pondělí 27. února 2017

Gail Tsukiyama - Ulička tisíce květů

Milý čtenářský deníčku,

mám pocit, že únor bude měsícem dlouhých a vážných knih. Tou další byla Ulička tisíce květů od spisovatelky Gail Tsukiyamy.

zdroj: goodreads.com
Příběh se odehrává v Japonsku a sleduje život dvou bratrů a dvou sester v průběhu skoro třiceti let. Začíná před druhou světovou válkou, podrobně popisuje zhoršující se podmínky v zemi, nedostatek jídla a v posledních letech i ničivé nálety. Atomové bomby jsou zmíněny jen okrajově, ale možná je to dobře, o nich čte člověk pořád.

Po válce si všichni postupně plní své sny, ale zároveň se vyrovnávají s traumatickou minulostí a současností plnou osobních dramat a smrti. Popis událostí je velmi minimalistický, stejně jako emoce hrdinů, které se projeví většinou jen v lehkém svěšení ramen a sklopením hlavy.

Právě minimalistický styl ve mně vyvolával pocit japonské atmosféry a autenticity. Představuji si, že většina Japonců jsou tišší, skromní, uzavření lidé, kteří od rána do večera pracují, aby uživili svoji rodinu, která je pro ně na prvním místě. Na druhou stranu si kladu otázku, jak moc je to pravda, osobně znám Japonců tak deset a z toho nelze nic usuzovat. A autorka má sice otce Japonce, ale její matka je Číňanka a ona sama se narodila v USA a prožila tam celý život. To ve mně vyvolává nedůvěru.

Dalších pár bodů u mě knížka ztratila svou "ságovitostí". Popisuje osudy mnoha postav, přebíhá od jedné ke druhé a to mě nebaví. Navíc popisuje hodně dlouhé období, já bych ho rozdělila aspoň do dvou knih. Ale chápu, že spoustě lidí se tenhle styl zamlouvá, takže ho nechci zahrnout do hodnocení tak výraznou měrou. Avšak dohromady s předchozí výtkou už jednu hvězdičku strhnou.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 17. února 2017

Caitlin Moranová - Jak být ženou

Milý čtenářský deníčku,

právě jsem dočetla takovou feministickou podivnost Jak být ženou od Caitlin Moranové. Zatím vlastně nevím, co si o ní myslet, musíme to spolu probrat.

zdroj: kukatko.cz
Hodnocení této knihy je potřeba rozdělit na tři části:

  1. Otázky, které klade
  2. Odpovědi, které na ně dává
  3. Styl, kterým je napsaná
Otázky, které klade, případně témata, kterými se zabývá, mi z většiny přišly aktuální a pro ženu v západním světě důležité. Vliv pornografie na vnímání žen, existence striptýzových barů, potraty, to všechno jsou vážná témata, na která si myslím, že by každá žena (ale vlastně i muž) měla mít konzistentní názor. Vedle toho píše o spoustě banálnějších problémů, například jak velké by měly být kalhotky a kolik by měla stát svatba. Její komentáře většinou podporují "menšinové" nebo spíš skrývané názory (velké kalhotky = velké pohodlí, malá svatba = hezká svatba). Mám to štěstí, že já podporu v těchto názorech nepotřebuju, takže tyhle pasáže mě nudily a přišlo mi, že jsou psané pro patnáctileté, nesebevědomé pipiny.

Čímž plynule přecházím k bodu dvě, tady její odpovědi, názory. V důležitých tématech jsem s ní většinou souhlasila (každá žena by měla být feministkou, striptýzové bary jsou divná věc, potrat by měl být legální). V těch nedůležitých jsem měla pocit, že trochu ujíždí. Podle mě chtěla hlavně říct, že se v nedůležitých věcech máme chovat, jak nám vyhovuje, nenechat se strhnout okolím k něčemu, co vlastně nechceme. S tím se nedá než souhlasit. Ale konkrétní názory jako neholit se, vystačit s kabelkou za třicet liber, svatbu sfouknout jako rychlý obřad na radnici a ožíračku s přáteli, pod to se tedy podepsat nemůžu.

No a styl, kterým je kniha napsaná mi už vůbec nevyhovoval. Příliš vykřičníků, sprostých slov a opakování argumentů pořád dokola. Myslím, že autorka chtěla navodit atmosféru vášnivé diskuze v hospodě po pár pivech, kdy jsme upřímní, možná až příliš vyhranění a nikdo nás nemůže přesvědčit o tom, že nemáme pravdu (což by se mu za střízliva možná i povedlo). A funguje to dokonale. Jenže já do hospody nechodím, podobný diskuzní styl je mi nepříjemný a v knihách mi vadí. Ale to není její chyba.

Nejzajímavější mi přišly kapitoly o porodu a potratu. Mluví o vážných věcech, takže i její tón je trochu serióznější a její názory jsou podpořeny osobní zkušeností. Protože v mém okolí většina kamarádek ani jedním zatím neprošla (nebo se nechlubily) a v médiích se tato témata vyskytují spíš okrajově, tak mi její zkušenosti a názory přišly nové a zajímavé. Za deset let bych je ale asi vnímala jako zbytek knihy.

Nejvíc mi chyběla témata týkající se zaměstnání a kariéry. Kapitola "Narazila jsem na sexismus!" asi měla tato témata pokrýt, ale pro mě vyšla naprázdno. Vedle toho si vybavuji akorát výkřik "ženy vydělávají o 30% méně", na který jsem alergická a podle loňské studie Korn Ferry Hay Group v různých zemích světa rozhodně neplatí (v Česku při porovnání stejné pozice ve stejné firmě je rozdíl 3,8%, za což podle mě může spíš kratší praxe kvůli mateřské než nějaká genderová diskriminace...). Pro úplnost přidávám odkaz na článek na Aktuálně.cz.

Po přečtení si říkám, deníčku, že jsem na tom asi výjimečně dobře. Nikdo mě nikdy nediskriminoval a nikdy jsem si nekupovala Cosmopolitan, takže jsem ani netrpěla neukojitelnou touhou po kabelce za desítky tisíc. Roky jsem chodila do práce nenamalovaná, každému to bylo jedno. Když jsem se zase malovat začala, všimly si toho akorát kolegyně z HR. Z toho důvodu pro mě bylo čtení téhle knihy užitečné jen tak z jedné třetiny. Ale podnítilo to ve mně zájem přečíst si podobné, možná lépe a jinak napsané knížky a taky mi pomohla si uvědomit, že feminismus je i dnes důležitý a je tu pár problémů, proti kterým je potřeba bojovat i v našem rozvinutém západním světě.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 14. února 2017

Michael Chabon - Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

Můj milý deníčku,

dlouho jsem ti nepsala, protože přečtení tlustoknihy Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye mi trvalo více než týden. Ale stálo to za to.

zdroj: goodreads.com
Jak víš, deníčku, kniha, která má víc než 400 stránek většinou zůstane na mém seznamu čtenářských plánů dlouho. Ale když jsem naposledy byla v knihovně, tak neměli z mého seznamu nic jiného, proto jsem po ní sáhla. Šest set stran relativně malým písmem mi nakonec netrvalo o moc déle než týden a rozhodně těch dní nelituji.

Příběh se točí kolem dvou židovských bratranců, Joe utekl do Ameriky před Hitlerem, Sammy se tam už narodil. Společně propadnou komiksovému byznysu a stvoří jednoho z nejpopulárnějších hrdinů své doby a mnoho dalších. Většina peněz jde sice do kapsy jejich nadřízeným, ale oni taky nepřijdou úplně zkrátka.

Popis peripetií s vytvářením komiksů na začátku druhé světové války se v jednu chvíli změní na válečné drama a v poslední části se soustředí na to, jak se hlavní postavy vyrovnávají s prožitými traumaty. Právě tyto dvě části mě bavily nejvíc, i když zabíraly jen menší část knihy.

Na celém románu je asi nejzajímavější, jak si hraje se skutečností a fikcí. Všechny hlavní postavy i komiksy, které píší, nikdy neexistovaly. Autor přesto přidává do románu celý aparát faktických poznámek, aby přesvědčil čtenáře, že jde o biografii slavných komiksových tvůrců.

Příběh samotný je velmi podrobně líčen, ve střední části téměř den po dni, minutu po minutě. Když bych ho měla převyprávět, vyzněl by docela nudně a většinou působil až nezvykle šťastně. A pak najednou bum, válka, antarktický mráz, spousta mrtvých a nelidské krutosti v minimalistickém dramatu tří postav. Nedokážu vysvětlit, proč to všechno drží tak autenticky pohromadě a proč by si měl román přečíst někdo jako já, tedy kdo se o komiksy vůbec nezajímá. Ale rozhodně by si ho přečíst měl! Plný počet nedávám právě jen kvůli celkovému tématu, jinak je autorova práce naprosto bezchybná. Není divu, že za román získal Pulitzerovu cenu za rok 2001.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 6. února 2017

Michael Třeštík - Ta možnost tu prostě je

Milý čtenářský deníčku,

od té doby, co jsem přečetla Na co se to vlastně díváme, vyhledávám populárně naučné knihy o moderním výtvarném umění. Michal Třeštík patří v tomhle ohledu mezi českou špičku a po Slečnách z Avignonu jsem se o to víc těšila na Ta možnost tu prostě je.

zdroj: goodreads.com

Kniha je rozdělena na dvě části. První, stejně jako ve Slečnách z Avignonu, rozebírá v každé kapitolce jeden obraz. Upřímně, deníčku, ani jeden jsem před tím neznala (i když u Pohřbu v Ornans se za to trochu stydím) a ani autoři mi, kromě Couberta a Rothka, nebyli známí. Na tom ale vůbec nezáleželo.

Třeštík obrazy vybírá možná právě podle toho, že nejsou tak moc známé, v galerii je vedle ostatních ikonických maleb návštěvník často mine bez povšimnutí. Nezapsaly se do dějin výtvarného umění a často nezachycují nic bytostně originálního ani nepoužívají nějakou revoluční techniku. Přesto mohou v pozorovateli vzbudit emoce a dát konkrétní tvar nějakému neurčitému, zastrčenému pocitu hluboko v něm.

Jako příklad bych uvedla hned první Americkou krajinu.

zdroj: MoMA.org

Michal Třeštík se v úvaze o ní zabývá chápáním krajiny, její industrializací a jak se s tím vším člověk vyrovnává. Podotýká, že malíř namaloval obraz možná za trochu jiným účelem a zobrazená budova patří mezi známé stavby v okolí Detroitu. Ale to pro něj vůbec není podstatné. On se smiřuje s tím, že krajina nejsou jen západy slunce nad jezerem nebo kravičky pasoucí se na poklidné louce. Pro někoho je krajinou obklopující domov ta s čoudícími komíny a hlučnými bagry. A má ji rád. Ta možnost tu prostě je.

A teď už k druhé, delší části nazvané Jak jsem zabil inženýra. Jako výtvarný kritik a esejista si autor chce na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je malovat, nevázaně tvořit a objevovat umělce v sobě. Sám sebe popisuje jako přísně racionálního inženýra (vystudoval architekturu), což mi je na něm velmi sympatické. Jsem si jistá, že kdybych se rozhodla kreslit, dopadnu úplně stejně.

Nejdříve zkouší černobílé geometrické koncepce v tempeře, akrylu a oleji. Na počátku se snaží trochu šetřit, hodně přemýšlí a buduje složitou teorii svého dílka. Pak zjistí, že neumí namalovat přesně ohraničenou čáru!

Technické strasti nekončí, postupně přechází k pastelům a chytá se do pasti "víkendových malůvkářů". V honbě za dokonalým výsledkem si objedná předražené pastely z Ameriky, i když jen dvě kapitoly zpátky se vysmíval umělcům, kteří za ně vyhazují tolik peněz, když si mohou pořídit jiné za zlomeček ceny. Deníčku, kolikrát jsem se podivovala nad řasenkou za 500 Kč a teď si taky objednávám luxusní krémíčky z Anglie...

Jako znalec umění má pocit, že všechno podstatné už bylo objeveno a že nelze nenapodobovat. Miluje Rothka (jako já!), ale právě ten je přece nenapodobitelný. Nebo ne? A s těmi lepšími pastely by to stejně možná šlo... Jak to nakonec dopadlo ti, deníčku, neprozradím, přečti si tuhle teňoučkou knížku sám.
Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 2. února 2017

Lednové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

ráda bych ti po čtecí stránce shrnula první měsíc roku 2017.

Počty

Celkem jsem v lednu dočetla 9 knih, tři dostaly po čtyřech hvězdách, ostatní po třech. Nebyla mezi nimi žádná výjimečná bomba, ale ani žádná vyloženě průměrná nebo dokonce propadák. Tři napsali Češi. Jedna dystopie, dvě sci-fi, jeden příklad magického realismu, ostatní obyčejné příběhy ze současnosti. Co do počtu knih je to rozhodně nadprůměrný měsíc, struktura se mi zdá celkem obvyklá.

Nejlepší kniha

Vůbec nevím, deníčku, kterou vybrat jako nejlepší. Nakonec to asi budou Všechny malé zázraky, protože jejich konec mě úplně rozsekal, dobře se četly a zvolené téma bylo vážné, ale bez patosu popsané. Konečné plus získaly tím, že šlo o částečnou autobiografii.

Nejhorší kniha

Tady to tento měsíc není tak složité. Za nejhorší určitě považuji sbírku povídek Když ti to udělá radost... Kromě jedné opravdu dobré povídky se mi moc nelíbila, kdybych ji nedostala zdarma, tak bych ji nikdy nečetla. Navíc výběr povídek neměl hlavu ani patu.

Čtenářská výzva

Každou knihu bych mohla napsat k některému z bodu čtenářské výzvy, takže jsem během prvního měsíce ukousla už celou třetinu. Co se týká počtu, tak Goodreads tvrdí, že nad svým cílem mám náskok tří knih. Takže v tomhle ohledu veleúspěšný měsíc.

Objevy

Našla jsem americký Book Of The Month klub. Moc mě mrzí, že neposílají knihy po celém světě, asi bych si měsíční krabičku objednala. Teď aspoň sleduji, jaké knihy vybrali, a přidávám si je do seznamu knih, které chci přečíst.

Ben Aaronovitch - Měsíc nad Soho

Milý čtenářský deníčku,

po delším čase jsem se vrátila k sérii Petera Granta. První díl Řeky Londýna se mi líbil, takže teď přišel čas na druhý díl oddechové fantasy série, tentokrát nazvaný Měsíc nad Soho.

zdroj: goodreads.com

Peter Grant prohlubuje svoje znalosti magie a do toho vyšetřuje několik postupně se proplétajících zločinů. Ten hlavní se motá kolem londýnské jazzové scény. Vypadá to, jako by si pachatel vybíral oběti mezi hudebníky, kteří právě odehráli koncert, a potom z nich vycucnul všechnu jazzovou energii jako upíři vysají krev.

Další díly sérií nebývají tak dobré, zejména proto, že svět už není nový, nepřekvapuje čtenáře na každé druhé straně a děj se neubírá vpřed takovým tempem, protože je potřeba nechat nějaké příběhy nevyřešené do příštího dílu. Měsíc nad Soho není výjimkou.

Když čtu další díl, tak s tím počítám a těším se na známe postavy a dobře vystavěné příběhy. Rozhodně příběh nezklamal a knížku jsem přečetla jedním dechem. Bylo mi líto, že Lesley se objevuje pouze okrajově. Nové postavy sehrály roli jen v tomto díle a dál se asi moc vyskytovat nebudou. Což je dobře, nemám ráda, když je poslední díl série jako telefonní seznam. Jediné, co mě mrzí, je, že Peterovi rodiče nedostali víc prostoru.

Nejvíc jsem ocenila podrobné popisy čtvrti Soho, přesná jména ulic, kudy běží při stíhání zločinců nebo vtipné poznámky na adresu londýnké policie a všeho dalšího. Překvapilo mě několik milostných scén. Ne že by byly popsány nějak barvitě, ale rozhodně nekončí zhasnutím světel. Při jejich čtení jsem přemýšlela, proč se Peter Grant neživí spíš pornoherectvím, určitě by to vynášelo víc.

Závěrečné hodnocení: