čtvrtek 23. listopadu 2017

Nicola Yoon - Všechno, úplně všechno

Milý čtenářský deníčku,

první knížka z žánru romantických příběhů pro mladé, která mě hrozně zklamala! Knihovna Všechno úplně všechno právem zařadila do dětské sekce, protože dospělým čtenářům opravdu nemá, co dát.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka Madeline trpí šílenou nemocí, která by se dala popsat jako nepřítomnost imunitního systému. Kvůli tomu nesmí vycházet z domu, kde je všechen vzduch pečlivě filtrován a každý návštěvník (kterých ale není mnoho) musí projít hodinovou důkladnou očistou. Jednoho dne z okna zahlédne, jak se do vedlejšího domu stěhuje rodina s krásným, bledým klukem přibližně jejího věku, který nosí pouze černé oblečení, má dokonalé tělo a vyniká různými akrobatickými kousky. Klišé až za hrob.

Tahle kniha se nedá hodnotit bez prozrazení zápletky, promiň. Ale je tak pitomá, že to snad nevadí.  Nejdřív si začnou psát maily, pak jí navštíví doma a nakonec spolu utečou na Havaj. Tam zažijí nejromantičtější den v životě, vyspí se spolu a Madeline nakonec skončí v nemocnici a v zápětí i zpátky doma. Jaké překvapení!

Poslední část popisuje tradiční odluku našeho zamilovaného párečku a šokující odhalení, že matka dceřinu nemoc pouze předstírala, protože se nikdy nevyrovnala se smrtí svého syna a manžela. Čtenáři píší, že tenhle dějový zvrat je překvapil, mě moc ne. Toho, že kniha končí přeslazeným setkáním v newyorském antikvariátu, se čtenáři cukrovkáři už většinou nedožijí.

Podle recenzí se zdá, že film, natočený podle téhle knihy, je úplně stejný, takže si ho odpustím.

Jediné, co knihu zachraňuje před hodnocení "odpad", je její styl a délka. Protože je krátká, člověk jí přečte tak rychle, že si ani nestihne všimnout, jak blbá byla. Vedle toho také vyniká originálním střídáním forem. Občas je Madeline jen obyčejná vypravěčka, jindy místo vysvětlování předkládá záznam internetového rozhovoru, jindy kreslí nebo vkládá více či méně formální dokumenty. Tahle stránka mě bavila, myslím, že se to do dívčí literatury docela hodí. Ale doporučit ji ke čtení jen na základě těchto paběrků rozhodně nemůžu.

Závěrečné hodnocení: 

středa 22. listopadu 2017

Geraint Anderson - Cityboy

Milý čtenářský deníčku,

tentokrát to bude z úplně jiného soudku. Kniha Cityboy: Peníze, sex a drogy londýnské City popisuje tu nejhorší špínu investičního byznysu v jednom z největších světových finančních center, tedy v londýnské City.

zdroj: goodreads.com

Autor pracoval v City na pozici investičního analytika skoro deset let a na základě svých zkušeností vytvořil postavu Steva, který sice moc nerozumí matematickým modelům a interpretovat data v nekonečných Excelovských tabulkách mu moc nejde, ale za to ví, jak klienty večer pobavit v baru a kde sehnat nejlepší kokain v Londýně.

Není úplně jasné, do jaké míry je knížka autobiografická a to hlavně v částech o drogách a dlouhých tazích s klienty. Samotný autor tvrdí, že právě v tomto ohledu si skutečnost trochu přibarvil a asi se dá předpokládat, že byl svědkem různých nechutností, ale sám se snad nikdy na takové dno, jako jeho alter ego Steve nedostal.

K finančnímu byznysu mám naštěstí docela daleko, i když nabídky pracovat jako programátorka pro nějakou banku jsem měla, nikdy jsem si je nezvolila. Hlavně proto, že v celý systém nemám moc důvěru a způsob, jakým v něm vznikají peníze mi přijde naprosto vykloubený. Takže praktiky v knize mě nešokovaly, i když množství drog a děvek mě překvapilo.

Knížka popisuje zlatá léta investičního byznysu. Začátek nového tisíciletí sice přinesl teroristické útoky na Dvojčata a praskla internetová bublina, ale do podzimu 2008 všechno šlapalo celkem dobře. Těsně před hypotečním kolapsem autor ze zaměstnání odešel a taky dopsal svojí knihu. Dodatečně k ní přidal poslední kapitolu, ve které mluví sám za sebe, nikoliv jako románová postava, a kde se snaží předpovědět, kam právě propuklá krize povede. V tehdejším kontextu neuvěřitelně zajímavé a po deseti letech se ukazuje, že měl docela pravdu. Docela by mě zajímalo, co si myslí o dnešní situaci hlavně ve vztahu k brexitu, který může City hodně poškodit.

Děj má spád a dobře se čte. Bohužel to nebylo úplně moje téma a asi bych místo románu ocenila spíš souborné vydání autorových sloupků, které psal pro jeden internetový portál. Na druhou stranu sloupky by asi po deseti letech vyzněly trochu zastarale, kdežto forma románu zajišťuje určitou nadčasovost. Jsem si jistá, že ti, kteří se zajímají o tohle prostředí, ocení knihu mnohem výš, u mě zůstává v pásmu slušného průměru.

Závěrečné hodnocení: 

středa 8. listopadu 2017

Ava Dellaira - Dopisy na konec světa

Milý čtenářský deníčku,

chystám se ti popsat další knížku o náctileté hrdince v depresi. V Dopisech na konec světa se Laurel svěřuje se svými pocity ze smrti sestry jiným dávno mrtvým osobnostem. To, co původně vznikalo jako domácí úkol na angličtinu, postupně přerůstá v deník, který jí pomáhá znovu najít samu sebe.

zdroj: goodreads.com

Začínám mít pocit, že už bych podobné knížky neměla číst, vždyť je to pořád na jedno brdo! Holka má depku, dá se dohromady s nějakým klukem ze školy, který je taky trochu divný, pak se rozejdou, ale nakonec se k sobě vrátí a všichni jsou šťastní. Překvapuje mě, že jsem se těch příběhů zatím nepřejedla, ale obávám se, že ještě pár podobných zápisků budeš muset, deníčku, vydržet.

Nejzajímavější v Dopisech byl rozhodně vztah Laurel a jejích rodičů. Už dřív se rozešli a po sestřině smrti matka navíc utekla na nějakou farmu v Kalifornii. Laurel teď každý týden pendluje mezi domem táty, kde se sestrou vyrostly, a příbytkem silně věřící tety. Čekala jsem, že jí to bude vadit, ale asi i díky tomu, že stále chodí do stejné školy, se s tím vyrovnává velmi dobře.

Hlavní linie příběhu mi přišla uvěřitelná, zábavná, ale stejně jako v Moje srdce a jiné černé díry nijak nevybočovala z obvyklé úrovně tohoto žánru. To, čím se chtěla autorka od ostatních odlišit, byla určitě forma dopisů, ve které je celý román napsaný. Musím přiznat, že tak v polovině případů jsem měla pocit, že ta forma se k příběhu moc nehodí a autorka do ní musela složitě šroubovat části, které by mnohem lépe fungovaly třeba jako deníkové zápisky. Mám na mysli hlavně dlouhé pasáže, ve kterých Laurel popisuje, co se jí v předchozích dnech přihodilo. Naopak kratší dopisy, ve kterých se svěřuje se svými pocity a jak jsou stejné jako měl za života adresát, působí mnohem lépe a plní původně zamýšlený účel.

Závěrečné hodnocení: 

Naomi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi

Milý čtenářský deníčku,

a je tu další knížka z kategorie rodičovství. Tentokrát je přímo o výchově. Těžiště metody spočívá v bezpodmínečné lásce a zároveň od oproštění se od stereotypů, které nás nutí řvát, ovládat nebo zbytečně zakazovat.

zdroj: goodreads.com

Jak mám hodnotit knížku o výchově, když nemám s výchovou žádné zkušenosti? No těžko... Takže jsem se zaměřila na to, jak moc navrhovaná metoda souzní s mojí představou o světě a pak na knižní atributy, jakými je čtivost, upořádanost a srozumitelnost.

Nejdřív tedy k metodě samotné. Měla jsem z ní pocit, že bude fungovat jen na "hodné" děti. Sice nabízí i řešení situací, kdy se dítě vzteká nebo nechce udělat něco, co po něm rodič chce, ale navrhovaný přístup většinou vyzní ve smyslu "Rodiči, chceš po dítěti nesmysly, dej mu svobodu a ono se po čase ukázní". Jenže většina rodičů se musí a chce dřív nebo později vrátit do práce a dítě se musí naučit chodit do školky a tam respektovat určitá pravidla. A s tím kniha rozhodně nepomůže. Podle autorky takové situace řešení nemají, dítě pokud není zralé, tak ho nucením do pravidel, které nechápe, jen poškozujeme. S tím musím souhlasit, ale stejně by mi pomohlo, kdyby nabízela aspoň nějaké kompromisní řešení.

Výhrady mám také k uspořádání knihy. Když jsem ji četla, měla jsem pocit, že kapitoly a podsekce někdo poskládal, jak mu přišly pod ruku, a uvedené příklady často tak úplně nesouvisely s tím, o čem se v předchozím odstavci mluvilo. Neustálé opakování hlavně v první části knihy mě nudilo a nepřinášelo nic nového. Na druhou stanu, díky neustálému opakování musí i naprostý natvrdlík pochopit filozofii metody a něco si z knihy odnést.

Nakonec dávám knize čtyři hvězdičky. Přesto, že je mizerně uspořádaná, je celkem čtivá a srozumitelná. S většinou principů v ní prezentovaných souhlasím, i když myslím, že v komplikovaných případech prostě nemůže fungovat. Hlavní ale je, že popisuje sice módní, ale zatím nijak výrazně rozšířený styl výchovy, o kterém si myslím, že by měl každý rodič vědět.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 31. října 2017

Jasmine Warga - Moje srdce a jiné černé díry

Milý čtenářský deníčku,

moje čtecí tempo teď není příliš závratné a zápisy o něm se zpožďují ještě víc. A přitom nečtu nic složitého. Další na řadě je Moje srdce a jiné černé díry, které patří do stejné škatulky jako Eleanor a Park nebo spíš Všechny malé zázraky.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdinka Aysel je taková průměrná americká středoškolačka z menšího města. O víkendu chodí na brigádu, která ji moc nebaví, její rodiče se rozvedli a její matka, u které žije, jí vůbec nerozumí. Co jí ale odlišuje od ostatních je její otec, který sedí za vraždu jednoho kluka od nich ze školy. Aysel si tu nešťastnou událost klade za vinu a proto se rozhodne spáchat sebevraždu. Najde si přes internet parťáka z vedlejší vesnice a spolu začnou svůj konec připravovat.

Následuje klasický příběh, kdy se ti dva do sebe postupně zamilují, pak se odcizí a na konci zbývá hodit si korunou na to, kdo přežije. Schéma se tedy velmi podobá Všem malým zázrakům. Oproti nim je postupné zamilování vylíčeno podle mě mnohem obratněji a při žádné scéně jsem neměla neodbytný pocit trapnosti.

V porovnání s ostatními knihami z téhle škatulky, mi přišly postavy jaksi nejpovrchnější. Překvapivě mě moc neokouzlovaly fyzikální příměry jako analogie k tomu, jak se hlavní hrdinka cítí. Otázky, jako kam se poděje potenciální energie po tom, co zemřeme, mi přišly na šestnáctiletou holku zvláštní. Ani příliš hluboké, ani povrchní, ale prostě tak nějak nepasovaly ke zbytku její osobnosti.

Kromě toho mě zaujalo, jak jsou školní projekty v Americe důležité. Snad v každé knize správně zadaný projekt z oblíbeného předmětu (nebo spíš od oblíbeného učitele) nakonec vede k tomu, že si hrdina uvědomí, že deprese není konečný stav.

V podstatě se jedná o další průměrnou knihu tohoto žánru. Ale mě tohle téma nepřestává bavit, myslím si, že je důležité o něm číst a knihy, které se mi zatím dostaly do ruky, udržují průměr hodně vysoko. Takže ani tentokrát nespadne hodnocení pod čtyři hvězdičky.

Závěrečné hodnocení: 

G. Willow Wilson - Alif, neviditelný

Milý čtenářský deníčku,

po několika knihách ze skutečného světa jsem opět zamířila k žánru fantasy. Teda aspoň jeho piktogram nalepila na hřbet Alifa, neviditelného Městská knihovna v Praze. Ale podle mě tam moc nepatřil.

zdroj: goodreads.com
Děj se odehrává kdesi na Blízkém výhodě, ve státě, kde tvrdou rukou vládne emír, všichni musí dodržovat pravidla ortodoxního islámu a každý se může kdykoliv stát obětí státní bezpečnosti. Alif je mladík, který se živí jako gray hat, tedy v podstatě hacker, který svým zákazníkům poskytuje ochranu na internetu a moc se nestará, k čemu ji potřebují.

Příběh nabírá rychlý spád. Alifovi se do rukou dostane tajemná kniha, kvůli které ho začne honit policie. Jeho ochráncem se stane tajemná postava, která o sobě prohlašuje, že je džin. Postupně se před Alifem odhaluje skrytý svět a jen díky němu má šanci přežít.

Autorka zajímavým způsobem propojila islám a fantastický svět džinů, který k jeho kultuře neodmyslitelně patří. Tato jedinečná kombinace vytvořila knihu, která poskytuje autentický pohled na prostředí v islámské diktatuře a zároveň baví svým nabitým příběhem. Myslím, že právě proto byla několikrát oceněna jako kniha roku.

Dlouho mi trvalo, než jsem se do románu začetla, ale asi od půlky jsem ho nemohla odložit. Hlavní myšlenka, že by v knize mohl být zakódován kámen mudrců, není moc originální, ale to, že by tenhle kód šel převést na všemocný počítačový program, už docela ano. Na druhou stranu, tenhle nápad mi jako programátorce přišel až příliš přitažený za vlasy. I když uvážím různé umělé inteligence a neuronové sítě, pořád jsem přesvědčená, že počítač je jen kus železa a k vědomí má asi tak stejně blízko jako panenka Barbie.

Nejvíc mě zaujala postava konvertitky, tedy původem Američanky, která přestoupila na islám a přestěhovala se do Města. Autorka má za sebou podobný osud, takže všechno, co se točí kolem této postavy může podložit vlastními zkušenostmi a právě proto působí tyto části knihy nejvěrohodněji. Zbytek mi přišel taková omáčka, která by se jen stěží přhoupla ke třem hvězdičkám. Sama postava konvertitky čtvrtou hvězdu nezajistí, ale o těch třech není pochyb.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 10. října 2017

Donal Ryan - Srdce na obrtlíku

Milý čtenářský deníčku,

náhodou se to sešlo, že jsem vedle Joycových Dubliňanů četla i knihu, která je s nimi často srovnávána. Srdce na obrtlíku se skládá ze vzájemně propojených povídek z jedné irské vesnice, která se stejně jako zbytek země po konjunktuře z počátku milénia propadá do recese.

zdroj: goodreads.com

Donal Ryan je označován za Jamese Joyce jednadvacátého století. Jeho první dvě knihy (vydané v opačném pořadí) se skládají z povídek, kde má každá jiného vypravěče a postupně líčí děj vždy z trochu jiného úhlu. Na méně než dvě stě stran autor vtěsnal na dvacet povídek a musím říct, že jsem jako obvykle měla problém s množstvím jmen, které bylo třeba si zapamatovat.

Kromě toho mi po přečtení prvních dvou povídek moc nebylo jasné, o čem kniha vlastně je, co od ní mám čekat, na co se soustředit. Naštěstí to zachránila anotace na přebalu, která sice odhaluje, kam se děj bude ubírat, ale bez ní bych byla úplně ztracená a asi bych knihu po pár stranách odložila.

Když už jsem se konečně naladila na autorův styl. začala se mi kniha docela líbit. Některé osudy byly docela uvěřitelné, jiné působily spíš jako karikatury. Co mi chybělo bylo odlišení nejen jménem na začátku kapitoly, ale i jazykem, protože mám pocit, že padesátiletá paní by měla mluvit jinak než dvacetiletý stavební dělník.

Bohužel píšu tohle shrnutí už trochu s odstupem a za těch 14 dní se mi kniha už docela vykouřila z hlavy. Pamatuji si na několik dějových zvratů i výslednou, ne zcela překvapivou, pointu, ale že by ve mně zanechala nějaký silný dojem, to se říct nedá. Ve srovnání s Dubliňany bylo Srdce na obrtlíku rozhodně čtivější a aktuálnější, ale rozhodně nic, co bych přátelům doporučila na čtení nebo z čeho bych si něco zásadního odnesla.

Závěrečné hodnocení:

úterý 26. září 2017

James Joyce - Dubliňané

Milý čtenářský deníčku,

už věky jsem nesáhla po nějaké klasice. Dubliňané byli na mém seznamu už dva roky, od výletu do Dublinu. Moc mě nenadchli, ale jejich čtení určitě nebylo zbytečné.

zdroj: goodreads.com
Na střední jsem klasiku četla pořád. Chtěla jsem získat čtenářské zkušenosti, abych mohla hodnotit současnou literaturu, u které ještě zub času její kvalitu nestihl prověřit. Dneska už po ní sáhnu celkem výjimečně a musím přiznat, že Dubliňané u mě žádné nové klasické období neodstartovali.

Moc často nečtu ani povídky. Raději se zakousnu do středně dlouhého románu, ve sbírkách povídek mám problém se začíst a po chvíli se mi všechny povídky zmotají dohromady, takže si z knihy po pár dnech nic nepamatuju. Ani v tomto ohledu Dubliňané očekávání nepřekonali.

Každá povídka se zaměřuje na jednoho či několik zástupců střední třídy a stručným popisem jeho života nebo jen několika dní z něj se snaží poukázat na jeho ubohost a neschopnost vymanit se z každodenní mizérie. V doslovu jsem se dočetla, že povídky téměř bez děje a jakékoliv naděje na zlepšení kontrastovaly s opulentními anglickými romány od Dickense a i proto byly v podrobeném Irsku docela oblíbené (i když těžký osud postav poručnictví Velké Británie nezpůsobilo).

Věřím, že ve své době a pravděpodobně i dost dlouho potom, byly tyto příběhy aktuální a bohužel pravdivě vystihovaly společenskou situaci. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že dnes už je na tom aspoň střední třída jinak. Dostupné vzdělání, svoboda cestovat a neomezené možnosti internetu dělají z osudů ubohým Irů jen mrtvou vzpomínku na minulost. Kromě poslední povídky Nebožtíci, která je označovaná jako vrchol celé sbírky, mě povídky moc nebavily a většinou jsem v nich nenašla žádné poselství pro dnešní dny. Podle mě, bohužel, tahle klasika časem spíš vyčpěla, než aby dozrála jako víno.
Závěrečné hodnocení:

pátek 22. září 2017

Selma Lønning Aarø - Už budu!

Milý čtenářský deníčku,

mám rozečtené Joycovy Dubliňany, ale nějak se to táhne, takže jsem v mezičase sáhla po něčem jiném. Z románu Už budu! se četlo během pražské Noci Literatury a už tehdy mě zaujal, navíc jsem potřebovala nějakou krátkou oddechovku. Hodnocení na Goodreads má mizerné, ale mně se fakt líbil.

zdroj: goodreads.com

Myslím, že zklamání většiny čtenářek plyne z toho, že čekaly něco trochu jiného. Anotace je zavádějící, protože hrdinka si sice vyhradí týden na to, aby dosáhla orgasmu, ale rozhodně ho celý nestráví za dveřmi svého pokoje a nikdo na ní za dveřmi neklepe, kdy už teda bude.

Ve skutečnosti jde o takovou intimní zpověď současné západní Evropanky, kde orgasmus slouží jako atraktivní vějička, ale také jako symbol všemožných předsudků a tabu nejen o ženách. Hlavní hrdinka hledá odpověď na otázku, proč se nemůže udělat. Pátrá ve své minulosti, experimentuje s vibrátorem, zeleninou i lesbickou kamarádkou, ale ono pořád nic.

Většina knihy se skládá z vyprávění jejích zážitků, které vytvořily silné asociace, a teď jí brání v tom se při sexu uvolnit. První dvě "historky" mě dost vyděsily. Nejdřív popisuje, jak přišla o panenství s nějakým náhodným dělníkem, když jí ještě nebylo ani patnáct (rozhodně byla "pod zákonem", konkrétní věk ale myslím nezmiňuje) a druhá je o tom, jak jako malá utopila svého psa v kanále, protože už se o něj nechtěla starat. Kdyby ta kniha nebyla tak tenká, tak ji v tu chvíli odkládám jako vrchol nechutnosti, odpornosti. Ale dobře se četla a já byla zrovna nemocná, takže jsem se přes tyhle dvě úchylné epizody přenesla a zbytek knihy už mě zdaleka tolik nepobouřil.

Mám se pochválit, jak jsem hezky otevřená a nevadí mi většina obsahu, nebo se mám děsit toho, že mi nejhorší přišel příběh o vraždě psa dítětem? V mnohém mi připomněla Jak být ženou, které se také snaží otevřít témata, o kterých se běžně nemluví. Mimochodem, skoro v ničem se tyhle dvě knihy nepřekrývají.

Nejlepší na knížce je, že se dotkne spousty kontroverzních témat a při tom zůstává nad věcí. Děj má spád a když pominu bouřlivé mládí hlavní hrdinky, tak mi vlastně byla docela sympatická. Navíc naprosto souhlasím s celkovým poselstvím knihy ve smyslu: "Vykašlete se na předsudky a šablony, do kterých vás jiní strkají, žijte, jak se vám líbí!".

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 11. září 2017

Dave Eggers - Kruh

Milý čtenářský deníčku,

minulý týden jsem vyrazila za malou louži (rozuměj za Lamanšský průliv) a protože se mi nechtělo tahat žádnou papírovou knihu, rozhodla jsem se konečně dočíst dlouho rozečtený Kruh, který mám jako e-book.

zdroj: goodreads.com

Zápletka je jednoduchá. Firma ve stylu Google postupně skupuje konkurenci a vyvíjí nástroje pro usnadnění života na síti. Už na začátku knihy mohou registrovaní uživatelé Circlu žít na sociálních sítích, nakupovat a platit přes jeden profil a samozřejmě vyhledávat všechny informace. Z užitečného nástroje se ale postupně stává Velký Bratr, který chce sledovat všechny a všechno.

Jako programátorku mě téma zaujalo a samozřejmě jsem byla trochu zklamaná, že hlavní hrdinka je pouze zaměstnankyně oddělení Péče o zákazníky. Programátoři se v celém ději skoro nevyskytují, přestože si myslím, že taková firma jich musí být plná.

A tady přichází další zádrhel. Všichni vývojáři, které znám, jsou velmi opatrní na svoje soukromí a pečlivě si hlídají svojí online identitu. V knize se všechny nástroje jako první představují a zkouší interně. Podle mě je naprostý nesmysl, aby je zaměstnanci takového druhu, jací musí v Circlu pracovat, tak bezvýhradně přijímali. A tady nemluvím jen o sledování. Všemožné zákaznické průzkumy, žebříčky oblíbenosti a nekonečný proud nanicovatých zpráv a statusů od lidí, které v životě neviděli... Tak prostě ITáci nefungují!

Takže podle mě je celý děj v podstatě postavený na hlavu. Knihy, které předpovídají budoucnost, musí mít nějaký reálný základ, jinak nejsou děsivé a tedy ani zajímavé. Neříkám, že spoustu věcí neměl autor vychytanou. Kromě kamer si umím představit, že většina nástrojů by se dala implementovat už dnes, stejně tak si myslím, že spousta uživatelů si nebezpečí ztráty soukromí neuvědomuje. Nastínil spoustu situací (např. intimní život rodičů), ve kterých si to i největší tupec uvědomí, a zároveň předestřel celkem věrohodnou výmluvu, proč by mu to nakonec nevadilo. Ale smůla, víc než na dvě hvězdy to prostě stačit nemůže.

Na okraj bych ještě zmínila film, který jsem si okamžitě po přečtení pustila. Myslím, že dostál úrovni knihy (která tedy pro mě nebyla valná), změnil sice několik docela výrazných dějových linek, spoustu detailů vypustil, ale celkově myslím, že se v rámci možností povedl. Akorát hlavní hrdinka ve filmu prochází mnohem výraznější změnou názorů, která podle mě nedává smysl, v knize je její fanouškovství vlastně docela pochopitelné.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 1. září 2017

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Literární spolek Laury Sněžné

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se prokousala další knihou. Nebyla tak nečitelná jako autorovo jméno, ale moc k tomu nechybělo. Po Literárním Spolku Laury Sněžné jsem sáhla naprosto náhodou v knihovně, což už jsem neudělala věčnost, a zase to pár let neudělám.

zdroj: goodreads.com

Na první pohled měla kniha všechny myslitelné klady. Krásná obálka, v názvu slovo literatura, na přebalu zmíněn můj oblíbený žánr magického realismu. Navíc nebyla moc dlouhá, vydalo ji kvalitní nakladatelství (Paseka) a dokonce patřila do mnou dosud nesplněné kategorie severské literatury z letošní Čtenářské výzvy. Ale dopadlo to jako dort pejska a kočičky. Ze spousty chutných surovin vznikl román, po jehož přečtení mám při nejmenším rozpačitý pocit.

Z počátku se děj vyvíjel slibně. Hlavní hrdinka se spoustou mindráků v čele s nedávno odhalenou neplodností se pouští do pátrání, proč se v některých knihách přeskupují písmenka. Potom je nejednou přijata do legendárního Literárního spolku Laury Sněžné, jehož zakladatelka vzápětí záhadně zmizí. Do toho se zdá, že historie Spolku je plná kostlivců, které všichni úzkostlivě tají.

A v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Příliš mnoho záhad, příliš mnoho komplikací, ke kterým se přidávají osobní problémy naštěstí jen některých členů spolku. Ty odhaluje podivná Hra, kterou členové hrají mezi sebou, ve které si nesmí lhát, ale naopak vypovědět celou pravdu bez ohledu na to, jak moc pro ně bude zpověď bolestivá.

Většina knihy byla čtivá, obsahovala spoustu originálních nápadů, například samotný knižní virus nebo chování psů v okolí domu jednoho spisovatele. Roztříštěnost děje zachraňovala vypravěčova volba vyprávět všechno pouze z pohledu hlavní hrdinky a její v zásadě jednoduchý cíl přijít všemu na kloub.

Hlavní postavy působily plasticky a dotaženě, jenže mně nebyly vůbec sympatické. Měla jsem pocit, že povolání spisovatele jim z nitra vytěsnilo všechnu lidskost a jediné o co jim jde, je najít co nejpikantnější látku pro jejich příští knihu. Sama jsem nikdy román nenapsala, možná, že kdybych takovou zkušenost měla, jejich osudy by se mě dotkly mnohem víc. Takhle zůstaly pouze v rovině podivnosti.

Malá odbočka k magickému realismu. Po přečtení několika hodnocení na Goodreads jsem dospěla k názoru, že knihy tohoto žánru se dělí do dvou skupin. Jednu symbolizuje Sto roků samoty, patří sem například i Murakami nebo Literární spolek. A mně se nelíbí! Druhou skupinu by mohla charakterizovat Láska za časů cholery, což je především nádherný milostný příběh a nadpřirozeno se v něm vyskytuje jen velmi okrajově. Hlavní roli zde hraje přímočarý příběh a magie dodává pouze tajemnou, a zároveň originální atmosféru. Z knih, co jsem nedávno četla, mě napadá třeba Její děsivá souměrnost nebo Zafónova série začínající románem Stín katedrály. Tenhle druh mě baví, tomu druhému se asi začnu vyhýbat.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 22. srpna 2017

Zdeněk Matějček - Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte

Milý čtenářský deníčku,

asi už se ti doneslo, že nás bude v lednu o jednoho víc. Stejně jako když jsme si pořizovali psa, i teď jsme se rozhodli zapátrat po odborné literatuře, která nám pomůže s výchovou nového člena rodiny. První z této kategorie je kniha s nemožným názvem Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, avšak s velmi pěkným obsahem.

zdroj: goodreads.com
Kniha pokrývá docela dlouhé období a vyhradila si na to jen dvě stě stran. Nedá se tedy čekat nějaký vyčerpávající výklad, porovnání mnoha směrů nebo detailní rozebírání konkrétních situací. Jde spíš o skvělý startovní přehled, který poskytne základní informace o tom, co rodiče v nejbližších letech čeká.

Většina textu se zaměřuje na to, čeho je dítě v určitém věku schopno. První rok je to především o fyzických dovednostech, od druhého roku převládají spíš ty mentální. Autor vše popisuje na základě své zkušenosti, vybírá spíše dokonale ověřená fakta a nepouští se do nějakých nejnovějších a dosud nepříliš ověřených metod. I kvůli tomu mi to přijde jako výborný začátek v našem soukromém studiu, protože v podstatě o ničem, co v knize zmiňuje, nepochybuji (pouze párkrát zmínil terapii pevným objetím a její autorku, obojí je myslím stále dost kontroverzní).

Obecně zajímavější mi přišly spíš pozdější kapitoly, myslím, že i sám autor k nim jako psycholog má mnohem blíž než k těm prvním a vlastně je škoda, že zabírají jen menšinu knihy. Nejpřekvapivější pro mě byla kapitolka o "fázi odporu", hlavně proč k ní dochází a velmi základní rady, jak se s ní vyrovnat.

Celá kapitola o předškolním věku mi přišla hrozně užitečná, protože si myslím, že v tomhle věku už mají rodiče pocit, že mají odslouženo, přichází mladší sourozenci a tak se víc spoléhá na výchovu ve školce než doma. A přitom právě v tu dobu probíhá tak důležitá etapa ve vývoji, kdy se rozhoduje, jestli dítě bude společenské nebo spíš uvízne v pozici šikanovaného outsidera.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, protože nejde o žádné přelomové veledílo, které bych si vystavila doma v knihovničce. Možná si ho ale pořídím jako rychlou referenční příručku. Trochu mi vadil příliš sluníčkářský styl a stručnost některých kapitol, obecně ale rozhodně doporučuji!

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 21. srpna 2017

Mitch Albom - Neztrácejte víru

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem si vybrala knihu od Mitche Alboma, tentokrát jeho Neztrácejte víru: skutečný příběh. V určitých ohledech připomíná jeho Úterky Morriem, protože i zde se autor setkává se starým člověkem, který se pomalu připravuje na smrt. Tentokrát jde o rabína ze synagogy, kam autor chodil jako malý, a který ho požádal o napsání projevu na jeho pohřeb.

zdroj: megaknihy.cz
Autor popisuje svá setkání s rabínem a postupné poznávání jeho lidské stránky, která je nerozlučně spjata s jeho povoláním. Osm let spolu hovoří o životních příhodách, o Bohu, o víře a společenství kolem synagogy. Vedle toho se autor setkává s Henrym, křesťanským knězem z Detroitu, kterému kostel padá na hlavu, ale on to nevzdává. V minulosti pobýval ve vězení a bral drogy, takže těžké cesty jsou jeho specialitou.

Překvapilo mě, jak jsou oba příběhy oddělené a mám pocit, že se je autorovi nepodařilo spojit do nějakého funkčního celku. Chápu, že vedle sebe chtěl postavit dva rozdílné příběhy a tak trochu na nich ukázat, co mají obě víry společné, ale mám pocit, že se mu to moc nepovedlo a oba příběhy vedle sebe existují tak nějak nezávisle.

Kromě toho mě většina textu moc nebavila. Neříkám, že byl špatný, rozhodně se ztotožňuji s většinou toho, co se v knize píše, ale nějak mě nic nepřekvapilo, neobohatilo, myslím, že za měsíc už nebudu vědět, o čem kniha byla. Možná je to tím, že to nebyla první kniha na podobné téma, kterou jsem četla, takže už není, co nového k němu říct. Ale spíš si myslím, že se prostě autorovi moc nepovedla.

I tak dávám tři hvězdičky, protože špatná kniha to nebyla, četla se rychle a jak říkám, s většinou vyřčeného se ztotožňuji. Navíc bylo docela zajímavé nahlédnout do dvou odlišných náboženských společenství, která se v Čechách moc nevyskytují, tím myslím hlavně americké, většinou černošské, křesťanské farnosti, jejichž mše jsou plné zpěvu a úderných kázání.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Prokleté domovy

Milý čtenářský deníčku,

po náročném Roce kohouta jsem si opět odpočinula u dalšího dílu ze série o Peteru Grantovi. Nic nového pod sluncem, takže jen krátce.

zdroj: goodreads.com
Tento díl jsem výjimečně četla velmi krátce po tom předchozím. Výhodou bylo, že jsem si pamatovala všechny postavy a co se stalo v předchozí knížce (a nestalo se toho mnoho). Zjevnou nevýhodou se samozřejmě stalo, že styl mi přišel už trochu nudný a opakující dříve vyřčené. S odstupem ale říkám, že to není o nic horší než v ostatních dílech.

Oproti Šepotu podzemí v Prokletých domovech se celý děj točí kolem hlavního nepřítele, tedy Muže bez tváře. Příběh je nabitý zvraty, novými teoriemi, mocnými kouzly a objeví se i nová postava Noční kouzelnice, od které si hodně slibuji. A vyvrcholení dílu je vskutku dech beroucí!

Zbývají už pouze dva díly, které nejsou přeloženy do češtiny. Jeden z nich vyjde snad už na konci září, poslední na sebe jistě nenechá dlouho čekat, Argu se tahle série asi docela vyplácí. V originále vyšel poslední díl loni v listopadu, děj se v něm neuzavřel a dají se očekávat další. Ale kdy, to jsem nikde nenašla. Kromě toho vychází různé povídky, které se odehrávají mezi díly, a také komiksy. Jsem zvědavá, jak dlouho z toho budou dělat nekonečnou sérii, trochu se bojím, že to dopadne jako Sherlock Holmes.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 1. srpna 2017

Tereza Boučková - Rok kohouta

Milý čtenářský deníčku,

Rok kohouta rozhodně nepatří mezi letní oddechovky. Ale je relativně krátký a na seznamu ho mám už dlouho, zvlášť po tom, co jsem četla Anežku, jsem ji chtěla srovnat s další knihou na stejné téma. Takže když jsem na něj konečně narazila v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat.

zdroj: goodreads.com
Tereza Boučková je známá česká spisovatelka a ve svých nejlepších knihách popisuje vlastní život. Indiánský běh se zaměřuje na život před Sametovou revolucí, kdy to jako signatářka Charty 77 a dcera Pavla Kohouta vůbec neměla lehké. Rok kohouta se odehrává v roce 2005 a popisuje její prohru na poli adopce. Její dva adoptovaní synové právě dosahují plnoletosti a nyní nastává čas záchrany aspoň zbytku rodiny před tresty za jejich chování.

Kniha je velmi subjektivní a až na drobné úpravy popisuje skutečný život rozpadající se rodiny. Na více než tři sta stranách ze sebe autorka vyždímala všechny smutky, které v sobě měla. Nečte se to vůbec snadno a já opět spadla do toho kolotoče "už to musí dočíst, aby hlavní hrdinka přestala trpět".

V knize se střídají popisy denních situací, které autorka prožívá, od neustálého kontaktu s policií, přes koncerty skupiny, se kterou zpívá, po tvůrčí krizi a touhu natočit film podle vlastního scénáře. Dá se říct, že kniha je psána deníkovou formou se spoustou velmi soukromých poznámek a stesků. Nejde sice o autentické zápisky, ale to jim na opravdovosti nic neubírá, spíš naopak.

Hlavně mě zajímala ta linka o adoptovaných synech. Na rozdíl od Anežky nesledujeme výchovu adoptovaných kluků už od dětství, ale až poslední krizový rok. Po tolika letech už rodiče ztratili naději na jakoukoliv nápravu a i přes neustálou vstřícnost nakonec dospějí k tomu, že nejlepší pro všechny bude, když od sebe kluky zcela odříznou, tedy jim odhlásí trvalé bydliště (u mladšího to ale bohužel nakonec nejde), vydědí je a zajistí se, aby jejich dluhy a trestné činy nepoškodily rodinu aspoň po té materiální stránce.

Zajímavé je, že autorka je v kontaktu i se spoustou dalších rodičů, kteří u svých adoptovaných dětí řeší přesně to samé. Podle ní je první rok života v kojeneckém ústavu poznamenal natolik, že v dospívání se nejsou schopni začlenit do normální společnosti, i přesto, že jejich rodina v ní žije a poskytuje jim veškerou podporu. Mnoho lidí jí vyčítá, že tímto svým postojem odrazuie jiné páry od adopce, ale já to chápu tak, že prostě jen sdílí osobní zkušenost a nechce nikomu ublížit ani mu radit, co má dělat.

Závěrečné hodnocení: 

středa 26. července 2017

Lois Lowry - Dárce

Milý čtenářský deníčku,

další kniha z mého letního výběru má sice trochu vážnější téma, ale zase je určena pro děti od deseti let, takže jsem si říkala, že to nebude nic složitého. Dárce se ukázal jako skvělá volba!

zdroj: goodreads.com

Už dříve jsem od stejné autorky četla knihu Spočítej hvězdy. Její styl se mi moc líbil a tak jsem sáhla po jejím dalším, a možná i slavnějším, díle. Dárce se odehrává v budoucnosti, kde společnost žije ideálním, poklidným životem a všichni jsou šťastní. Jak už to u těchto knih bývá, hlavní hrdina trochu vybočuje z šedivého davu a kvůli tomu se jeho život nevyvíjí tak, jak by si možná přál.

Všechno se pro něj změní, když je mu jako dvanáctiletému přiděleno budoucí povolání. Má se stát "příjemcem paměti", tedy jediným člověkem, kterému je umožněno dozvědět se něco o ne zcela růžové historii lidstva. Jeho znalosti pak mají sloužit celému společenství, aby se vyvarovalo chyb, kterých se lidstvo v minulosti dopustilo.

Jak už jsem poznamenala, knih na podobné téma existuje nespočet a myslím, že už jsem jich i slušnou řádku přečetla. I tak mi ale Dárce přišel v mnoha směrech originální a hlavně se mi hrozně líbil jednoduchý a přitom elegantní styl, kterým byl napsán. Autorka tu rozebírá spoustu vážných témat a morálních dilemat a přitom zůstává srozumitelnou a nezabíhá do technických detailů.

Pokud Dárce porovnám třeba s Příběhem služebnice, tak i když oba zpracovávají velmi podobné téma, tak tady je příběh skutečně na prvním místě a okolní svět slouží jen jako vhodná kulisa pro obtížné životní situace. Ve Služebnici naopak Atwoodová popisuje hlavně společnost a příběh slouží spíš jako berlička než jako skutečná náplň knihy. Rozhodně dávám přednost stylu Dárce.

Na okraj mám ještě dvě poznámky. První se týká pokračování původně samostatného románu. Autorka to první napsala po asi deseti letech, vyšlo i v češtině pod názvem Hledání modré. Později napsala ještě další dvě knihy a tím už doufám s tímto podivným světem skončila. Pokud jsem to správně pochopila, tak knihy na sebe nenavazují, jen se odehrávají ve stejném světě.

Možná i v souvislosti s tím (spíš příčinné než důsledkové) byl natočen film Dárce, premiéru měl v roce 2014, tedy v době popularity Divergence, Hunger games a podobných "young adult" ptákovin. Film jsem neviděla, ale podle toho, co jsem o něm četla, to vypadá, že krásnou dětskou knížku přeměnili na patlaninu pro náctileté, změnili spoustu detailů, které ale dohromady tvoří úplně jinou atmosféru než je ta z knižní předlohy. Takže shlédnutí tohoto filmu mě vůbec neláká a asi si ho nechám ujít.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 24. července 2017

Ben Aaronovitch - Šepot podzemí

Milý čtenářský deníčku,

začalo léto, je tedy čas na oddechovou literaturu. I proto jsem sáhla po dalším dílu série o Peteru Grantovi, jde v pořadí už o třetí díl, takže budu stručná.

zdroj: goodreads.com
Předem můžu říct, že další díl celkem ničím nevybočil ze standardu této řady. Zasvěcené komentáře londýnského policisty střídají zkušené pohledy na londýnskou architekturu a to vše prostupují záhadné bytosti, čarodějové a podivné vraždy.

Jediná věc, která mě překvapila, byl v podstatě mizivý posun v ději, který by se měl prolínat všemi díly, tedy v boji proti záhadnému černokněžníkovi (eticky znevýhodněnému čaroději), který zatím dostal pracovní název Muž bez tváře.

Místo toho je čtenáři naservírován zbrusu nový a naštěstí také zcela uzavřený příběh o záhadných bytostech žijících v londýnském podzemí. Zároveň ale musím zdůraznit, že knihu určitě nejde číst bez znalosti předchozích dílů, protože by čtenáři chyběla spousta souvislostí.

Moje závěrečné hodnocení se neodchýlí od těch předchozích. Pokud bych četla knihy hned za sebou, asi by mě tenhle díl už nudil, ale vzhledem k tomu, že je čtu v odstupu několika měsíců, tak mi stále stejný styl nevadí a naopak se na něj těším. Je pravda, že originálních nápadů ubývá, ale to je u knih v sérii prostě normální.

P.S.: Zajímalo by mě, jestli hodlá autor svou sérii někdy ukončit, zatím to tak nevypadá. Poslední díl s pořadovým číslem 6 vyšel loni a do toho vychází různé komiksy případně povídky odehrávající se v mezičase mezi jednotlivými romány. Tak uvidíme, kdy ho to přestane bavit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 4. července 2017

Will Gompertz - Přemýšlej jako umělec

Milý čtenářský deníčku,

nákup téhle knihy byl jeden velký omyl. Na knižním veletrhu jsem zahlédla obálku se jménem Willa Gompertze, jehož Na co se to vlastně díváme považuji za nejlepší (nejpřístupnější) knížku o moderním umění. Takže jsem neváhala a koupila i další jeho spisek, aniž bych si pořádně přečetla aspoň jeho název.

zdroj: goodreads.com

Tématem knihy je opět umění, ale koncept mi připadá docela neobvyklý. Už sám název Přemýšlej jako umělec nás vyzývá k tomu, abychom změnili pohled na svět a díky novému druhu myšlení se stali úspěšnějšími. Anotace sice tvrdí, že tuhle formu zvolil autor s nadsázkou, ale já tam teda žádnou ironii necítila. Nesnáším tyhle motivační příručky a čtení pro mě bylo malým utrpením.

Každá kapitola se věnuje jednomu znaku uměleckého myšlení. Výtvarník musí být odvážný, podnikavý, přemýšlivý, vytrvalý... Všechny znaky jsou podpořeny jednou či dvěma historkami z dějin výtvarného umění. Dočteme se, jak Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli, i když fresky malovat neuměl, jak Picasso nejdřív kopíroval a pak ukradl nápady jiných malířů nebo jak Bridget Rileyová našla sama sebe až při velké osobní krizi.

Právě tyhle příběhy tvoří jádro knihy, dělají ji zajímavou, originální a jsou pravým důvodem, proč ji Gompertz napsal. Nesourodý mišmaš od renesančních průkopníků po nejmodernější street art v podání Banksyho by se do jiné knihy asi nevešel. Proto je mé hodnocení velice mírné a ve skrytu duše doufám, že humorná stránka se ztratila v překladu a příští Gompertzův počin mě opět naplní nadšením.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 29. června 2017

Martina Doležalová - Zítřek byl včera

Milý čtenářský deníčku,

konečně kniha, kterou jsem nelouskala několik týdnů! Kromě toho je Zítřek byl včera výjimečný i tím, že ho napsala moje kamarádka Martina Doležalová. Četla jsem obě její předchozí knížky a na zatím poslední román jsem se těšila už několik měsíců. Nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Výhoda, když znáš autora knihy osobně, deníčku, je, že se ho můžeš zeptat na spoustu detailů z knihy a zjistit, proč nějakou situaci popsal zrovna tak, jak ji popsal. Naopak nevýhodou bývá, že při hodnocení nemůžeš být tak nestranný jako u knih, kde jméno autora říká jen to, kde knížku hledat v knihovně. Takže mě, prosím, ber tentokrát s rezervou.

Základním tématem příběhu je možnost minulého života. Hlavní hrdinka Tereza vyráží s přítelem na vysněnou cestu po jižní Francii, kde se náhodou setká s mužem, jemuž před mnoha lety zemřela dcera, která jako by Tereze z oka vypadla.

Příběh mi přišel hodně nevyhraněný, trocha detektivky, trocha lásky a mystiky Dálného východu. Snadno se četl, na některých místech překvapil a stejně jako u Dvořákové i tady jsem ocenila, že Martina nechala postavám naději na lepší zítřky a neutopila je v hnusu brutální minulosti.

Nejvíc mě bavilo objevovat charaktery jednotlivých postav. Samozřejmě jsem hledala jejich odrazy ve skutečném světě, tomu jsem se nemohla ubránit. V tomhle ohledu mě nejvíc překvapil Richard a Artur. Předpokládala jsem, že Richard bude prudérní ajťák bez špetky empatie a Artur vedle něj bude zářit jako charismatický umělec se snědou pletí kouzlem středozemního bohéma. Místo toho jsem našla strašně sympatického, chytrého kluka (vlastně hrozně podobného tomu nejlepšímu, co na světě znám) a nevyrovnaného frajera.

Knížka nepatří mezi ty, ze kterých si člověk sedne na zadek nebo které mu změní život. Vypráví okouzlující příběh a to je přesně to, co jsem teď potřebovala.

Závěrečné hodnocení: 

Nate Silver - Signál a šum

Milý čtenářský deníčku,

ještě jednu knížku jsem (skoro) přečetla během posledního měsíce. Jmenuje se Signál a šum a v roce 2012 se stala knihou roku v kategorii naučné literatury na Amazonu. Napsal ji chlápek, který se proslavil velmi přesnými předpověďmi voleb v Americe a celá je o předpovědích a o tom, jak poznat ty dobré.

zdroj: goodreads.com

Statistiky a různé průzkumy mě opravdu baví. Jako každý žiju v určité sociální bublině a právě průzkumy mi umožňují vykouknout za její hranice. V posledním roce ale dvě důležité předpovědi selhaly. Jedna předpovídala, že Británie zůstane v Evropské unii a druhá odsoudila Trumpa k politickému debaklu. Nate Silver sice taky předpověděl prezidenské volby špatně, ale tak nějak jsem doufala, že v knize najdu odpovědi, proč mu to tentokrát nevyšlo.

Upřímně, deníčku, Signál a šum mě dost zklamal. V podstatě už v úvodu autor předestře svojí základní filozofii o předpovídání, tedy, že je potřeba zohlednit pravděpodobnost, nevěřit rychlým soudům a největším úskalím je rozeznat v datech pravdivé trendy od náhodného odpadu. Následujících pět set stran naplnil různorodými příklady předpovědí, na kterých dokazuje pravdivost své teorie.

Musím přiznat, že asi po 400 stranách už mě neustálé opakování toho samého nudilo tolik, že když mi doběhla výpůjční lhůta v knihovně, tak už jsem knihu ani nepřepůjčovala.

Některé kapitoly byly rozhodně zajímavé. Hodně mě bavily ty o počasí a zemětřesení. Na těchto dvou přírodních jevech autor ukazuje, proč se předpovídání jednoho docela daří (počasí, protože máme konstantní přístup k naměřeným datům a dobře rozumíme dějům v atmosféře) a druhého stále selhává (zemětřesení, protože nastává jen zřídka a měření jakýchkoliv hodnot desítky kilometrů pod zemí je v podstatě nemožné).

Další zábavné kapitoly se zabývaly pokerem a baseballem. V obou jde o odhad jednotlivců, nikoliv o chování lidské masy. Navíc obě témata jsou mi natolik vzdálená, že cokoliv, co si o nich přečtu, je pro mě nové. Naopak kapitoly o předpovídání ekonomiky a politických průzkumech nepřinesly nic moc objevného. Možná si z nich něco odnesl tupý Američan, ale pro vzdělaného Čecha převratné objevy neučinily.
Závěrečné hodnocení:

středa 21. června 2017

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí

Milý čtenářský deníčku,

poslední měsíc jsem tě dost zanedbávala. Má to jednoduchý důvod, nic jsem nečetla. Nějak jsem vůbec neměla náladu a popravdě, zatím se to moc nelepší. Nicméně po několika týdnech jsem se konečně prokousala novým Faberovým románem Kniha zvláštních nových věcí, tak aspoň o něm ti můžu povědět.

zdroj: goodreads.com
Od Fabera jsem četla všechno, kromě předposledního románu Kvítek karmínový a bílý. Ten naopak četli snad všichni ostatní. Mě ale jeho zápletka moc neláká, navíc přečíst snad tisíc stran se mi zdá jako nadlidský výkon.

Naopak na Knihu zvláštních nových věcí jsem se těšila, protože tématicky se autor opět vrací ke sci-fi, stejně jako ve svém prvním románu Pod kůží. Tentokrát se děj odehrává na jakési vzdálené planetě, kde se mocný korporát USIC snaží vytvořit novou, fungující kolonii. Na planetě žijí inteligentní bytosti, které se aspoň z části náhodou povedlo obrátit na křesťanskou víru. Předchozí kněz zmizel, takže potřebují někoho nového na jeho místo. Peter Leigh se toho úkolu nebojí a my sledujeme jeho osud po celou dobu pobytu na planetě.

Až na nějaké drobné detaily, příběh by se klidně mohl odehrávat před pár set lety někde na ostrově v Tichomoří. Jediným skutečně podstatným rozdílem je skladba kolonistů. Zatímco v historii osidlovali neznámé země spíš různí uprchlíci a vyvrhelové, tady si USIC dává na výběru kandidátů velmi záležet. Nejen jejich odborné znalosti, ale také osobnostní rysy jsou přísně posuzovány. Jen díky tomu nedochází na základně k žádným vzpourám. Ale také tu neprobíhají žádné románky, všichni jsou spíš uzavření a většina doma nechala minulost, ke které se nechce vracet.

Příběh měl aspoň pro mě dvě hlavní roviny. První se točila kolem předávání evangelia domorodcům a celkově popis člověka, který skutečně věří v Boha, dokonce s ním přímo hovoří. Zaujalo mě, jaký problém měl kněz s přiblížením biblických reálií jako byly ovce a pastýři či ryby a rybáři. Navíc v jazyce domorodců se jen obtížně vyjadřovala minulost a podmiňovací způsob, takže některé pasáže se stávaly nepřeložitelnými. Celkově popis působil věrně, ale vlastně mě zase tolik nebavil, vždycky jsem se těšila, že se Peter vrátí na základnu a bude řešit svůj vztah na dálku se ženou.

Ten právě považuji za druhou, a také mnohem zajímavější rovinu. Petera a Beu dělí vzdálenost mnoha světelných let a jejich původně láskyplný vztah se pomalu rozpadá. Navíc situace na Zemi se začíná záhadně zhoršovat a krize se postupně z méně rozvinutých zemí přelévá i do Evropy. Celou dobu jsem soucítila s Beou a Peterovi bych nejradši dala pěstí. A přitom jeho reakce byly tak pochopitelné. Později jsem se dočetla, že během psaní zemřela Faberovi žena, tak myslím, že se v mnoha ohledech cítil stejně jako Peter, akorát on měl místo věřících oveček plnou hlavu svojí knihy.

Možná bych nakonec dala knize i pět hvězdiček, protože kromě několika drobných výhrad se mi opravdu líbila. Ale ten konec... No, nesmím prozradit už nic dalšího, tak jen říkám, že takhle jsem si ho rozhodně nepředstavovala.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 22. května 2017

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem sáhla po knize, kterou spousta lidí doporučovala, byla ověnčena několika zajímavými tituly, ale mě neoslovila. Proč jsou všichni z Řekni vlkům, že jsem doma tak nadšení?

zdroj: goodreads.com
Příběh se odehrává na konci osmdesátých let v USA v době, kdy teprve začíná osvěta o nemoci AIDS. Strýček a kmotr hlavní hrdinky hned v úvodu knihy na tuto nemoc umírá a celý děj se točí kolem toho, jak se s jeho smrtí čtrnáctiletá June vyrovnává. Navazuje přátelství s životním partnerem svého strýce Tobym, o kterém si celý zbytek rodiny myslí, že strýčka schválně nakazil. Společně vzpomínají na Finna a zároveň sledují, jak AIDS postupně požírá i Tobyho.

Nemysli si, deníčku, že kniha vyšla před dvaceti lety, kdy její téma mohlo působit docela aktuálně. Jedná se o pouhých pět let starý titul. Myslím, že minimálně v západním světě už všichni víme, co AIDS je, jak se přenáší, jak se léčí i jak zabíjí. Takže když se v dnešní době někdo nakazí, je to tak trochu jeho chyba (ne vždy, ale tak to na mě působí).

Předchozím odstavcem jsem doufám jasně vysvětlila, proč mě téma AIDS v knize moc nezajímalo. Ale i tak mohlo jít o dobrou knihu, protože hlavní příběh byl o tom, jak se June vyrovnává se smrtí milovaného strýce a zbytečné zášti v rodině. Ale ani tahle rovina příběhu mi nějak nefungovala. June byla naprosto nelogicky zamilovaná, její vztah se sestrou pro mě byl naprosto nepochopitelný a jejich matka se ve většině scén chovala jako kráva.

Nicméně román byl čtivý a některé scény se skutečně povedly (třeba focení v zábavním parku nebo tajný sklep). Neustále jsem měla pocit, že se stane ještě něco dalšího, hrozného. Třeba se June taky nakazí kvůli nějakému zranění nebo se stane něco tragického její sestře... Ale žádné překvapení se nekonalo, takže kniha zapadne do obvyklé šedi čtivého průměru.

Závěrečné hodnocení: 

středa 10. května 2017

Petra Dvořáková - Sítě

Milý čtenářský deníčku,

Sítě od Petry Dvořákové se rozhodně dostanou do top ten tohoto roku. Někteří jí vyčítají příliš schematické a ohrané postavy, ale já jsem při čtení tenhle pocit opravdu neměla.

zdroj: goodreads.com

I když Sítě nejsou moc dlouhé (kolem 300 stran) vešly se do nich hned tři příběhy. Původně chtěla autorka vydat jen ten první, ale na popud nakladatele dopsala ještě dva další a kniha tak mohla dostat podtitul Příběhy (ne)sebevědomí. Co se týká kvality, mají sice trochu sestupnou tendenci, ale když začínáte na Mount Everestu, nevadí, že skončíte na Annapurně.

Ve všech příbězích se v hlavních rolích objevují ženy, které mají nějaký problém se sebevědomím. Kristýna se nedokáže vzepřít manipulátorovi, Karolína náboženskému fanatikovi a zdravotní sestra nedokáže odolat moci, kterou nad pacienty má.

Petra Dvořáková píše hodně autobiograficky a myslím, že právě díky svým životním zkušenostem může napsat postavy typizované, ale přesto autentické. Při čtení druhé povídky, kde je hlavním tématem víra a respektování katolických pravidel, jsem si našla několik rozhovorů se spisovatelkou a shlédla 13. komnatu, kterou o ní natočila Česká televize. Je neuvěřitelné, kolik toho už zažila a i když si sáhla na dno, teď by to do ní nikdo neřekl.

V prvním příběhu skvěle popisuje, jak si Kristýna odůvodňuje, proč je její partner skvělý a i když o některých jeho názorech/činech pochybuje, nakonec vždy sama sebe přesvědčí, že ta špatná je ona. Umím si představit, že mám kamarádku, které se děje to samé a ona mě ani nikoho jiného neposlouchá, dokud není příliš pozdě.

V druhém příběhu jsem zase ocenila velmi citlivý přístup k víře a duchovnímu vedení. "Hodný kněz" sice nemusel být obětí komunistické perzekuce, ale všechno ostatní působilo velice přirozeně. Akorát mi bylo líto, že nebyl podrobněji vylíčen konec, protože to je něco, co by mě hrozně zajímalo, jak funguje. Na druhou stranu, možná se mu autorka vyhnula proto, že ho zná jen jako vzdálený pozorovatel a tak by ho nevystihla tak dobře, jako zbytek povídky.

Poslední příběh se už tolik nepovedl, ale stále působí uvěřitelně a přinejmenším odhaluje pravdu o ukládání pupečníkové krve (autorka pracovala v oboru na té správné straně). Konec ve stylu "boží mlýny melou" byl trochu zklamáním, ale zase zachoval celkově pozitivní atmosféru předchozích příběhů.

Můžeme namítat, že autorka dělá z žen bezmocné oběti mužské manipulace. Můžeme se přít, jestli jsou všechny postavy věrohodné nebo jen povrchně načrtnuté. Můžeme knihu odmítnout, protože i přes relativně šťastné konce z ní čiší zoufalství a hnus. Ale já na to kašlu, mě se prostě líbila naprosto bezvýhradně a už teď koukám, kde od Dvořákové splašit něco dalšího.

 Závěrečné hodnocení: 

úterý 9. května 2017

Ray Bradbury - 451 stupňů Farenheita

Milý čtenářský deníčku,

první dočtenou knížkou měsíce května je Bradburyho 451 stupňů Farenheita. Četla jsem ji v angličtině na počítači nebo v mobilu a trvalo mi to hrozně dlouho. Ale myslím, že stála za to.

zdroj: goodreads.com

Ne že by mě knížka nebavila nebo byla na čtení nějak extrémně těžká. Ale byla jsem zavalena papírovými knihami, takže k té elektronické jsem se dostala jen výjimečně. Je fakt, že Bradburyho angličtina rozhodně nebyla jednoduchá, ale po slovníku jsem sáhla jen několikrát.

Podle názvu zná tenhle román kdekdo, ale o jeho ději už většinou neví nic. Hlavní hrdina Guy Montag pracuje jako hasič v nedaleké budoucnosti, kde se lidé chtějí pouze bavit a ničím se netrápit, o ničem nepřemýšlet. Nebo spíš systém je k tomu nutí. Symbolem nového životního stylu se stali právě požárníci, kteří místo hašení požárů pálí knihy, protože ty by se pro lidi mohly stát nebezpečnou inspirací k nezávislému myšlení a tedy i k revoluci proti jinak fungujícím pořádkům.

Kniha téma svobodné vůle a myšlení rozebírá do hloubky a její závěry jsou znepokojivé. Je totiž naprosto jasné, že existují lidé, kterým nastrčený způsob života vyhovuje. Z vyprávění vyplývá, že je dokonce přijatelný pro většinu obyvatel. Zároveň autor ústy hlavních hrdinů předkládá mnoho argumentů, proč by to tak nemělo být. Jenže jeho obhajobu knih si žádný ignorant nikdy nepřečte, proto můžu pouze doufat, že se podobně temné budoucnosti nedožiju.

Stejně jako u Marťanské kroniky, kterou jsem četla česky, jsem i u 451 stupňů Farenheita měla problém s udržením pozornosti a v určitých místech mě děj moc nebavil. Těžko říct, jestli jde uvedené téma zpracovat lépe, vlastně o tom dost pochybuju, ale kniha ve mě prostě nezanechala pětihvězdičkový pocit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 2. května 2017

Dubnové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

další měsíc je za námi, čas na rychlou rekapitulaci.

Počty

V dubnu jsem přečetla pouze čtyři knihy. Jedna se ale skládala ze dvou svazků a minimálně na Goodreads se mi započítala jako dvě. Ve všech případech šlo o normální romány, akorát Hejno bez ptáků by mohlo vybočovat méně obvyklým přívlastkem "filozofický".

Nejlepší kniha

Jednoznačně nejvíc mě v dubnu bavilo Zimní evangelium, román o zneužívání chlapce katolickým knězem. Rozebíral skutečné události a myslím, že velmi věrně vylíčil postoje různých aktérů tohoto odporného příběhu. Říkala jsem si, že o první místo se bude prát také již zmíněné Hejno bez ptáků, ale s odstupem skoro měsíce musím přiznat, že mi toho po něm v hlavě moc nezůstalo.

Nejhorší kniha

O tento nelichotivý titul se perou dva tituly. Nakonec musím vybrat Vězněnou, která i přes svou sugestivní atmosféru, působila zbytečně překombinovaně a zdlouhavě. Druhého kandidáta, tedy Nebezkého vězně, zachránila pouze naděje, že posloužil jako příprava na skvělý závěrečný díl volné tetralogie Pohřebiště zapomenutých knih. Pořád se mi nepodařilo zjistit, jestli se ho Knižní klub vůbec chystá vydat. Rozhodla jsem se jim poslat email, jsem zvědavá, jestli mi někdo odpoví.

Update: Z Knižního klubu odpověděli obratem a s ujištěním, že poslední díl se vydat chystají a bude to co nejdříve. Už aby to bylo!

Čtenářské výzvy

Myslím, že Hejno bez ptáků zaplnilo kategorii "15. kniha se zvířetem v názvu", ale žádná jiná kniha se do některého z prázdných šuplíčků nehodila. I tak to znamená, že už jsem splnila 15 kategorií z 20, což byl můj původní cíl. Uvidíme, jestli se dohrabu k plnému počtu, zatím je času dost. Co se týká cíle, který jsem si stanovila na Goodreads, tedy 70 knih za rok, tak to se od minulého měsíce nezměnilo, stále jsem o tři knihy napřed.

Objevy

Minulý měsíc jsem doufala ve více audioknih, ale nějak to nevyšlo. Mám teď v merku Norské dřevo. Kdysi jsem ho četla a teď ho čte československá skupina na Goodreads, tak si ho chci připomenout. Našla jsem si, že CD s nahrávkou by mělo být dostupné v knihovně na Proseku, tak snad se tam co nejdříve dostanu. Jinak v květnu proběhne Svět knihy. Bohužel jedu na víkend pryč a nejsem si jistá, jestli stojí za to si kvůli němu brát dovolenou, abych na něj mohla skočit v pátek před odjezdem. Tak uvidíme, dám vědět.

Michal Vrba - Prak

Milý čtenářský deníčku,

strávila jsem prodloužený víkend putováním po Jizerských horách, ale nebyla bych to já, kdybych si nenašla i trochu času na čtení. Navíc románový debut Michala Vrby Prak se neroztahoval na více než 200 stranách, takže jsem s ním byla rychle hotová.

zdroj: kosmas.cz
Jedná se o dva příběhy v jednom. V šedesátých letech se odehrává ten o patnáctileté Alena, která najde na chatě zápisky nějakého Marka z doby druhé světové války. Osudy neznámého hrdiny se postupně proplétají s minulostí Aleniny matky a jejího známého Tondy. Sepsané vyprávění schoval Marek na chatě, kam utekl z Prahy... Před čím?

Obě roviny příběhu mě zaujaly. Marek pracoval jako novinář, který přepisoval nacistické propagandistické texty do češtiny. Byl příliš slabý, bál se mučení a tak se radši podřídil nacistické autoritě. Na první pohled jasný kolaborant, na druhý spíš ztělesnění lidské slabosti smýkané nepříznivým osudem.

Příběh Aleny ukazuje, jak se různí lidé vyrovnávají s minulostí. Aleně je teprve patnáct, narodila se na konci války a její vlastní svědomí je čisté. Nechápe, proč by někdo chtěl lhát o tom, co se stalo před tak dlouhou dobou. Její matka by na všechno nejraději zapomněla, ale tragické události se jí do její paměti zapsaly příliš hluboko. A nakonec tu máme komunistického funkcionáře Tondu, kterému by choulostivá minulost mohla ukončit úspěšnou kariéru ve straně. A to vše jen kvůli jednomu zbabělci s prakem, dětskou hračkou, která může zabíjet.

Ze začátku mi přišel Vrbův styl trochu kostrbatý, ale buď se po pár stranách zlepšil, nebo mě příběh pohltil tak, že už jsem to dál nevnímala. Markův příběh byl napínavý, plný zoufalých myšlenek ale i odhodlání dotáhnout věci do konce. Důsledky jeho činů o patnáct let později byly vylíčeny relativně stroze, možná i trochu stereotypně, ale možná proto kniha dobře zapadla do mého myšlenkového rámce a na to, že jde o debut, ji mohu hodnotit velmi vysoko.

Závěrečné hodnocení: