi vysoko.

Závěrečné hodnocení: 

Lauren Groff - Osudy a běsy

Milý čtenářský deníčku,

další knížka tohoto roku měla opravdu dobrá doporučení. Amazon ji vyhlásil knihou roku 2015, Obama o ní mluvil jako o nejlepší knize, co ten rok četl. No nevím, mně tedy Osudy a běsy tak výjimečné nepřišly.

zdroj: goodreads.com

Někde jsem zaslechla, že jsou přirovnávány k Dívce ve vlaku, protože v obou knihách se řeší dlouholetý partnerský vztah, ve kterém se partneři zdaleka neznají tak dobře, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dívka ve vlaku se mi moc nelíbila, takže se nedá čekat, že Osudy a běsy z toho vyjdou lépe.

Kniha je rozdělena na dvě části. Už názvy napovídají, čím se která vyznačuje. Osudy v podstatě jen sledují život hlavního hrdiny Lotta, který se z neúspěšného herce stane oslavovaným dramatikem. Jeho život je relativně průměrný. Sice má nějaké problémy, ale kdo je v životě nemá, že? Běsy pak odhalí události skryté na pozadí jeho života, které sice nejsou tak obludné jako v Dívce ve vlaku, ale rozhodně změní čtenářův pohled na život ústředního páru.

Mám pocit, deníčku, že mi tady něco uniká. Proč si z těch dvou knih všichni sedají na zadek? Stavba textu a jeho plynulost je v zásadě průměrná. Odhalení v obou knihám jsou překvapivá (i když čtenář většinou tuší už pár stran před jejich vyzrazením, kam se příběh bude ubírat) a v Běsech navíc docela logická. Přesto ode mě nedostanou víc než tři hvězdičky...

Myslím, že je to tím, že v knihách hledám spíš odpovědi na otázky proč a jak se něco děje, kdežto obě knihy spíš splétají příběh, který by se mohl stát. Sice se dost rýpají i v tom, co si při tom hlavní postavy myslí, co prožívají, ale obě jsou mi svým životem tak vzdáleny, že mě to prostě nezajímá. Neumím si představit, že by se něco takového mohlo stát v mém okolí. Právě tohle podezření se mi snaží oba svazky vnutit, ale jejich nepřesvědčivým argumentům jsem nakonec nepodlehla.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 21. dubna 2017

Brendan Kiely - Zimní evangelium

Milý čtenářský deníčku,

už jsem si začínala myslet, že tenhle měsíc na žádnou skutečně dobrou knihu nenarazím. Zimní evangelium mě naštěstí zachránilo.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou, který příběh také vypráví, je šestnáctiletý kluk Aidan. Jeho rodina patří mezi americkou smetánku, chodí na soukromou školu pro děti z bohatých rodin, jeho matka pořádá nejlepší večírky široko daleko, ale pod nablýskanou slupkou se skrývá hnus. Příběh začíná v době, kdy Aidana a jeho matku opustil "starý Donovan", tedy jeho otec. Mnohem víc ho ale raní to, že ho opustil otec Greg, místní farář.

Aidan pracoval jako dobrovolník v kampani na podporu škol kdesi v Africe. Sbírku pořádala místní farnost v čele s otcem Gregem. Ten si Aidana velmi oblíbil, takže se mu rozhodl předával i "lásku", o kterou žádný člověk nestojí. Jenže teď si otec Greg našel mladšího ministranta Jamese a Aidana už nepotřebuje.

Původně jsem si myslela, že se knížka bude soustředit na to, jak kněz postupně manipuluje svou obětí, která ale nakonec prohlédne a odhalí jeho odporné činy. Překvapilo mě, že to autor vzal z trochu jiného konce a soustředí se na to, jak se se zneužíváním vyrovnat a jak je těžké se s ním svěřit. Dospělí se navíc chovají jako hrozní pokrytci. Sledují případ v médiích, povídají si o něm u kafíčka, ale připustit, že by se mohl týkat i jejich dětí, si nechtějí.

Někteří čtenáři autorovi vyčítají příliš vzletný jazyk, protože když se rozhodl pro ich-formu, měl by dodržet slovník a styl vyjadřování náctiletých. Možná se tahle drobnost ztratila v překladu, nicméně na mě Aidanův jazyk nepřirozeně nepůsobil. Mnohem víc jsem se pozastavovala nad množstvím prášků, cigaret a marihuany, kterou během pár dní zkonzumoval.

Román samotný mi přišel úžasný a rozhodně mu dávám nejvyšší možné hodnocení. Drobnou výtku mám opět k nakladateli. Bylo by opravdu skvělé, kdyby k románům podle skutečné události přihodil přinejmenším pár odkazů nebo rovnou shrnutí, co se ve skutečnosti stalo. Jasně, že si to každý může najít na internetu, ale kdyby se o něm psalo rovnou v závěru knihy, každý čtenář dostane mnohem komplexnější obrázek a román samotný bude působit mnohem autentičtěji a vážněji.

Deníčku, tebe určitě zajímá, co jsem se o případu dočetla na Wikipedii. Odpálil ho článek v jedněch bostonských novinách, který vyústil v odhalení několik kněžích působících přímo v místní diecézi. Jeden z jeho aktérů byl obviněn ze zneužívání 130 dětí. Dostal 10 natvrdo. Tak málo?!

Nikdy bych nikomu nepřála nic hnusného a každému může být odpuštěno, ale to, že zrovna tahle "zrůda" byl zavražděna spoluvězněm mě asi až tolik nemrzí. I když je z knihy jasné, že církev zametala podobné případy pod koberec a když se někde vyskytl problém, prostě faráře přesunula na jinou farnost, tak představa, že někteří kněží znásilňovali děti třeba 40 let je prostě neuvěřitelná. Výmluva, že šlo o chybu jednotlivce, se stává neobhajitelnou, protože o takovém počínání věděli i další faráři a biskupové a než aby takové počínání odsoudili, tak před ním jen zavírali oči, stejně jako otecc Dooley v Zimním evangeliu.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 18. dubna 2017

Carlos Ruiz Zafón - Nebeský vězeň

Milý čtenářský deníčku,

Carlos Ruiz Zafón je můj oblíbený autor, ale jeho poslední kniha Nebeský vězeň pro mě byla vyloženě zklamáním.

zdroj: goodreads.com

Román je třetím dílem čtyřdílné série Pohřebiště zapomenutých knih. První díl se jmenuje Stín větru a spolu s podobně laděnou Šifrou mistra Leonarda sklidil úspěch po celém světě. Následující Andělská hra už tak úspěšná nebyla, ale mě bavila, protože myšlenka, že spisovatel má za úkol napsat novou Bibli mi přišla originální a nakonec i zajímavě uchopená.

Nebeský vězeň je vedle prvních dvou napínavých dílů tak trochu o ničem. Měla jsem pocit, že se hlavně snaží uzavřít rozehrané příběhy ze dvou předchozích knih, nějak je propojit a připravit si půdu pro čtvrtý, závěrečný díl. Hrdina prvního dílu Daniel Sempere se vyrovnává s rolí otce a manžela atraktivní ženy, Fermín také chystá svatbu a snaží se vyklidit kostlivce ze skříně minulosti. Jeho prostřednictvím se čtenář znovu setkává se spisovatelem Martínem z Andělské hry, který si odpykává trest v pevnosti na Montjuïc.

Přijde mi, že série vznikla podobně jako Hvězdné války. Na začátku byl veleúspěšný první díl, který se svezl na vlně tajemných thrillerů, a tak se autor po pár letech rozhodl, že napíše dalších pár dílů a snad vydělá pár dalších milionů. Druhý díl ještě šel, ale třetí už moc nedává smysl a jen neobratně se vyrovnává s omezeními danými prvním dílem. A stejně jako poslední díl Hvězdných válek, ani Nebeský vězeň za nic nestojí. Nicméně oproti oblíbené space opera už nás snad opravdu čeká jen jeden díl a ten doufám bude stát za to, rozhodně si ho přečtu. Vyšel loni na podzim, tak doufám, že ho Knižní klub brzy přeloží. Název Labyrint duší zní slibně.

Mimochodem, deníčku, zjistila jsem, že vyšla i jakási Ohnivá růže, román o tom, jak Pohřebiště vzniklo v 15. století v době inkvizice. Nicméně hodnocení na Goodreads má dost mizerné, takže ho asi vynechám.

Závěrečné hodnocení: 

středa 12. dubna 2017

Pavel Renčín - Vězněná

Milý čtenářský deníčku,

o poslední knížce ani nemůžu říct, že jsem ji přečetla, spíš přeskákala. Pavel Renčín dosáhl neuvěřitelného. Napsal knihu nacpanou dějem a přitom zoufale nudnou.

zdroj:goodreads.com
Je mi líto, deníčku, že musíš koukat na tu příšerně děsivou obálku. Je opravdu odporná, což zároveň znamená, že se nakladateli povedla, protože přesně takový byl záměr. Když jsem knížku četla, neustále jsem ji musela otáčet tak, abych ten hrůzný obrázek neviděla.

Ale teď už k ději. Postupně se rozvíjí dva příběhy. První je o učiteli, kterému vypadává paměť, občas se mění v nekontrolovatelnou agresivní bestii a má neodbytný pocit, že možná zabil svojí přítelkyni, na kterou si vůbec nepamatuje. Vedle toho sledujeme jedenáctiletou holčičku Máju, která odjíždí na prázdniny k podivnému chlapovi na Šumavu posetou mrtvolami. Jak už název napovídá, holčičku někdo uvězní, bude ji týrat všemi možnými způsoby, ale zároveň je tu neustálá naděje, že ji nakonec někdo zachrání. Tyhle dva příběhy se samozřejmě na konci propletou a vznikne z toho taková pěkná hororová pohádka.

Obecně mě příběhy tohoto typu moc nebaví, navíc mě dost děsí. Říkala jsem si, že Vězněná je docela tenká, Renčín píše dobře, tak proč si ji nepřečíst. Nerozhodla jsem se správně. Příběh učitele byl naprosto zoufale nudný, nesmyslný a k ničemu. Příběh Máji byl o dost lepší, ale zoufale odhadnutelný. Asi v půlce jsem začala stránky trochu přeskakovat, četla jsem jen první větu z odstavce, protože víc nemělo cenu.

Některé části mohly být docela zajímavé, hlavně jak Mája hovoří s imaginárními společníky a krysami. Dokonce jedním jejím společníkem byl samotný Bůh. Ale autor tyhle nápady vůbec nedokázal rozvinout do něčeho hlubšího než dětské brouzdaliště.

Hodně čtenářů si na Goodreads stěžuje na závěr románu. Mně osobně ani tak nevadila ta trochu pohádková pointa, ale logicky to do sebe prostě nezapadalo. Nemám problém s přidáním nadpřirozena do jinak normálního světa, ale musí být přidáno chytře, nesmí samo sobě odporovat. Ohánění se "skutečnou událostí" na obálce to kazí ještě víc (případ Huberta Pilčíka).

Závěrečné hodnocení: 

úterý 11. dubna 2017

Filip Doušek - Hejno bez ptáků

Milý čtenářský deníčku,

asi ti připadá, že jsem v poslední době četla hrozně málo. Máš částečně pravdu. Potíž byla hlavně v tom, že můj poslední čtenářský úlovek Hejno bez ptáků se skládal ze dvou knih a jedna bez druhé se nedá popisovat.

zdroj: goodreads.com

Na tuhle knihu jsem narazila na relativně neobvyklém místě, konkrétně v magazínu Ego!, který vychází jako příloha Hospodářských novin. Doporučoval ho tam Pavel Bělobrádek jako knihu, která má mnoho vrstev a ke které se rád vrací. Když jsem si o ní našla něco víc, zaujala mě a říkala jsem si, že filozofický román není něco, co bych četla zrovna často, ale mohlo by mě to bavit.

Jak už jsem poznamenala, kniha se skládá za dvou svazků, pojmenovaných jednoduše Příběh a Kniha. Čtenář si může vybrat, kterou přečte první, já se do nich pustila v uvedeném pořadí. Popravdě, číst první Knihu mi nedává smysl. Její obsah přímo navazuje na Příběh a prozradí jeho úplné rozuzlení, takže číst Příběh potom musí být hrozná nuda, i když děj by rozhodně neměl být to podstatné, co si čtenář z románu odnese.

Hlavní hrdinou je Adam, doktorand z Cambridge, který studuje statistiku. Píše komplikovaný program Faustomat, který zkoumá všemožné databáze, prokládá je fraktálními vzorci a snaží se hledat symetrie. Doufá, že objeví řád celého světa, dokáže, nebo spíš vyvrátí, existenci Boha. Do toho už rok chodí s umělkyní, také doktorandkou, a snaží se přijít na kloub lásce, resp. romantice.

Už z uvedené charakteristiky jasně vyplývá, že hlavní hrdina je trochu magor. Zajímalo by mě, jak moc je román autobiografický či inspirovaný nějakým člověkem, kterého autor zná. Filip Doušek pracoval v IT, hodně cestoval a Hejno psal 12 let. Nakonec založil nakladatelství Toito a v něm vydal tuto jedinou knihu.

Hlavní hrdina postupně dochází k přesvědčení, že právě teď se svět radikálně mění. Ze společnosti svázané hierarchií se měníme v lineární síť složenou z rovnostářských vztahů. Původní chápání světa jako součtu jednotlivých objektů se mění, do popředí se dostávají vztahy, které zastupují rozdíl mezi objektem a součtem jeho částí.

V Příběhu tuhle filozofii zatím jen pomalu objevuje, zkoumá a oťukává. Kniha v podstatě shrnuje jeho poznatky a předkládá je přetavené do konzistentní filozofie. Děj není podstatný a občas se trochu vleče. Je těžké udržet pozornost, autor se hodně opakuje, děj nevypráví chronologicky a občas jsem přečetla stránku aniž bych si dokázala vybavit, o čem byla. Rozhodně jde o životní veledílo relativně mladého autora, které otvírá nové obzory a možnosti, jak chápat svět. Ale stejně jako Nina, ani já jsem ho úplně nepochopila. Až čas ukáže, jak moc se autor strefil a "předpověděl budoucnost".

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 6. dubna 2017

Březnové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

omlouvám se za zpoždění, duben je nějaký náročný a až teď se dostávám k tomu, abych ti shrnula předchozí měsíc.

Počty

V březnu jsem přečetla celkem 5 knih, což je stejný výsledek jako v únoru. Ale březen je o tři dny delší! Je pravda, že většina knih byla docela tlustá, ale stejně jsem doufala v něco lepšího. K lepšímu můžu přidat ještě dvě audioknihy, které trochu vylepšují skóre.

Nejlepší kniha

Jasným vítězem měsíce je kniha Audrey se vrací, i když dostala jen čtyři hvězdičky, rozhodně byla lepší než všechny ostatní březnové romány. Čtení o psychicky nemocných náctiletých mě prostě baví, i když spisovatelčin styl zdaleka nedosahoval kvalit Rainbow Rowellové.

Nejhorší kniha

Nechme stranou Dívku ve vlaku, protože to byl sice totální propadák, ale šlo o audioknihu. Z těch papírových může snadno vybrat Silo, protože získalo jen dvě hvězdičky. Spousta podivných až nelogických nesrovnalostí a nesympatičtí hrdinové mě zcela odradili od čtení dalších dílů. Pátrala jsem na Goodreads, jak jsou na tom ostatní čtenáři a v sekci Otázek a odpovědí mělo několik z nich podobné připomínky. Byli ujištěni, že většina nesrovnalostí se vysvětlí v dalších dílech. Nicméně mě to nepřesvědčilo, k téhle sérii se vracet nebudu.

Čtenářské výzvy

Doplnila jsem pár dalších kategorií ve výzvě Databáze knih, nyní už bude opravdu těžké vyplnit zbytek. Ale věřím, že to zvládnu. Na Goodreads se projevila moje zpomalenost a tak jsem ztratila náskok z ledna. Už jsem napřed jen o dvě knihy. Ale dokud jsem napřed, tak na tom přece nezáleží.

Objevy

Tenhle měsíc jsem poslouchala dvě audioknihy, i když druhá se skoro nedala vydržet, tak celkově to považuji za krok správným směrem a určitě budu v poslouchání pokračovat dál. Akorát nevím jakou další si vybrat. Nemáš, deníčku, nějaké tipy?

čtvrtek 30. března 2017

Paula Hawkins - Dívka ve vlaku

Milý čtenářský deníčku,

únor se zapíše do mojí čtenářské historie jako měsíc audioknih, které obvykle vůbec neposlouchám. O víkendu jsem si pustila Dívku ve vlaku, kterou jsem dostala někdy dříve za nákup na Alza.cz.

zdroj: alza.cz
Deníčku, ty víš, že thrillery ani detektivky nepatří mezi mé oblíbené žánry. Kdybych audioknihu nedostala jako dárek, nikdy bych si ji neposlechla. A určitě bych toho nelitovala.

Na začátku se setkáváme s Rachel, která denně jezdí vlakem kolem domu, ve kterém žije "ideální pár". V duchu si vymýšlí jeho příběh, dokonce i jména: Jess a Jason. Jednoho dne ale zahlédne něco, co jí rozbije veškeré iluze, které o nich měla. Druhý den je Jess nahlášena jako pohřešovaná a Rachel to prostě nemůže nechat jen tak.

Příběh je nabitý tajemstvím a nečekanými zvraty. Milostné n-úhelníky vznikají a zanikají mezi šesti hlavními postavami jako na běžícím páse. Většinou nejde nikomu o život, pouze o zdravý rozum.

Jako v každé správné detektivce je potřeba děj několikrát postavit na hlavu a vytvořit pletenec složitější než vánočka. Jenže z toho vyplývá, že vztahy působí překombinovaně a navytvářejí žádnou přidanou hodnotu. Zároveň jich je tolik, že se až příliš blíží červené knihovně a Ordinaci v růžové zahradě.

Už je ti jasné, deníčku, že příběh mě neoslovil a čtení bych považovala za skutečnou ztrátu času. Ale je tu ještě naděje, že audio zpracování by mohlo nějaké body zachránit, no ne? Bohužel, i tady tě musím zklamat. I když obdivuji herečky, jak skvěle zvládly číst přímou řeč mužských postav, to je tak všechno, co můžu ocenit. Předěly mezi kapitolami nebyly nijak objevné, každá kapitola je vyprávěna z pohledu jedné ze tří hlavních ženských postav a tedy je i čtena odpovídající herečkou. Občas jsem měla problém rozlišit, která je která, protože někdy zněl hlas na začátku kapitoly jinak než na konci.

Pokud máte rádi detektivky, určitě se vám Dívka ve vlaku bude líbit. Hledání pohřešované ženy navíc okořenil alkoholismus a nevěra hlavních postav, takže pokud tě, deníčku, lákají tato témata, směle do toho, ale nečekej nic hlubokého. Jinak s tím neztrácej čas!

Závěrečné hodnocení: 

Sofie Kinsella - Audrey se vrací

Milý čtenářský deníčku,

jak víš, nedávno jsem se nadchla pro Všechny malé zázraky a Eleanor a Park. Audrey se vrací se řadí do stejné kategorie románů o mladistvých, ale určených spíš dospělejším čtenářům.

zdroj: goodreads
Než se dostanu k samotnému obsahu, musím nejdřív vytknout pár drobností nakladateli. Nejsem si jistá, proč nepoužil původní obal knihy s velmi pěkným a výmluvným obrázkem. Česká varianta mnohem víc evokuje dívčí román, kterým tahle kniha rozhodně není. Dále mám trochu problém s tím, jak byl přeložen název, který v originále zní Finding Audrey, tedy spíš Hledá se Audrey. Opět mi přijde, že se k obsahu hodí více, protože celá kniha je to hlavně o tom, jak druzí pomáhají Audrey, ale jak se nakonec stejně ztratí. Poslední, a nejhorší, chybou je popis na přebalu knihy, který vyzradí snad polovinu děje!

Ale teď už k samotnému obsahu. Audrey je puberťačka, která má jeden zásadní problém. Bojí se vyjít z domu. Bojí se lidí. Ve škole se jí stalo něco velmi nepěkného, úplně se zhroutila a teď se pomalu snaží vrátit do běžného života. Sledujeme příběh její rodiny, která kromě její komplikované situace řeší ještě jejího bratra a jeho přílišnou oddanost počítačovým hrám. Jak jsem naznačila, kniha zapadá do stejné škatulky jako třeba Všechny malé zázraky, takže i tentokrát nechybí romantická zápletka.

Příběh vypráví samotná Audrey, občas je proložen "scénářem" k dokumentárnímu filmu, který dostala za úkol natáčet. Hlavní hrdinka se svěřuje se všemi pochybnostmi a strachy, přímo oslovuje čtenáře a právě díky tomu vyznívá kniha velmi autenticky. Scénáristické vsuvky jsou naopak velmi strohé, ale pro děj stejně důležité. Na konci sice tvorba filmu přechází trochu do ztracena, kvůli tomu může působit jen jako vypravěčská berlička, ale co, to je pouhý detail.

Trochu mě mrzí, že všechny postavy kromě Audrey jsou načrtnuty jen velmi schématicky a je jasné, že tahle kniha je jen a pouze o Audrey, zbytek osazenstva jsou pouhé loutky v rukách vypravěčky. Zápletka s počítačovými hrami je vyloženě jalová a kluk, se kterým s Audrey sblíží není nic než pěkná, ale prázdná skořápka z holčičích snů.

Závěrečné hodnocení:

středa 22. března 2017

Hugh Howey - Silo

Milý čtenářský deníčku,

včera jsem dočetla další postapokalyptický román. Do češtiny byl přeložen jako Silo, ale v originále nese název Wool, tedy Vlna. I když neměl žádného oficiálního nakladatele, na Amazonu si získal množství fanoušků. Bohužel, stejně jako název, i napětí se asi ztratilo v překladu.

zdroj: goodreads.com
Poznámka o překladu v úvodu je naprosto scestná, nemyslím si, že by překlad byl špatný. Ale opravdu nechápu, proč si tahle kniha získala tolik fanoušků. Líbil se mi hrdina prvního příběhu, ale ten se v těch dalších nevyskytuje. Většina knihy se točí kolem Juliette, která mi byla nesympatická, nevěrohodná a vůbec zvláštní.

Jako u většiny postapokalyptických knih, i v Silu zůstává katastrofa, která zničila svět, v mlze. Nicméně výsledek je jasný. Vzduch je plný toxinů, které okamžitě rozežerou tělo zevnitř, takže všichni lidé musí žít v silu, tedy jakémsi podzemním mrakodrapu o sto čtyřiceti patrech. Na jeho dně je ropný vrt a doly, díky kterým má silo stabilní přístup elektřiny a materiálů. Rostliny se pěstují na farmách s umělým osvětlením a díky dokonalé recyklaci se lidem tímto způsobem daří přežívat už několik století. Ale nyní se všechno mění, lidé začínají mít podezření, že minulost je vylhaná, venku to možná není tak jedovaté, jak se zdá a mocenské boje o vládu nad silem dosahují vrcholu, revoluce je na spadnutí.

To zní jako dobrá zápletka pro postapokalyptický román, nebo ne, deníčku? Ale nějak to nefunguje. Jakožto matfyzák jsem poněkud citlivá na technické detaily. Přijde mi nesmysl, že u ložiska ropy by se dalo těžit něco jiného a pokud ano, stejně by to nestačilo, nemluvě o tom, že ropa by za tak dlouhou dobu došla. Nejmocnější oddělení v silu je IT, které se stará o servery, ale celou dobu není jasné, k čemu ty servery slouží, nevypadá to, že by z nich lidé měli nějaký užitek. Hlavně na začátku se hodně mluví a jednom záhadném programu a obnově vymazaných dat a ani jedno nedává programátorovi moc smysl.

Představ si, deníčku, že těmhle věcem nerozumím, takže mě při čtení neiritují. Zůstává problém s postavami a celkovým společenským uspořádáním, které je založené na podivných tajemstvích a vymazané minulosti. Oceňuji, že i když kniha je pouze úvodem k trilogii, všechny záhady se v podstatě vyřeší v prvním díle, ale s vysvětlením jsem se rozhodně neztotožnila. Vymazat minulost je nesmysl, protože minulost musíme zkoumat, abychom ji nemuseli opakovat. Držení lidí v nevědomosti, aby se nebouřili nedává smysl, vždyť kromě toho tajemství se není proti čemu bouřit!

Většina po logické stránce nedotažených knih je aspoň čtivá a napínavá. Nemůžu říct, že by se Silo nedalo dočíst, na to, že má skoro pět set stran, jsem ho dočetla rychle. Bohužel, zejména "napínavé" pasáže mě vyloženě nudily. Je jasné, že hlavní hrdinka přežije, způsob jakým to udělá mi nepřijde věrohodný, takže tyhle epizody mě akorát obtěžují svojí délkou a napodobováním vzoru "skoro umřeš, ale najednou se objeví záchrana, opakuj třikrát, vysílený přežij."

Závěrečné hodnocení: 

úterý 21. března 2017

Petr Stančík - Mlýn na mumie

Milý čtenářský deníčku,

doufám, že mi odpustíš, že můj poslední literární zážitek není čtenářský, nýbrž posluchačský. Mlýn na mumie získal kromě Magnesie Litery i titul Nejlepší audioknihy roku, takže jsem po něm sáhla jako po společníkovi při šití a domácích pracích.

zdroj: alza.cz

Na úvod musím potvrdit, že s oběma cenami souhlasím. Ivan Řezáč čte nádherně a jeho hlas se dokonale hodí k příběhu z 19. století. Předěly mezi kapitolami s úryvky ze spisů Ordo Novi Ordinis působí tajemně a správně dogmaticky.

Kniha samotná mi obsahem nejvíce připomínala starší romány od Miloše Urbana, jako byly Sedmikostelí a hlavně Lord Mord. Děj je přecpán podivnými postavičkami se zvláštními úchylkami, záhadnými vraždami a spoustou erotických scén. Ale zatímco Urban umí geniálně popsat atmosféru budov a města vůbec, Stančíkovi tahle dovednost chybí a místo ní se soustředí na jednotlivé postavy a příběhové peripetie, což mě tolik nebaví.

Navíc, příběh je sice zamotaný, ale vlastně naprosto nedůležitý. Hlavní postava komisaře Durmana sice vyšetřuje několik brutálních vražd, ale to je jen zástěrka k tomu, aby se mohl pohybovat různě po světě a setkávat se s vládci, anarchisty a obrozenci. Rozmluvou s nimi se dozvídá, proč je automatická pračka nejlepším přítelem anarchisty, proč je Mexiko důležité pro invazi do Egypta a na co jsou dobré kosti nebožtíků.

Bohužel, já jsem dost příběhový typ, takže přesto, že oceňuji nápaditost a celkové vyznění románu, jehož hlavním tématem je relativizace smrti a vraždy, slabá příběhová linie knize nakonec ubírá klíčové body ze závěrečného hodnocení. Konec, ve kterém se (ne)vyřeší všechny vraždy, láska nekončí svatbou a mlýn na mumie se objevuje až v poslední, pro příběh nedůležité, kapitole, zkazil celkový dojem z knihy vskutku důkladně. Psané knize bych asi nedala více než 3 hvězdičky, ale díky skvělému zpracování audioknihy se nakonec dostalo dílo na čtyři.

Závěrečné hodnocení:

středa 15. března 2017

Miloš Urban - Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu

Milý čtenářský deníčku,

rozhodla jsem se, že si dám "kombo oblíbenců". Po Robbinsově Tibetském broskvovém koláči jsem okamžitě začala číst (spíš hltat) nový román od Miloše Urbana Závěrka. A stejně jako Koláč, ani Závěrka nepatří k tomu, co bych doporučila přátelům.

zdroj: goodreads.com
Děj se točí okolo fotografa Matěje a jeho modelky Věry, kterou jednoho dne osloví na ulici před Palladiem. Matěj je chlápek středního věku, pracuje v reklamce, nemá ženu a svůj volný čas tráví focením, které mu sice moc nejde, ale baví ho. S Věrou vytvoří dokonalou tvůrčí dvojici a jeho fotky začnou obdivovat lidé z celého světa díky (smyšlené) sociální síti Blickperson.

Děj má spád, kniha je krátká a nedá se od ní odtrhnout. Zhltla jsem ji za dva (pracovní) dny. Je těžké ji hodnotit a zároveň neprozradit nic ze zápletky. Řekněme tedy, že atmosféra a některé scény jsou velmi "urbanovské", tedy podivné, trochu ujeté, ale zase ne úplně neuvěřitelné. Ústředním motivem je dilema mezi uspokojením z tvůrčí práce a z lásky.

Témat je tu ale více. Mě se nejvíce dotklo "tvoření a sdílení". Každý amatér může svoje fotky/výrobky/povídky sdílet na internetu (jako já!) a i když si říká, že o slávu mu nejde, tak možná někde hluboko uvnitř po ní touží. A když přijde, nemůže se odtrhnout od komentářů, sleduje stoupající čísla o počtu sdílení a sledujících. Zároveň se musí vyrovnávat s negativními (a často anonymními) komentáři. Bohužel, přišlo mi, že kniha se o toto (a další) téma pouze otřela. Závěr sice nabízí jasný názor na to, čemu dát přednost, ale mě to nějak neuspokojilo.

Urban čerpal z vlastní zkušenosti s focením, kterému asi v poslední době propadl? Mě focení nebaví, o fotografech si nemyslím nic pěkného (předsudky, já vím), takže dotažené detaily z tohoto prostředí mě neoslovily. Vedle toho jsem si nemohla nevšimnout dvou přešlapů v ději. Prvním byla Věřina nemoc, která dává tušit nějakou skrytou "vadu", podobnou dívkám v předchozích románech, ale nakonec vyjde úplně naprázdno. Druhým je Věřina neschopnost fotit s jiným fotografem, která se ale nakonec vytratí, bez jakéhokoliv důvodu.

Někde jsem slyšela, že každá druhá kniha od Miloše Urbana je špatná. Když procházím historii jeho tvorby, musím se s tímto tvrzením ztotožnit. Lord Mord byl brilantní, Boletus arcanus se nedal číst. Praga Piccola mě okouzlila, Přišla z moře zklamala. Urbo Kune úspěšně navázalo na první temné a záhadné romány, Závěrka spadla mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 13. března 2017

Tom Robbins - Tibetský broskvový koláč

Milý čtenářský deníčku,

po nějaké době jsem opět sáhla do domácí knihovničky a přečetla poslední knížku z pera mého oblíbeného spisovatele Toma Robbinse.  Vzpomínková kniha Tibetský broskvový koláč mě potěšila, ale neokouzlila.

zdroj: goodreads.com
Tom Robins oslavil loni osmdesátku a podle poslední knihy to vypadá, že se pomalu loučí s naším světem. Na závěr své spisovatelské dráhy se rozhodl sepsat knihu vzpomínek. Začíná v ranném dětsví, které prožil v Apalačských horách, pokračuje přes vojenskou službu v Koreji, studia v Richmondu a vlastně až ke konci se dostává k tomu, jak vznikal jeho první román, Seattlu a výletu do Timbuktu.

Deníčku, ty víš, že já Toma Robbinse zbožňuji a vedle Miloše Urbana je jediným autorem, jehož knihy chci mít všechny doma (kdy konečně vyjde Další dálniční atrakce?!). Věř mi, pro nikoho jiného, než fanouška jako jsem já, nemá cenu tuhle knihu číst. Robbinsovi zážitky nejsou zase tak výjimečné, tehdejší společenská situace je zmiňována jen okrajově a vlastně ani o jednotlivých románech se člověk nedoví mnoho.

A co četba přinese oddaným fanouškům? Další dávku originálních metafor a přirovnání, několik příhod z kategorie "to nevymyslíš" a celkovou rekapitulaci jeho životní filozofie, která se prolíná všemi jeho romány. Asi nejzajímavější kapitola se věnovala jeho prvnímu zážitku s LSD, kde popisuje svůj první rauš (velmi podrobně, na to, že se to odehrálo před téměř padesáti lety).

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 6. března 2017

Pavel Renčín - Labyrint

Milý čtenářský deníčku,

o víkendu jsem dočetla román Pavla Renčína Labyrint, který původně vznikal na jeho blogu ve spolupráci s jeho čtenáři. To mě samozřejmě zaujalo.

zdroj: databazeknih.cz
Hned v prologu se čtenář dozví, že Labyrint původně vznikal na webových stránkách autora, který na začátku ani nevěděl, jak skončí. Přibližně v jedné třetině se rozhodl, že z něj udělá prolog ke své právě vycházející/dokončované trilogii Městské války. Protože děj do značné míry ovlivňovali čtenáři, na konci knihy najdeš, deníčku, některé komentáře, které do děje zasáhly nejvíce. Kromě toho nakladatel přiložil i text metalové opery a pár komiksů, opět vytvořených fanoušky. Bonusem je pak povídka od Renčína Král olší, která dosud nevyšla nebo vyšla v Pevnosti, ale ne na blogu.

Na ději je bohužel tohle improvizování hodně vidět. Co na začátku vypadá jako záhadné putování kanály se zvrhne v boj proti mafii ovládající celé pražské podzemí. Renčín asi rád zabíjí svoje postavy, ale na konci se mu tenhle přístup vymstí a závěr mi přišel v mnoha směrech nelogický. Z toho důvodu mám pocit, že by si samotný román zasloužil tak dvě hvězdičky, i když je napínavý a čtivý. Ale na Goodreads i Databázi knih ho čtenáři ověnčili více než čtyřmi hvězdičkami!

Na druhou stranu ten pocit, že čtenáři mohli ovlivnit děj, je vlastně docela zábavný a při čtení komentářů v knize jsem se mohla ponořit do sice virtuálního, ale jinak naprosto skutečného světa fan-fikcí, který jsem blíže objevila teprve nedávno při čtení Fangirl od Rowellové. Tím u mě získal jednu hvězdičku navíc, ale ani o chlup víc.

V nejbližších měsících se chystám na trilogii Městských válek, ale první díl je v knihovně nedostatkovým zbožím, tak to asi chvíli potrvá. Renčínův styl je chytlavý, napínavý, takže jsem si zatím půjčila jeho Vězněnou, nejnovější román, který by neměl patřit do žánru fantasy, ale spíš thrilleru či hororu. Tak uvidíme!

Závěrečné hodnocení:

středa 1. března 2017

Únorové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

únor je sice kratší než ostatní měsíce, ale hlavním důvodem, proč jsem přečetla méně knih než v lednu, je to, že únorové svazky měly povětšinou mnohem více stránek.


Počty

Celkem jsem v únoru dočetla 5 knih, mezi nimi jednu pětihvězdu! Kromě toho dvě za čtyři hvězdy a dvě za tři. Žádná z nich nebyla vyloženě špatná nebo zklamáním. Co se týká žánrů, tak kromě jedné šlo pro mě docela neobvyklé kategorie: jedna z literatury faktu, jedna urban fantasy, dvě historické fabulace a jedna naprosto nezařaditelná.


Nejlepší kniha


Ta možnost tu prostě je od Michaela Třeštíka je jasným vítězem tohoto měsíce. Knihy o výtvarném umění mě prostě baví, nečetla jsem jich moc, takže v podstatě každá mě něčím překvapí či poučí. Navíc Třeštíkův přístup k obrazům je mi velmi blízký a při čtení o jeho osobním výtvarném experimentu jsem se skvěle bavila.


Nejhorší kniha

Tenhle měsíc neměl žádnou špatnou knihu. Podle hvězdiček by měl nastat rozstřel mezi Měsícem nad Soho, který patří mezi oddechovou literaturu, což je důvod, proč nedostal vysoké hodnocení, ale jinak byl skvělý. Jak být ženou se mi nelíbilo kvůli mnoha autorčiným názorům a hospodskému stylu, ale zase ve mně vyvolal tolik otázek a zájmu o feminismus, že ho taky nemůžu prohlásit za nejhorší knihu měsíce. Promiň, deníčku.


Čtenářská výzva


Podle Goodreads jsem stále asi o tři knihy napřed, takže se mi podařilo udržet náskok z ledna. Co se týká Čtenářské výzvy z Databáze knih, tak jsem opět zaplnila několik jednodušších kategorií a jednu těžší - 7. kniha od držitele Pulitzerovy ceny (Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye). Z té mám obzvlášť radost, protože autor ji obdržel právě za tuhle knihu, i když výzva umožňuje přečíst cokoliv od oceněného spisovatele.


Objevy


Mé objevy týkají především obsahu knih. Díky Uličce tisíce květů jsem si přečetla něco o bombardování Japonska za druhé světové války a díky Jak být ženou jsem se začala zajímat o feminismus a na můj seznamu k přečtení přibyla legendární Eunuška od Germaine Greer.

pondělí 27. února 2017

Gail Tsukiyama - Ulička tisíce květů

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, že únor bude měsícem dlouhých a vážných knih. Tou další byla Ulička tisíce květů od spisovatelky Gail Tsukiyamy.

zdroj: goodreads.com
Příběh se odehrává v Japonsku a sleduje život dvou bratrů a dvou sester v průběhu skoro třiceti let. Začíná před druhou světovou válkou, podrobně popisuje zhoršující se podmínky v zemi, nedostatek jídla a v posledních letech i ničivé nálety. Atomové bomby jsou zmíněny jen okrajově, ale možná je to dobře, o nich čte člověk pořád.

Po válce si všichni postupně plní své sny, ale zároveň se vyrovnávají s traumatickou minulostí a současností plnou osobních dramat a smrti. Popis událostí je velmi minimalistický, stejně jako emoce hrdinů, které se projeví většinou jen v lehkém svěšení ramen a sklopením hlavy.

Právě minimalistický styl ve mně vyvolával pocit japonské atmosféry a autenticity. Představuji si, že většina Japonců jsou tišší, skromní, uzavření lidé, kteří od rána do večera pracují, aby uživili svoji rodinu, která je pro ně na prvním místě. Na druhou stranu si kladu otázku, jak moc je to pravda, osobně znám Japonců tak deset a z toho nelze nic usuzovat. A autorka má sice otce Japonce, ale její matka je Číňanka a ona sama se narodila v USA a prožila tam celý život. To ve mně vyvolává nedůvěru.

Dalších pár bodů u mě knížka ztratila svou "ságovitostí". Popisuje osudy mnoha postav, přebíhá od jedné ke druhé a to mě nebaví. Navíc popisuje hodně dlouhé období, já bych ho rozdělila aspoň do dvou knih. Ale chápu, že spoustě lidí se tenhle styl zamlouvá, takže ho nechci zahrnout do hodnocení tak výraznou měrou. Avšak dohromady s předchozí výtkou už jednu hvězdičku strhnou.

Závěrečné hodnocení: