úterý 10. října 2017

Donal Ryan - Srdce na obrtlíku

Milý čtenářský deníčku,

náhodou se to sešlo, že jsem vedle Joycových Dubliňanů četla i knihu, která je s nimi často srovnávána. Srdce na obrtlíku se skládá ze vzájemně propojených povídek z jedné irské vesnice, která se stejně jako zbytek země po konjunktuře z počátku milénia propadá do recese.

zdroj: goodreads.com

Donal Ryan je označován za Jamese Joyce jednadvacátého století. Jeho první dvě knihy (vydané v opačném pořadí) se skládají z povídek, kde má každá jiného vypravěče a postupně líčí děj vždy z trochu jiného úhlu. Na méně než dvě stě stran autor vtěsnal na dvacet povídek a musím říct, že jsem jako obvykle měla problém s množstvím jmen, které bylo třeba si zapamatovat.

Kromě toho mi po přečtení prvních dvou povídek moc nebylo jasné, o čem kniha vlastně je, co od ní mám čekat, na co se soustředit. Naštěstí to zachránila anotace na přebalu, která sice odhaluje, kam se děj bude ubírat, ale bez ní bych byla úplně ztracená a asi bych knihu po pár stranách odložila.

Když už jsem se konečně naladila na autorův styl. začala se mi kniha docela líbit. Některé osudy byly docela uvěřitelné, jiné působily spíš jako karikatury. Co mi chybělo bylo odlišení nejen jménem na začátku kapitoly, ale i jazykem, protože mám pocit, že padesátiletá paní by měla mluvit jinak než dvacetiletý stavební dělník.

Bohužel píšu tohle shrnutí už trochu s odstupem a za těch 14 dní se mi kniha už docela vykouřila z hlavy. Pamatuji si na několik dějových zvratů i výslednou, ne zcela překvapivou, pointu, ale že by ve mně zanechala nějaký silný dojem, to se říct nedá. Ve srovnání s Dubliňany bylo Srdce na obrtlíku rozhodně čtivější a aktuálnější, ale rozhodně nic, co bych přátelům doporučila na čtení nebo z čeho bych si něco zásadního odnesla.

Závěrečné hodnocení:

úterý 26. září 2017

James Joyce - Dubliňané

Milý čtenářský deníčku,

už věky jsem nesáhla po nějaké klasice. Dubliňané byli na mém seznamu už dva roky, od výletu do Dublinu. Moc mě nenadchli, ale jejich čtení určitě nebylo zbytečné.

zdroj: goodreads.com
Na střední jsem klasiku četla pořád. Chtěla jsem získat čtenářské zkušenosti, abych mohla hodnotit současnou literaturu, u které ještě zub času její kvalitu nestihl prověřit. Dneska už po ní sáhnu celkem výjimečně a musím přiznat, že Dubliňané u mě žádné nové klasické období neodstartovali.

Moc často nečtu ani povídky. Raději se zakousnu do středně dlouhého románu, ve sbírkách povídek mám problém se začíst a po chvíli se mi všechny povídky zmotají dohromady, takže si z knihy po pár dnech nic nepamatuju. Ani v tomto ohledu Dubliňané očekávání nepřekonali.

Každá povídka se zaměřuje na jednoho či několik zástupců střední třídy a stručným popisem jeho života nebo jen několika dní z něj se snaží poukázat na jeho ubohost a neschopnost vymanit se z každodenní mizérie. V doslovu jsem se dočetla, že povídky téměř bez děje a jakékoliv naděje na zlepšení kontrastovaly s opulentními anglickými romány od Dickense a i proto byly v podrobeném Irsku docela oblíbené (i když těžký osud postav poručnictví Velké Británie nezpůsobilo).

Věřím, že ve své době a pravděpodobně i dost dlouho potom, byly tyto příběhy aktuální a bohužel pravdivě vystihovaly společenskou situaci. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že dnes už je na tom aspoň střední třída jinak. Dostupné vzdělání, svoboda cestovat a neomezené možnosti internetu dělají z osudů ubohým Irů jen mrtvou vzpomínku na minulost. Kromě poslední povídky Nebožtíci, která je označovaná jako vrchol celé sbírky, mě povídky moc nebavily a většinou jsem v nich nenašla žádné poselství pro dnešní dny. Podle mě, bohužel, tahle klasika časem spíš vyčpěla, než aby dozrála jako víno.
Závěrečné hodnocení:

pátek 22. září 2017

Selma Lønning Aarø - Už budu!

Milý čtenářský deníčku,

mám rozečtené Joycovy Dubliňany, ale nějak se to táhne, takže jsem v mezičase sáhla po něčem jiném. Z románu Už budu! se četlo během pražské Noci Literatury a už tehdy mě zaujal, navíc jsem potřebovala nějakou krátkou oddechovku. Hodnocení na Goodreads má mizerné, ale mně se fakt líbil.

zdroj: goodreads.com

Myslím, že zklamání většiny čtenářek plyne z toho, že čekaly něco trochu jiného. Anotace je zavádějící, protože hrdinka si sice vyhradí týden na to, aby dosáhla orgasmu, ale rozhodně ho celý nestráví za dveřmi svého pokoje a nikdo na ní za dveřmi neklepe, kdy už teda bude.

Ve skutečnosti jde o takovou intimní zpověď současné západní Evropanky, kde orgasmus slouží jako atraktivní vějička, ale také jako symbol všemožných předsudků a tabu nejen o ženách. Hlavní hrdinka hledá odpověď na otázku, proč se nemůže udělat. Pátrá ve své minulosti, experimentuje s vibrátorem, zeleninou i lesbickou kamarádkou, ale ono pořád nic.

Většina knihy se skládá z vyprávění jejích zážitků, které vytvořily silné asociace, a teď jí brání v tom se při sexu uvolnit. První dvě "historky" mě dost vyděsily. Nejdřív popisuje, jak přišla o panenství s nějakým náhodným dělníkem, když jí ještě nebylo ani patnáct (rozhodně byla "pod zákonem", konkrétní věk ale myslím nezmiňuje) a druhá je o tom, jak jako malá utopila svého psa v kanále, protože už se o něj nechtěla starat. Kdyby ta kniha nebyla tak tenká, tak ji v tu chvíli odkládám jako vrchol nechutnosti, odpornosti. Ale dobře se četla a já byla zrovna nemocná, takže jsem se přes tyhle dvě úchylné epizody přenesla a zbytek knihy už mě zdaleka tolik nepobouřil.

Mám se pochválit, jak jsem hezky otevřená a nevadí mi většina obsahu, nebo se mám děsit toho, že mi nejhorší přišel příběh o vraždě psa dítětem? V mnohém mi připomněla Jak být ženou, které se také snaží otevřít témata, o kterých se běžně nemluví. Mimochodem, skoro v ničem se tyhle dvě knihy nepřekrývají.

Nejlepší na knížce je, že se dotkne spousty kontroverzních témat a při tom zůstává nad věcí. Děj má spád a když pominu bouřlivé mládí hlavní hrdinky, tak mi vlastně byla docela sympatická. Navíc naprosto souhlasím s celkovým poselstvím knihy ve smyslu: "Vykašlete se na předsudky a šablony, do kterých vás jiní strkají, žijte, jak se vám líbí!".

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 11. září 2017

Dave Eggers - Kruh

Milý čtenářský deníčku,

minulý týden jsem vyrazila za malou louži (rozuměj za Lamanšský průliv) a protože se mi nechtělo tahat žádnou papírovou knihu, rozhodla jsem se konečně dočíst dlouho rozečtený Kruh, který mám jako e-book.

zdroj: goodreads.com

Zápletka je jednoduchá. Firma ve stylu Google postupně skupuje konkurenci a vyvíjí nástroje pro usnadnění života na síti. Už na začátku knihy mohou registrovaní uživatelé Circlu žít na sociálních sítích, nakupovat a platit přes jeden profil a samozřejmě vyhledávat všechny informace. Z užitečného nástroje se ale postupně stává Velký Bratr, který chce sledovat všechny a všechno.

Jako programátorku mě téma zaujalo a samozřejmě jsem byla trochu zklamaná, že hlavní hrdinka je pouze zaměstnankyně oddělení Péče o zákazníky. Programátoři se v celém ději skoro nevyskytují, přestože si myslím, že taková firma jich musí být plná.

A tady přichází další zádrhel. Všichni vývojáři, které znám, jsou velmi opatrní na svoje soukromí a pečlivě si hlídají svojí online identitu. V knize se všechny nástroje jako první představují a zkouší interně. Podle mě je naprostý nesmysl, aby je zaměstnanci takového druhu, jací musí v Circlu pracovat, tak bezvýhradně přijímali. A tady nemluvím jen o sledování. Všemožné zákaznické průzkumy, žebříčky oblíbenosti a nekonečný proud nanicovatých zpráv a statusů od lidí, které v životě neviděli... Tak prostě ITáci nefungují!

Takže podle mě je celý děj v podstatě postavený na hlavu. Knihy, které předpovídají budoucnost, musí mít nějaký reálný základ, jinak nejsou děsivé a tedy ani zajímavé. Neříkám, že spoustu věcí neměl autor vychytanou. Kromě kamer si umím představit, že většina nástrojů by se dala implementovat už dnes, stejně tak si myslím, že spousta uživatelů si nebezpečí ztráty soukromí neuvědomuje. Nastínil spoustu situací (např. intimní život rodičů), ve kterých si to i největší tupec uvědomí, a zároveň předestřel celkem věrohodnou výmluvu, proč by mu to nakonec nevadilo. Ale smůla, víc než na dvě hvězdy to prostě stačit nemůže.

Na okraj bych ještě zmínila film, který jsem si okamžitě po přečtení pustila. Myslím, že dostál úrovni knihy (která tedy pro mě nebyla valná), změnil sice několik docela výrazných dějových linek, spoustu detailů vypustil, ale celkově myslím, že se v rámci možností povedl. Akorát hlavní hrdinka ve filmu prochází mnohem výraznější změnou názorů, která podle mě nedává smysl, v knize je její fanouškovství vlastně docela pochopitelné.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 1. září 2017

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Literární spolek Laury Sněžné

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se prokousala další knihou. Nebyla tak nečitelná jako autorovo jméno, ale moc k tomu nechybělo. Po Literárním Spolku Laury Sněžné jsem sáhla naprosto náhodou v knihovně, což už jsem neudělala věčnost, a zase to pár let neudělám.

zdroj: goodreads.com

Na první pohled měla kniha všechny myslitelné klady. Krásná obálka, v názvu slovo literatura, na přebalu zmíněn můj oblíbený žánr magického realismu. Navíc nebyla moc dlouhá, vydalo ji kvalitní nakladatelství (Paseka) a dokonce patřila do mnou dosud nesplněné kategorie severské literatury z letošní Čtenářské výzvy. Ale dopadlo to jako dort pejska a kočičky. Ze spousty chutných surovin vznikl román, po jehož přečtení mám při nejmenším rozpačitý pocit.

Z počátku se děj vyvíjel slibně. Hlavní hrdinka se spoustou mindráků v čele s nedávno odhalenou neplodností se pouští do pátrání, proč se v některých knihách přeskupují písmenka. Potom je nejednou přijata do legendárního Literárního spolku Laury Sněžné, jehož zakladatelka vzápětí záhadně zmizí. Do toho se zdá, že historie Spolku je plná kostlivců, které všichni úzkostlivě tají.

A v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Příliš mnoho záhad, příliš mnoho komplikací, ke kterým se přidávají osobní problémy naštěstí jen některých členů spolku. Ty odhaluje podivná Hra, kterou členové hrají mezi sebou, ve které si nesmí lhát, ale naopak vypovědět celou pravdu bez ohledu na to, jak moc pro ně bude zpověď bolestivá.

Většina knihy byla čtivá, obsahovala spoustu originálních nápadů, například samotný knižní virus nebo chování psů v okolí domu jednoho spisovatele. Roztříštěnost děje zachraňovala vypravěčova volba vyprávět všechno pouze z pohledu hlavní hrdinky a její v zásadě jednoduchý cíl přijít všemu na kloub.

Hlavní postavy působily plasticky a dotaženě, jenže mně nebyly vůbec sympatické. Měla jsem pocit, že povolání spisovatele jim z nitra vytěsnilo všechnu lidskost a jediné o co jim jde, je najít co nejpikantnější látku pro jejich příští knihu. Sama jsem nikdy román nenapsala, možná, že kdybych takovou zkušenost měla, jejich osudy by se mě dotkly mnohem víc. Takhle zůstaly pouze v rovině podivnosti.

Malá odbočka k magickému realismu. Po přečtení několika hodnocení na Goodreads jsem dospěla k názoru, že knihy tohoto žánru se dělí do dvou skupin. Jednu symbolizuje Sto roků samoty, patří sem například i Murakami nebo Literární spolek. A mně se nelíbí! Druhou skupinu by mohla charakterizovat Láska za časů cholery, což je především nádherný milostný příběh a nadpřirozeno se v něm vyskytuje jen velmi okrajově. Hlavní roli zde hraje přímočarý příběh a magie dodává pouze tajemnou, a zároveň originální atmosféru. Z knih, co jsem nedávno četla, mě napadá třeba Její děsivá souměrnost nebo Zafónova série začínající románem Stín katedrály. Tenhle druh mě baví, tomu druhému se asi začnu vyhýbat.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 22. srpna 2017

Zdeněk Matějček - Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte

Milý čtenářský deníčku,

asi už se ti doneslo, že nás bude v lednu o jednoho víc. Stejně jako když jsme si pořizovali psa, i teď jsme se rozhodli zapátrat po odborné literatuře, která nám pomůže s výchovou nového člena rodiny. První z této kategorie je kniha s nemožným názvem Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, avšak s velmi pěkným obsahem.

zdroj: goodreads.com
Kniha pokrývá docela dlouhé období a vyhradila si na to jen dvě stě stran. Nedá se tedy čekat nějaký vyčerpávající výklad, porovnání mnoha směrů nebo detailní rozebírání konkrétních situací. Jde spíš o skvělý startovní přehled, který poskytne základní informace o tom, co rodiče v nejbližších letech čeká.

Většina textu se zaměřuje na to, čeho je dítě v určitém věku schopno. První rok je to především o fyzických dovednostech, od druhého roku převládají spíš ty mentální. Autor vše popisuje na základě své zkušenosti, vybírá spíše dokonale ověřená fakta a nepouští se do nějakých nejnovějších a dosud nepříliš ověřených metod. I kvůli tomu mi to přijde jako výborný začátek v našem soukromém studiu, protože v podstatě o ničem, co v knize zmiňuje, nepochybuji (pouze párkrát zmínil terapii pevným objetím a její autorku, obojí je myslím stále dost kontroverzní).

Obecně zajímavější mi přišly spíš pozdější kapitoly, myslím, že i sám autor k nim jako psycholog má mnohem blíž než k těm prvním a vlastně je škoda, že zabírají jen menšinu knihy. Nejpřekvapivější pro mě byla kapitolka o "fázi odporu", hlavně proč k ní dochází a velmi základní rady, jak se s ní vyrovnat.

Celá kapitola o předškolním věku mi přišla hrozně užitečná, protože si myslím, že v tomhle věku už mají rodiče pocit, že mají odslouženo, přichází mladší sourozenci a tak se víc spoléhá na výchovu ve školce než doma. A přitom právě v tu dobu probíhá tak důležitá etapa ve vývoji, kdy se rozhoduje, jestli dítě bude společenské nebo spíš uvízne v pozici šikanovaného outsidera.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, protože nejde o žádné přelomové veledílo, které bych si vystavila doma v knihovničce. Možná si ho ale pořídím jako rychlou referenční příručku. Trochu mi vadil příliš sluníčkářský styl a stručnost některých kapitol, obecně ale rozhodně doporučuji!

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 21. srpna 2017

Mitch Albom - Neztrácejte víru

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem si vybrala knihu od Mitche Alboma, tentokrát jeho Neztrácejte víru: skutečný příběh. V určitých ohledech připomíná jeho Úterky Morriem, protože i zde se autor setkává se starým člověkem, který se pomalu připravuje na smrt. Tentokrát jde o rabína ze synagogy, kam autor chodil jako malý, a který ho požádal o napsání projevu na jeho pohřeb.

zdroj: megaknihy.cz
Autor popisuje svá setkání s rabínem a postupné poznávání jeho lidské stránky, která je nerozlučně spjata s jeho povoláním. Osm let spolu hovoří o životních příhodách, o Bohu, o víře a společenství kolem synagogy. Vedle toho se autor setkává s Henrym, křesťanským knězem z Detroitu, kterému kostel padá na hlavu, ale on to nevzdává. V minulosti pobýval ve vězení a bral drogy, takže těžké cesty jsou jeho specialitou.

Překvapilo mě, jak jsou oba příběhy oddělené a mám pocit, že se je autorovi nepodařilo spojit do nějakého funkčního celku. Chápu, že vedle sebe chtěl postavit dva rozdílné příběhy a tak trochu na nich ukázat, co mají obě víry společné, ale mám pocit, že se mu to moc nepovedlo a oba příběhy vedle sebe existují tak nějak nezávisle.

Kromě toho mě většina textu moc nebavila. Neříkám, že byl špatný, rozhodně se ztotožňuji s většinou toho, co se v knize píše, ale nějak mě nic nepřekvapilo, neobohatilo, myslím, že za měsíc už nebudu vědět, o čem kniha byla. Možná je to tím, že to nebyla první kniha na podobné téma, kterou jsem četla, takže už není, co nového k němu říct. Ale spíš si myslím, že se prostě autorovi moc nepovedla.

I tak dávám tři hvězdičky, protože špatná kniha to nebyla, četla se rychle a jak říkám, s většinou vyřčeného se ztotožňuji. Navíc bylo docela zajímavé nahlédnout do dvou odlišných náboženských společenství, která se v Čechách moc nevyskytují, tím myslím hlavně americké, většinou černošské, křesťanské farnosti, jejichž mše jsou plné zpěvu a úderných kázání.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Prokleté domovy

Milý čtenářský deníčku,

po náročném Roce kohouta jsem si opět odpočinula u dalšího dílu ze série o Peteru Grantovi. Nic nového pod sluncem, takže jen krátce.

zdroj: goodreads.com
Tento díl jsem výjimečně četla velmi krátce po tom předchozím. Výhodou bylo, že jsem si pamatovala všechny postavy a co se stalo v předchozí knížce (a nestalo se toho mnoho). Zjevnou nevýhodou se samozřejmě stalo, že styl mi přišel už trochu nudný a opakující dříve vyřčené. S odstupem ale říkám, že to není o nic horší než v ostatních dílech.

Oproti Šepotu podzemí v Prokletých domovech se celý děj točí kolem hlavního nepřítele, tedy Muže bez tváře. Příběh je nabitý zvraty, novými teoriemi, mocnými kouzly a objeví se i nová postava Noční kouzelnice, od které si hodně slibuji. A vyvrcholení dílu je vskutku dech beroucí!

Zbývají už pouze dva díly, které nejsou přeloženy do češtiny. Jeden z nich vyjde snad už na konci září, poslední na sebe jistě nenechá dlouho čekat, Argu se tahle série asi docela vyplácí. V originále vyšel poslední díl loni v listopadu, děj se v něm neuzavřel a dají se očekávat další. Ale kdy, to jsem nikde nenašla. Kromě toho vychází různé povídky, které se odehrávají mezi díly, a také komiksy. Jsem zvědavá, jak dlouho z toho budou dělat nekonečnou sérii, trochu se bojím, že to dopadne jako Sherlock Holmes.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 1. srpna 2017

Tereza Boučková - Rok kohouta

Milý čtenářský deníčku,

Rok kohouta rozhodně nepatří mezi letní oddechovky. Ale je relativně krátký a na seznamu ho mám už dlouho, zvlášť po tom, co jsem četla Anežku, jsem ji chtěla srovnat s další knihou na stejné téma. Takže když jsem na něj konečně narazila v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat.

zdroj: goodreads.com
Tereza Boučková je známá česká spisovatelka a ve svých nejlepších knihách popisuje vlastní život. Indiánský běh se zaměřuje na život před Sametovou revolucí, kdy to jako signatářka Charty 77 a dcera Pavla Kohouta vůbec neměla lehké. Rok kohouta se odehrává v roce 2005 a popisuje její prohru na poli adopce. Její dva adoptovaní synové právě dosahují plnoletosti a nyní nastává čas záchrany aspoň zbytku rodiny před tresty za jejich chování.

Kniha je velmi subjektivní a až na drobné úpravy popisuje skutečný život rozpadající se rodiny. Na více než tři sta stranách ze sebe autorka vyždímala všechny smutky, které v sobě měla. Nečte se to vůbec snadno a já opět spadla do toho kolotoče "už to musí dočíst, aby hlavní hrdinka přestala trpět".

V knize se střídají popisy denních situací, které autorka prožívá, od neustálého kontaktu s policií, přes koncerty skupiny, se kterou zpívá, po tvůrčí krizi a touhu natočit film podle vlastního scénáře. Dá se říct, že kniha je psána deníkovou formou se spoustou velmi soukromých poznámek a stesků. Nejde sice o autentické zápisky, ale to jim na opravdovosti nic neubírá, spíš naopak.

Hlavně mě zajímala ta linka o adoptovaných synech. Na rozdíl od Anežky nesledujeme výchovu adoptovaných kluků už od dětství, ale až poslední krizový rok. Po tolika letech už rodiče ztratili naději na jakoukoliv nápravu a i přes neustálou vstřícnost nakonec dospějí k tomu, že nejlepší pro všechny bude, když od sebe kluky zcela odříznou, tedy jim odhlásí trvalé bydliště (u mladšího to ale bohužel nakonec nejde), vydědí je a zajistí se, aby jejich dluhy a trestné činy nepoškodily rodinu aspoň po té materiální stránce.

Zajímavé je, že autorka je v kontaktu i se spoustou dalších rodičů, kteří u svých adoptovaných dětí řeší přesně to samé. Podle ní je první rok života v kojeneckém ústavu poznamenal natolik, že v dospívání se nejsou schopni začlenit do normální společnosti, i přesto, že jejich rodina v ní žije a poskytuje jim veškerou podporu. Mnoho lidí jí vyčítá, že tímto svým postojem odrazuie jiné páry od adopce, ale já to chápu tak, že prostě jen sdílí osobní zkušenost a nechce nikomu ublížit ani mu radit, co má dělat.

Závěrečné hodnocení: 

středa 26. července 2017

Lois Lowry - Dárce

Milý čtenářský deníčku,

další kniha z mého letního výběru má sice trochu vážnější téma, ale zase je určena pro děti od deseti let, takže jsem si říkala, že to nebude nic složitého. Dárce se ukázal jako skvělá volba!

zdroj: goodreads.com

Už dříve jsem od stejné autorky četla knihu Spočítej hvězdy. Její styl se mi moc líbil a tak jsem sáhla po jejím dalším, a možná i slavnějším, díle. Dárce se odehrává v budoucnosti, kde společnost žije ideálním, poklidným životem a všichni jsou šťastní. Jak už to u těchto knih bývá, hlavní hrdina trochu vybočuje z šedivého davu a kvůli tomu se jeho život nevyvíjí tak, jak by si možná přál.

Všechno se pro něj změní, když je mu jako dvanáctiletému přiděleno budoucí povolání. Má se stát "příjemcem paměti", tedy jediným člověkem, kterému je umožněno dozvědět se něco o ne zcela růžové historii lidstva. Jeho znalosti pak mají sloužit celému společenství, aby se vyvarovalo chyb, kterých se lidstvo v minulosti dopustilo.

Jak už jsem poznamenala, knih na podobné téma existuje nespočet a myslím, že už jsem jich i slušnou řádku přečetla. I tak mi ale Dárce přišel v mnoha směrech originální a hlavně se mi hrozně líbil jednoduchý a přitom elegantní styl, kterým byl napsán. Autorka tu rozebírá spoustu vážných témat a morálních dilemat a přitom zůstává srozumitelnou a nezabíhá do technických detailů.

Pokud Dárce porovnám třeba s Příběhem služebnice, tak i když oba zpracovávají velmi podobné téma, tak tady je příběh skutečně na prvním místě a okolní svět slouží jen jako vhodná kulisa pro obtížné životní situace. Ve Služebnici naopak Atwoodová popisuje hlavně společnost a příběh slouží spíš jako berlička než jako skutečná náplň knihy. Rozhodně dávám přednost stylu Dárce.

Na okraj mám ještě dvě poznámky. První se týká pokračování původně samostatného románu. Autorka to první napsala po asi deseti letech, vyšlo i v češtině pod názvem Hledání modré. Později napsala ještě další dvě knihy a tím už doufám s tímto podivným světem skončila. Pokud jsem to správně pochopila, tak knihy na sebe nenavazují, jen se odehrávají ve stejném světě.

Možná i v souvislosti s tím (spíš příčinné než důsledkové) byl natočen film Dárce, premiéru měl v roce 2014, tedy v době popularity Divergence, Hunger games a podobných "young adult" ptákovin. Film jsem neviděla, ale podle toho, co jsem o něm četla, to vypadá, že krásnou dětskou knížku přeměnili na patlaninu pro náctileté, změnili spoustu detailů, které ale dohromady tvoří úplně jinou atmosféru než je ta z knižní předlohy. Takže shlédnutí tohoto filmu mě vůbec neláká a asi si ho nechám ujít.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 24. července 2017

Ben Aaronovitch - Šepot podzemí

Milý čtenářský deníčku,

začalo léto, je tedy čas na oddechovou literaturu. I proto jsem sáhla po dalším dílu série o Peteru Grantovi, jde v pořadí už o třetí díl, takže budu stručná.

zdroj: goodreads.com
Předem můžu říct, že další díl celkem ničím nevybočil ze standardu této řady. Zasvěcené komentáře londýnského policisty střídají zkušené pohledy na londýnskou architekturu a to vše prostupují záhadné bytosti, čarodějové a podivné vraždy.

Jediná věc, která mě překvapila, byl v podstatě mizivý posun v ději, který by se měl prolínat všemi díly, tedy v boji proti záhadnému černokněžníkovi (eticky znevýhodněnému čaroději), který zatím dostal pracovní název Muž bez tváře.

Místo toho je čtenáři naservírován zbrusu nový a naštěstí také zcela uzavřený příběh o záhadných bytostech žijících v londýnském podzemí. Zároveň ale musím zdůraznit, že knihu určitě nejde číst bez znalosti předchozích dílů, protože by čtenáři chyběla spousta souvislostí.

Moje závěrečné hodnocení se neodchýlí od těch předchozích. Pokud bych četla knihy hned za sebou, asi by mě tenhle díl už nudil, ale vzhledem k tomu, že je čtu v odstupu několika měsíců, tak mi stále stejný styl nevadí a naopak se na něj těším. Je pravda, že originálních nápadů ubývá, ale to je u knih v sérii prostě normální.

P.S.: Zajímalo by mě, jestli hodlá autor svou sérii někdy ukončit, zatím to tak nevypadá. Poslední díl s pořadovým číslem 6 vyšel loni a do toho vychází různé komiksy případně povídky odehrávající se v mezičase mezi jednotlivými romány. Tak uvidíme, kdy ho to přestane bavit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 4. července 2017

Will Gompertz - Přemýšlej jako umělec

Milý čtenářský deníčku,

nákup téhle knihy byl jeden velký omyl. Na knižním veletrhu jsem zahlédla obálku se jménem Willa Gompertze, jehož Na co se to vlastně díváme považuji za nejlepší (nejpřístupnější) knížku o moderním umění. Takže jsem neváhala a koupila i další jeho spisek, aniž bych si pořádně přečetla aspoň jeho název.

zdroj: goodreads.com

Tématem knihy je opět umění, ale koncept mi připadá docela neobvyklý. Už sám název Přemýšlej jako umělec nás vyzývá k tomu, abychom změnili pohled na svět a díky novému druhu myšlení se stali úspěšnějšími. Anotace sice tvrdí, že tuhle formu zvolil autor s nadsázkou, ale já tam teda žádnou ironii necítila. Nesnáším tyhle motivační příručky a čtení pro mě bylo malým utrpením.

Každá kapitola se věnuje jednomu znaku uměleckého myšlení. Výtvarník musí být odvážný, podnikavý, přemýšlivý, vytrvalý... Všechny znaky jsou podpořeny jednou či dvěma historkami z dějin výtvarného umění. Dočteme se, jak Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli, i když fresky malovat neuměl, jak Picasso nejdřív kopíroval a pak ukradl nápady jiných malířů nebo jak Bridget Rileyová našla sama sebe až při velké osobní krizi.

Právě tyhle příběhy tvoří jádro knihy, dělají ji zajímavou, originální a jsou pravým důvodem, proč ji Gompertz napsal. Nesourodý mišmaš od renesančních průkopníků po nejmodernější street art v podání Banksyho by se do jiné knihy asi nevešel. Proto je mé hodnocení velice mírné a ve skrytu duše doufám, že humorná stránka se ztratila v překladu a příští Gompertzův počin mě opět naplní nadšením.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 29. června 2017

Martina Doležalová - Zítřek byl včera

Milý čtenářský deníčku,

konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.

Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.

Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.

Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.

Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.

Závěrečné hodnocení: 

Nate Silver - Signál a šum

Milý čtenářský deníčku,

ještě jednu knížku jsem (skoro) přečetla během posledního měsíce. Jmenuje se Signál a šum a v roce 2012 se stala knihou roku v kategorii naučné literatury na Amazonu. Napsal ji chlápek, který se proslavil velmi přesnými předpověďmi voleb v Americe a celá je o předpovědích a o tom, jak poznat ty dobré.

zdroj: goodreads.com

Statistiky a různé průzkumy mě opravdu baví. Jako každý žiju v určité sociální bublině a právě průzkumy mi umožňují vykouknout za její hranice. V posledním roce ale dvě důležité předpovědi selhaly. Jedna předpovídala, že Británie zůstane v Evropské unii a druhá odsoudila Trumpa k politickému debaklu. Nate Silver sice taky předpověděl prezidenské volby špatně, ale tak nějak jsem doufala, že v knize najdu odpovědi, proč mu to tentokrát nevyšlo.

Upřímně, deníčku, Signál a šum mě dost zklamal. V podstatě už v úvodu autor předestře svojí základní filozofii o předpovídání, tedy, že je potřeba zohlednit pravděpodobnost, nevěřit rychlým soudům a největším úskalím je rozeznat v datech pravdivé trendy od náhodného odpadu. Následujících pět set stran naplnil různorodými příklady předpovědí, na kterých dokazuje pravdivost své teorie.

Musím přiznat, že asi po 400 stranách už mě neustálé opakování toho samého nudilo tolik, že když mi doběhla výpůjční lhůta v knihovně, tak už jsem knihu ani nepřepůjčovala.

Některé kapitoly byly rozhodně zajímavé. Hodně mě bavily ty o počasí a zemětřesení. Na těchto dvou přírodních jevech autor ukazuje, proč se předpovídání jednoho docela daří (počasí, protože máme konstantní přístup k naměřeným datům a dobře rozumíme dějům v atmosféře) a druhého stále selhává (zemětřesení, protože nastává jen zřídka a měření jakýchkoliv hodnot desítky kilometrů pod zemí je v podstatě nemožné).

Další zábavné kapitoly se zabývaly pokerem a baseballem. V obou jde o odhad jednotlivců, nikoliv o chování lidské masy. Navíc obě témata jsou mi natolik vzdálená, že cokoliv, co si o nich přečtu, je pro mě nové. Naopak kapitoly o předpovídání ekonomiky a politických průzkumech nepřinesly nic moc objevného. Možná si z nich něco odnesl tupý Američan, ale pro vzdělaného Čecha převratné objevy neučinily.
Závěrečné hodnocení:

středa 21. června 2017

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí

Milý čtenářský deníčku,

poslední měsíc jsem tě dost zanedbávala. Má to jednoduchý důvod, nic jsem nečetla. Nějak jsem vůbec neměla náladu a popravdě, zatím se to moc nelepší. Nicméně po několika týdnech jsem se konečně prokousala novým Faberovým románem Kniha zvláštních nových věcí, tak aspoň o něm ti můžu povědět.

zdroj: goodreads.com
Od Fabera jsem četla všechno, kromě předposledního románu Kvítek karmínový a bílý. Ten naopak četli snad všichni ostatní. Mě ale jeho zápletka moc neláká, navíc přečíst snad tisíc stran se mi zdá jako nadlidský výkon.

Naopak na Knihu zvláštních nových věcí jsem se těšila, protože tématicky se autor opět vrací ke sci-fi, stejně jako ve svém prvním románu Pod kůží. Tentokrát se děj odehrává na jakési vzdálené planetě, kde se mocný korporát USIC snaží vytvořit novou, fungující kolonii. Na planetě žijí inteligentní bytosti, které se aspoň z části náhodou povedlo obrátit na křesťanskou víru. Předchozí kněz zmizel, takže potřebují někoho nového na jeho místo. Peter Leigh se toho úkolu nebojí a my sledujeme jeho osud po celou dobu pobytu na planetě.

Až na nějaké drobné detaily, příběh by se klidně mohl odehrávat před pár set lety někde na ostrově v Tichomoří. Jediným skutečně podstatným rozdílem je skladba kolonistů. Zatímco v historii osidlovali neznámé země spíš různí uprchlíci a vyvrhelové, tady si USIC dává na výběru kandidátů velmi záležet. Nejen jejich odborné znalosti, ale také osobnostní rysy jsou přísně posuzovány. Jen díky tomu nedochází na základně k žádným vzpourám. Ale také tu neprobíhají žádné románky, všichni jsou spíš uzavření a většina doma nechala minulost, ke které se nechce vracet.

Příběh měl aspoň pro mě dvě hlavní roviny. První se točila kolem předávání evangelia domorodcům a celkově popis člověka, který skutečně věří v Boha, dokonce s ním přímo hovoří. Zaujalo mě, jaký problém měl kněz s přiblížením biblických reálií jako byly ovce a pastýři či ryby a rybáři. Navíc v jazyce domorodců se jen obtížně vyjadřovala minulost a podmiňovací způsob, takže některé pasáže se stávaly nepřeložitelnými. Celkově popis působil věrně, ale vlastně mě zase tolik nebavil, vždycky jsem se těšila, že se Peter vrátí na základnu a bude řešit svůj vztah na dálku se ženou.

Ten právě považuji za druhou, a také mnohem zajímavější rovinu. Petera a Beu dělí vzdálenost mnoha světelných let a jejich původně láskyplný vztah se pomalu rozpadá. Navíc situace na Zemi se začíná záhadně zhoršovat a krize se postupně z méně rozvinutých zemí přelévá i do Evropy. Celou dobu jsem soucítila s Beou a Peterovi bych nejradši dala pěstí. A přitom jeho reakce byly tak pochopitelné. Později jsem se dočetla, že během psaní zemřela Faberovi žena, tak myslím, že se v mnoha ohledech cítil stejně jako Peter, akorát on měl místo věřících oveček plnou hlavu svojí knihy.

Možná bych nakonec dala knize i pět hvězdiček, protože kromě několika drobných výhrad se mi opravdu líbila. Ale ten konec... No, nesmím prozradit už nic dalšího, tak jen říkám, že takhle jsem si ho rozhodně nepředstavovala.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 22. května 2017

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem sáhla po knize, kterou spousta lidí doporučovala, byla ověnčena několika zajímavými tituly, ale mě neoslovila. Proč jsou všichni z Řekni vlkům, že jsem doma tak nadšení?

zdroj: goodreads.com
Příběh se odehrává na konci osmdesátých let v USA v době, kdy teprve začíná osvěta o nemoci AIDS. Strýček a kmotr hlavní hrdinky hned v úvodu knihy na tuto nemoc umírá a celý děj se točí kolem toho, jak se s jeho smrtí čtrnáctiletá June vyrovnává. Navazuje přátelství s životním partnerem svého strýce Tobym, o kterém si celý zbytek rodiny myslí, že strýčka schválně nakazil. Společně vzpomínají na Finna a zároveň sledují, jak AIDS postupně požírá i Tobyho.

Nemysli si, deníčku, že kniha vyšla před dvaceti lety, kdy její téma mohlo působit docela aktuálně. Jedná se o pouhých pět let starý titul. Myslím, že minimálně v západním světě už všichni víme, co AIDS je, jak se přenáší, jak se léčí i jak zabíjí. Takže když se v dnešní době někdo nakazí, je to tak trochu jeho chyba (ne vždy, ale tak to na mě působí).

Předchozím odstavcem jsem doufám jasně vysvětlila, proč mě téma AIDS v knize moc nezajímalo. Ale i tak mohlo jít o dobrou knihu, protože hlavní příběh byl o tom, jak se June vyrovnává se smrtí milovaného strýce a zbytečné zášti v rodině. Ale ani tahle rovina příběhu mi nějak nefungovala. June byla naprosto nelogicky zamilovaná, její vztah se sestrou pro mě byl naprosto nepochopitelný a jejich matka se ve většině scén chovala jako kráva.

Nicméně román byl čtivý a některé scény se skutečně povedly (třeba focení v zábavním parku nebo tajný sklep). Neustále jsem měla pocit, že se stane ještě něco dalšího, hrozného. Třeba se June taky nakazí kvůli nějakému zranění nebo se stane něco tragického její sestře... Ale žádné překvapení se nekonalo, takže kniha zapadne do obvyklé šedi čtivého průměru.

Závěrečné hodnocení: 

středa 10. května 2017

Petra Dvořáková - Sítě

Milý čtenářský deníčku,

Sítě od Petry Dvořákové se rozhodně dostanou do top ten tohoto roku. Někteří jí vyčítají příliš schematické a ohrané postavy, ale já jsem při čtení tenhle pocit opravdu neměla.

zdroj: goodreads.com

I když Sítě nejsou moc dlouhé (kolem 300 stran) vešly se do nich hned tři příběhy. Původně chtěla autorka vydat jen ten první, ale na popud nakladatele dopsala ještě dva další a kniha tak mohla dostat podtitul Příběhy (ne)sebevědomí. Co se týká kvality, mají sice trochu sestupnou tendenci, ale když začínáte na Mount Everestu, nevadí, že skončíte na Annapurně.

Ve všech příbězích se v hlavních rolích objevují ženy, které mají nějaký problém se sebevědomím. Kristýna se nedokáže vzepřít manipulátorovi, Karolína náboženskému fanatikovi a zdravotní sestra nedokáže odolat moci, kterou nad pacienty má.

Petra Dvořáková píše hodně autobiograficky a myslím, že právě díky svým životním zkušenostem může napsat postavy typizované, ale přesto autentické. Při čtení druhé povídky, kde je hlavním tématem víra a respektování katolických pravidel, jsem si našla několik rozhovorů se spisovatelkou a shlédla 13. komnatu, kterou o ní natočila Česká televize. Je neuvěřitelné, kolik toho už zažila a i když si sáhla na dno, teď by to do ní nikdo neřekl.

V prvním příběhu skvěle popisuje, jak si Kristýna odůvodňuje, proč je její partner skvělý a i když o některých jeho názorech/činech pochybuje, nakonec vždy sama sebe přesvědčí, že ta špatná je ona. Umím si představit, že mám kamarádku, které se děje to samé a ona mě ani nikoho jiného neposlouchá, dokud není příliš pozdě.

V druhém příběhu jsem zase ocenila velmi citlivý přístup k víře a duchovnímu vedení. "Hodný kněz" sice nemusel být obětí komunistické perzekuce, ale všechno ostatní působilo velice přirozeně. Akorát mi bylo líto, že nebyl podrobněji vylíčen konec, protože to je něco, co by mě hrozně zajímalo, jak funguje. Na druhou stranu, možná se mu autorka vyhnula proto, že ho zná jen jako vzdálený pozorovatel a tak by ho nevystihla tak dobře, jako zbytek povídky.

Poslední příběh se už tolik nepovedl, ale stále působí uvěřitelně a přinejmenším odhaluje pravdu o ukládání pupečníkové krve (autorka pracovala v oboru na té správné straně). Konec ve stylu "boží mlýny melou" byl trochu zklamáním, ale zase zachoval celkově pozitivní atmosféru předchozích příběhů.

Můžeme namítat, že autorka dělá z žen bezmocné oběti mužské manipulace. Můžeme se přít, jestli jsou všechny postavy věrohodné nebo jen povrchně načrtnuté. Můžeme knihu odmítnout, protože i přes relativně šťastné konce z ní čiší zoufalství a hnus. Ale já na to kašlu, mě se prostě líbila naprosto bezvýhradně a už teď koukám, kde od Dvořákové splašit něco dalšího.

 Závěrečné hodnocení: 

úterý 9. května 2017

Ray Bradbury - 451 stupňů Farenheita

Milý čtenářský deníčku,

první dočtenou knížkou měsíce května je Bradburyho 451 stupňů Farenheita. Četla jsem ji v angličtině na počítači nebo v mobilu a trvalo mi to hrozně dlouho. Ale myslím, že stála za to.

zdroj: goodreads.com

Ne že by mě knížka nebavila nebo byla na čtení nějak extrémně těžká. Ale byla jsem zavalena papírovými knihami, takže k té elektronické jsem se dostala jen výjimečně. Je fakt, že Bradburyho angličtina rozhodně nebyla jednoduchá, ale po slovníku jsem sáhla jen několikrát.

Podle názvu zná tenhle román kdekdo, ale o jeho ději už většinou neví nic. Hlavní hrdina Guy Montag pracuje jako hasič v nedaleké budoucnosti, kde se lidé chtějí pouze bavit a ničím se netrápit, o ničem nepřemýšlet. Nebo spíš systém je k tomu nutí. Symbolem nového životního stylu se stali právě požárníci, kteří místo hašení požárů pálí knihy, protože ty by se pro lidi mohly stát nebezpečnou inspirací k nezávislému myšlení a tedy i k revoluci proti jinak fungujícím pořádkům.

Kniha téma svobodné vůle a myšlení rozebírá do hloubky a její závěry jsou znepokojivé. Je totiž naprosto jasné, že existují lidé, kterým nastrčený způsob života vyhovuje. Z vyprávění vyplývá, že je dokonce přijatelný pro většinu obyvatel. Zároveň autor ústy hlavních hrdinů předkládá mnoho argumentů, proč by to tak nemělo být. Jenže jeho obhajobu knih si žádný ignorant nikdy nepřečte, proto můžu pouze doufat, že se podobně temné budoucnosti nedožiju.

Stejně jako u Marťanské kroniky, kterou jsem četla česky, jsem i u 451 stupňů Farenheita měla problém s udržením pozornosti a v určitých místech mě děj moc nebavil. Těžko říct, jestli jde uvedené téma zpracovat lépe, vlastně o tom dost pochybuju, ale kniha ve mě prostě nezanechala pětihvězdičkový pocit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 2. května 2017

Dubnové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

další měsíc je za námi, čas na rychlou rekapitulaci.

Počty

V dubnu jsem přečetla pouze čtyři knihy. Jedna se ale skládala ze dvou svazků a minimálně na Goodreads se mi započítala jako dvě. Ve všech případech šlo o normální romány, akorát Hejno bez ptáků by mohlo vybočovat méně obvyklým přívlastkem "filozofický".

Nejlepší kniha

Jednoznačně nejvíc mě v dubnu bavilo Zimní evangelium, román o zneužívání chlapce katolickým knězem. Rozebíral skutečné události a myslím, že velmi věrně vylíčil postoje různých aktérů tohoto odporného příběhu. Říkala jsem si, že o první místo se bude prát také již zmíněné Hejno bez ptáků, ale s odstupem skoro měsíce musím přiznat, že mi toho po něm v hlavě moc nezůstalo.

Nejhorší kniha

O tento nelichotivý titul se perou dva tituly. Nakonec musím vybrat Vězněnou, která i přes svou sugestivní atmosféru, působila zbytečně překombinovaně a zdlouhavě. Druhého kandidáta, tedy Nebezkého vězně, zachránila pouze naděje, že posloužil jako příprava na skvělý závěrečný díl volné tetralogie Pohřebiště zapomenutých knih. Pořád se mi nepodařilo zjistit, jestli se ho Knižní klub vůbec chystá vydat. Rozhodla jsem se jim poslat email, jsem zvědavá, jestli mi někdo odpoví.

Update: Z Knižního klubu odpověděli obratem a s ujištěním, že poslední díl se vydat chystají a bude to co nejdříve. Už aby to bylo!

Čtenářské výzvy

Myslím, že Hejno bez ptáků zaplnilo kategorii "15. kniha se zvířetem v názvu", ale žádná jiná kniha se do některého z prázdných šuplíčků nehodila. I tak to znamená, že už jsem splnila 15 kategorií z 20, což byl můj původní cíl. Uvidíme, jestli se dohrabu k plnému počtu, zatím je času dost. Co se týká cíle, který jsem si stanovila na Goodreads, tedy 70 knih za rok, tak to se od minulého měsíce nezměnilo, stále jsem o tři knihy napřed.

Objevy

Minulý měsíc jsem doufala ve více audioknih, ale nějak to nevyšlo. Mám teď v merku Norské dřevo. Kdysi jsem ho četla a teď ho čte československá skupina na Goodreads, tak si ho chci připomenout. Našla jsem si, že CD s nahrávkou by mělo být dostupné v knihovně na Proseku, tak snad se tam co nejdříve dostanu. Jinak v květnu proběhne Svět knihy. Bohužel jedu na víkend pryč a nejsem si jistá, jestli stojí za to si kvůli němu brát dovolenou, abych na něj mohla skočit v pátek před odjezdem. Tak uvidíme, dám vědět.

Michal Vrba - Prak

Milý čtenářský deníčku,

strávila jsem prodloužený víkend putováním po Jizerských horách, ale nebyla bych to já, kdybych si nenašla i trochu času na čtení. Navíc románový debut Michala Vrby Prak se neroztahoval na více než 200 stranách, takže jsem s ním byla rychle hotová.

zdroj: kosmas.cz
Jedná se o dva příběhy v jednom. V šedesátých letech se odehrává ten o patnáctileté Alena, která najde na chatě zápisky nějakého Marka z doby druhé světové války. Osudy neznámého hrdiny se postupně proplétají s minulostí Aleniny matky a jejího známého Tondy. Sepsané vyprávění schoval Marek na chatě, kam utekl z Prahy... Před čím?

Obě roviny příběhu mě zaujaly. Marek pracoval jako novinář, který přepisoval nacistické propagandistické texty do češtiny. Byl příliš slabý, bál se mučení a tak se radši podřídil nacistické autoritě. Na první pohled jasný kolaborant, na druhý spíš ztělesnění lidské slabosti smýkané nepříznivým osudem.

Příběh Aleny ukazuje, jak se různí lidé vyrovnávají s minulostí. Aleně je teprve patnáct, narodila se na konci války a její vlastní svědomí je čisté. Nechápe, proč by někdo chtěl lhát o tom, co se stalo před tak dlouhou dobou. Její matka by na všechno nejraději zapomněla, ale tragické události se jí do její paměti zapsaly příliš hluboko. A nakonec tu máme komunistického funkcionáře Tondu, kterému by choulostivá minulost mohla ukončit úspěšnou kariéru ve straně. A to vše jen kvůli jednomu zbabělci s prakem, dětskou hračkou, která může zabíjet.

Ze začátku mi přišel Vrbův styl trochu kostrbatý, ale buď se po pár stranách zlepšil, nebo mě příběh pohltil tak, že už jsem to dál nevnímala. Markův příběh byl napínavý, plný zoufalých myšlenek ale i odhodlání dotáhnout věci do konce. Důsledky jeho činů o patnáct let později byly vylíčeny relativně stroze, možná i trochu stereotypně, ale možná proto kniha dobře zapadla do mého myšlenkového rámce a na to, že jde o debut, ji mohu hodnotit velmi vysoko.

Závěrečné hodnocení: 

Lauren Groff - Osudy a běsy

Milý čtenářský deníčku,

další knížka tohoto roku měla opravdu dobrá doporučení. Amazon ji vyhlásil knihou roku 2015, Obama o ní mluvil jako o nejlepší knize, co ten rok četl. No nevím, mně tedy Osudy a běsy tak výjimečné nepřišly.

zdroj: goodreads.com

Někde jsem zaslechla, že jsou přirovnávány k Dívce ve vlaku, protože v obou knihách se řeší dlouholetý partnerský vztah, ve kterém se partneři zdaleka neznají tak dobře, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dívka ve vlaku se mi moc nelíbila, takže se nedá čekat, že Osudy a běsy z toho vyjdou lépe.

Kniha je rozdělena na dvě části. Už názvy napovídají, čím se která vyznačuje. Osudy v podstatě jen sledují život hlavního hrdiny Lotta, který se z neúspěšného herce stane oslavovaným dramatikem. Jeho život je relativně průměrný. Sice má nějaké problémy, ale kdo je v životě nemá, že? Běsy pak odhalí události skryté na pozadí jeho života, které sice nejsou tak obludné jako v Dívce ve vlaku, ale rozhodně změní čtenářův pohled na život ústředního páru.

Mám pocit, deníčku, že mi tady něco uniká. Proč si z těch dvou knih všichni sedají na zadek? Stavba textu a jeho plynulost je v zásadě průměrná. Odhalení v obou knihám jsou překvapivá (i když čtenář většinou tuší už pár stran před jejich vyzrazením, kam se příběh bude ubírat) a v Běsech navíc docela logická. Přesto ode mě nedostanou víc než tři hvězdičky...

Myslím, že je to tím, že v knihách hledám spíš odpovědi na otázky proč a jak se něco děje, kdežto obě knihy spíš splétají příběh, který by se mohl stát. Sice se dost rýpají i v tom, co si při tom hlavní postavy myslí, co prožívají, ale obě jsou mi svým životem tak vzdáleny, že mě to prostě nezajímá. Neumím si představit, že by se něco takového mohlo stát v mém okolí. Právě tohle podezření se mi snaží oba svazky vnutit, ale jejich nepřesvědčivým argumentům jsem nakonec nepodlehla.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 21. dubna 2017

Brendan Kiely - Zimní evangelium

Milý čtenářský deníčku,

už jsem si začínala myslet, že tenhle měsíc na žádnou skutečně dobrou knihu nenarazím. Zimní evangelium mě naštěstí zachránilo.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou, který příběh také vypráví, je šestnáctiletý kluk Aidan. Jeho rodina patří mezi americkou smetánku, chodí na soukromou školu pro děti z bohatých rodin, jeho matka pořádá nejlepší večírky široko daleko, ale pod nablýskanou slupkou se skrývá hnus. Příběh začíná v době, kdy Aidana a jeho matku opustil "starý Donovan", tedy jeho otec. Mnohem víc ho ale raní to, že ho opustil otec Greg, místní farář.

Aidan pracoval jako dobrovolník v kampani na podporu škol kdesi v Africe. Sbírku pořádala místní farnost v čele s otcem Gregem. Ten si Aidana velmi oblíbil, takže se mu rozhodl předával i "lásku", o kterou žádný člověk nestojí. Jenže teď si otec Greg našel mladšího ministranta Jamese a Aidana už nepotřebuje.

Původně jsem si myslela, že se knížka bude soustředit na to, jak kněz postupně manipuluje svou obětí, která ale nakonec prohlédne a odhalí jeho odporné činy. Překvapilo mě, že to autor vzal z trochu jiného konce a soustředí se na to, jak se se zneužíváním vyrovnat a jak je těžké se s ním svěřit. Dospělí se navíc chovají jako hrozní pokrytci. Sledují případ v médiích, povídají si o něm u kafíčka, ale připustit, že by se mohl týkat i jejich dětí, si nechtějí.

Někteří čtenáři autorovi vyčítají příliš vzletný jazyk, protože když se rozhodl pro ich-formu, měl by dodržet slovník a styl vyjadřování náctiletých. Možná se tahle drobnost ztratila v překladu, nicméně na mě Aidanův jazyk nepřirozeně nepůsobil. Mnohem víc jsem se pozastavovala nad množstvím prášků, cigaret a marihuany, kterou během pár dní zkonzumoval.

Román samotný mi přišel úžasný a rozhodně mu dávám nejvyšší možné hodnocení. Drobnou výtku mám opět k nakladateli. Bylo by opravdu skvělé, kdyby k románům podle skutečné události přihodil přinejmenším pár odkazů nebo rovnou shrnutí, co se ve skutečnosti stalo. Jasně, že si to každý může najít na internetu, ale kdyby se o něm psalo rovnou v závěru knihy, každý čtenář dostane mnohem komplexnější obrázek a román samotný bude působit mnohem autentičtěji a vážněji.

Deníčku, tebe určitě zajímá, co jsem se o případu dočetla na Wikipedii. Odpálil ho článek v jedněch bostonských novinách, který vyústil v odhalení několik kněžích působících přímo v místní diecézi. Jeden z jeho aktérů byl obviněn ze zneužívání 130 dětí. Dostal 10 natvrdo. Tak málo?!

Nikdy bych nikomu nepřála nic hnusného a každému může být odpuštěno, ale to, že zrovna tahle "zrůda" byl zavražděna spoluvězněm mě asi až tolik nemrzí. I když je z knihy jasné, že církev zametala podobné případy pod koberec a když se někde vyskytl problém, prostě faráře přesunula na jinou farnost, tak představa, že někteří kněží znásilňovali děti třeba 40 let je prostě neuvěřitelná. Výmluva, že šlo o chybu jednotlivce, se stává neobhajitelnou, protože o takovém počínání věděli i další faráři a biskupové a než aby takové počínání odsoudili, tak před ním jen zavírali oči, stejně jako otecc Dooley v Zimním evangeliu.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 18. dubna 2017

Carlos Ruiz Zafón - Nebeský vězeň

Milý čtenářský deníčku,

Carlos Ruiz Zafón je můj oblíbený autor, ale jeho poslední kniha Nebeský vězeň pro mě byla vyloženě zklamáním.

zdroj: goodreads.com

Román je třetím dílem čtyřdílné série Pohřebiště zapomenutých knih. První díl se jmenuje Stín větru a spolu s podobně laděnou Šifrou mistra Leonarda sklidil úspěch po celém světě. Následující Andělská hra už tak úspěšná nebyla, ale mě bavila, protože myšlenka, že spisovatel má za úkol napsat novou Bibli mi přišla originální a nakonec i zajímavě uchopená.

Nebeský vězeň je vedle prvních dvou napínavých dílů tak trochu o ničem. Měla jsem pocit, že se hlavně snaží uzavřít rozehrané příběhy ze dvou předchozích knih, nějak je propojit a připravit si půdu pro čtvrtý, závěrečný díl. Hrdina prvního dílu Daniel Sempere se vyrovnává s rolí otce a manžela atraktivní ženy, Fermín také chystá svatbu a snaží se vyklidit kostlivce ze skříně minulosti. Jeho prostřednictvím se čtenář znovu setkává se spisovatelem Martínem z Andělské hry, který si odpykává trest v pevnosti na Montjuïc.

Přijde mi, že série vznikla podobně jako Hvězdné války. Na začátku byl veleúspěšný první díl, který se svezl na vlně tajemných thrillerů, a tak se autor po pár letech rozhodl, že napíše dalších pár dílů a snad vydělá pár dalších milionů. Druhý díl ještě šel, ale třetí už moc nedává smysl a jen neobratně se vyrovnává s omezeními danými prvním dílem. A stejně jako poslední díl Hvězdných válek, ani Nebeský vězeň za nic nestojí. Nicméně oproti oblíbené space opera už nás snad opravdu čeká jen jeden díl a ten doufám bude stát za to, rozhodně si ho přečtu. Vyšel loni na podzim, tak doufám, že ho Knižní klub brzy přeloží. Název Labyrint duší zní slibně.

Mimochodem, deníčku, zjistila jsem, že vyšla i jakási Ohnivá růže, román o tom, jak Pohřebiště vzniklo v 15. století v době inkvizice. Nicméně hodnocení na Goodreads má dost mizerné, takže ho asi vynechám.

Závěrečné hodnocení: 

středa 12. dubna 2017

Pavel Renčín - Vězněná

Milý čtenářský deníčku,

o poslední knížce ani nemůžu říct, že jsem ji přečetla, spíš přeskákala. Pavel Renčín dosáhl neuvěřitelného. Napsal knihu nacpanou dějem a přitom zoufale nudnou.

zdroj:goodreads.com
Je mi líto, deníčku, že musíš koukat na tu příšerně děsivou obálku. Je opravdu odporná, což zároveň znamená, že se nakladateli povedla, protože přesně takový byl záměr. Když jsem knížku četla, neustále jsem ji musela otáčet tak, abych ten hrůzný obrázek neviděla.

Ale teď už k ději. Postupně se rozvíjí dva příběhy. První je o učiteli, kterému vypadává paměť, občas se mění v nekontrolovatelnou agresivní bestii a má neodbytný pocit, že možná zabil svojí přítelkyni, na kterou si vůbec nepamatuje. Vedle toho sledujeme jedenáctiletou holčičku Máju, která odjíždí na prázdniny k podivnému chlapovi na Šumavu posetou mrtvolami. Jak už název napovídá, holčičku někdo uvězní, bude ji týrat všemi možnými způsoby, ale zároveň je tu neustálá naděje, že ji nakonec někdo zachrání. Tyhle dva příběhy se samozřejmě na konci propletou a vznikne z toho taková pěkná hororová pohádka.

Obecně mě příběhy tohoto typu moc nebaví, navíc mě dost děsí. Říkala jsem si, že Vězněná je docela tenká, Renčín píše dobře, tak proč si ji nepřečíst. Nerozhodla jsem se správně. Příběh učitele byl naprosto zoufale nudný, nesmyslný a k ničemu. Příběh Máji byl o dost lepší, ale zoufale odhadnutelný. Asi v půlce jsem začala stránky trochu přeskakovat, četla jsem jen první větu z odstavce, protože víc nemělo cenu.

Některé části mohly být docela zajímavé, hlavně jak Mája hovoří s imaginárními společníky a krysami. Dokonce jedním jejím společníkem byl samotný Bůh. Ale autor tyhle nápady vůbec nedokázal rozvinout do něčeho hlubšího než dětské brouzdaliště.

Hodně čtenářů si na Goodreads stěžuje na závěr románu. Mně osobně ani tak nevadila ta trochu pohádková pointa, ale logicky to do sebe prostě nezapadalo. Nemám problém s přidáním nadpřirozena do jinak normálního světa, ale musí být přidáno chytře, nesmí samo sobě odporovat. Ohánění se "skutečnou událostí" na obálce to kazí ještě víc (případ Huberta Pilčíka).

Závěrečné hodnocení: 

úterý 11. dubna 2017

Filip Doušek - Hejno bez ptáků

Milý čtenářský deníčku,

asi ti připadá, že jsem v poslední době četla hrozně málo. Máš částečně pravdu. Potíž byla hlavně v tom, že můj poslední čtenářský úlovek Hejno bez ptáků se skládal ze dvou knih a jedna bez druhé se nedá popisovat.

zdroj: goodreads.com

Na tuhle knihu jsem narazila na relativně neobvyklém místě, konkrétně v magazínu Ego!, který vychází jako příloha Hospodářských novin. Doporučoval ho tam Pavel Bělobrádek jako knihu, která má mnoho vrstev a ke které se rád vrací. Když jsem si o ní našla něco víc, zaujala mě a říkala jsem si, že filozofický román není něco, co bych četla zrovna často, ale mohlo by mě to bavit.

Jak už jsem poznamenala, kniha se skládá za dvou svazků, pojmenovaných jednoduše Příběh a Kniha. Čtenář si může vybrat, kterou přečte první, já se do nich pustila v uvedeném pořadí. Popravdě, číst první Knihu mi nedává smysl. Její obsah přímo navazuje na Příběh a prozradí jeho úplné rozuzlení, takže číst Příběh potom musí být hrozná nuda, i když děj by rozhodně neměl být to podstatné, co si čtenář z románu odnese.

Hlavní hrdinou je Adam, doktorand z Cambridge, který studuje statistiku. Píše komplikovaný program Faustomat, který zkoumá všemožné databáze, prokládá je fraktálními vzorci a snaží se hledat symetrie. Doufá, že objeví řád celého světa, dokáže, nebo spíš vyvrátí, existenci Boha. Do toho už rok chodí s umělkyní, také doktorandkou, a snaží se přijít na kloub lásce, resp. romantice.

Už z uvedené charakteristiky jasně vyplývá, že hlavní hrdina je trochu magor. Zajímalo by mě, jak moc je román autobiografický či inspirovaný nějakým člověkem, kterého autor zná. Filip Doušek pracoval v IT, hodně cestoval a Hejno psal 12 let. Nakonec založil nakladatelství Toito a v něm vydal tuto jedinou knihu.

Hlavní hrdina postupně dochází k přesvědčení, že právě teď se svět radikálně mění. Ze společnosti svázané hierarchií se měníme v lineární síť složenou z rovnostářských vztahů. Původní chápání světa jako součtu jednotlivých objektů se mění, do popředí se dostávají vztahy, které zastupují rozdíl mezi objektem a součtem jeho částí.

V Příběhu tuhle filozofii zatím jen pomalu objevuje, zkoumá a oťukává. Kniha v podstatě shrnuje jeho poznatky a předkládá je přetavené do konzistentní filozofie. Děj není podstatný a občas se trochu vleče. Je těžké udržet pozornost, autor se hodně opakuje, děj nevypráví chronologicky a občas jsem přečetla stránku aniž bych si dokázala vybavit, o čem byla. Rozhodně jde o životní veledílo relativně mladého autora, které otvírá nové obzory a možnosti, jak chápat svět. Ale stejně jako Nina, ani já jsem ho úplně nepochopila. Až čas ukáže, jak moc se autor strefil a "předpověděl budoucnost".

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 6. dubna 2017

Březnové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

omlouvám se za zpoždění, duben je nějaký náročný a až teď se dostávám k tomu, abych ti shrnula předchozí měsíc.

Počty

V březnu jsem přečetla celkem 5 knih, což je stejný výsledek jako v únoru. Ale březen je o tři dny delší! Je pravda, že většina knih byla docela tlustá, ale stejně jsem doufala v něco lepšího. K lepšímu můžu přidat ještě dvě audioknihy, které trochu vylepšují skóre.

Nejlepší kniha

Jasným vítězem měsíce je kniha Audrey se vrací, i když dostala jen čtyři hvězdičky, rozhodně byla lepší než všechny ostatní březnové romány. Čtení o psychicky nemocných náctiletých mě prostě baví, i když spisovatelčin styl zdaleka nedosahoval kvalit Rainbow Rowellové.

Nejhorší kniha

Nechme stranou Dívku ve vlaku, protože to byl sice totální propadák, ale šlo o audioknihu. Z těch papírových může snadno vybrat Silo, protože získalo jen dvě hvězdičky. Spousta podivných až nelogických nesrovnalostí a nesympatičtí hrdinové mě zcela odradili od čtení dalších dílů. Pátrala jsem na Goodreads, jak jsou na tom ostatní čtenáři a v sekci Otázek a odpovědí mělo několik z nich podobné připomínky. Byli ujištěni, že většina nesrovnalostí se vysvětlí v dalších dílech. Nicméně mě to nepřesvědčilo, k téhle sérii se vracet nebudu.

Čtenářské výzvy

Doplnila jsem pár dalších kategorií ve výzvě Databáze knih, nyní už bude opravdu těžké vyplnit zbytek. Ale věřím, že to zvládnu. Na Goodreads se projevila moje zpomalenost a tak jsem ztratila náskok z ledna. Už jsem napřed jen o dvě knihy. Ale dokud jsem napřed, tak na tom přece nezáleží.

Objevy

Tenhle měsíc jsem poslouchala dvě audioknihy, i když druhá se skoro nedala vydržet, tak celkově to považuji za krok správným směrem a určitě budu v poslouchání pokračovat dál. Akorát nevím jakou další si vybrat. Nemáš, deníčku, nějaké tipy?

čtvrtek 30. března 2017

Paula Hawkins - Dívka ve vlaku

Milý čtenářský deníčku,

únor se zapíše do mojí čtenářské historie jako měsíc audioknih, které obvykle vůbec neposlouchám. O víkendu jsem si pustila Dívku ve vlaku, kterou jsem dostala někdy dříve za nákup na Alza.cz.

zdroj: alza.cz
Deníčku, ty víš, že thrillery ani detektivky nepatří mezi mé oblíbené žánry. Kdybych audioknihu nedostala jako dárek, nikdy bych si ji neposlechla. A určitě bych toho nelitovala.

Na začátku se setkáváme s Rachel, která denně jezdí vlakem kolem domu, ve kterém žije "ideální pár". V duchu si vymýšlí jeho příběh, dokonce i jména: Jess a Jason. Jednoho dne ale zahlédne něco, co jí rozbije veškeré iluze, které o nich měla. Druhý den je Jess nahlášena jako pohřešovaná a Rachel to prostě nemůže nechat jen tak.

Příběh je nabitý tajemstvím a nečekanými zvraty. Milostné n-úhelníky vznikají a zanikají mezi šesti hlavními postavami jako na běžícím páse. Většinou nejde nikomu o život, pouze o zdravý rozum.

Jako v každé správné detektivce je potřeba děj několikrát postavit na hlavu a vytvořit pletenec složitější než vánočka. Jenže z toho vyplývá, že vztahy působí překombinovaně a navytvářejí žádnou přidanou hodnotu. Zároveň jich je tolik, že se až příliš blíží červené knihovně a Ordinaci v růžové zahradě.

Už je ti jasné, deníčku, že příběh mě neoslovil a čtení bych považovala za skutečnou ztrátu času. Ale je tu ještě naděje, že audio zpracování by mohlo nějaké body zachránit, no ne? Bohužel, i tady tě musím zklamat. I když obdivuji herečky, jak skvěle zvládly číst přímou řeč mužských postav, to je tak všechno, co můžu ocenit. Předěly mezi kapitolami nebyly nijak objevné, každá kapitola je vyprávěna z pohledu jedné ze tří hlavních ženských postav a tedy je i čtena odpovídající herečkou. Občas jsem měla problém rozlišit, která je která, protože někdy zněl hlas na začátku kapitoly jinak než na konci.

Pokud máte rádi detektivky, určitě se vám Dívka ve vlaku bude líbit. Hledání pohřešované ženy navíc okořenil alkoholismus a nevěra hlavních postav, takže pokud tě, deníčku, lákají tato témata, směle do toho, ale nečekej nic hlubokého. Jinak s tím neztrácej čas!

Závěrečné hodnocení: