čtvrtek 30. března 2017

Paula Hawkins - Dívka ve vlaku

Milý čtenářský deníčku,

únor se zapíše do mojí čtenářské historie jako měsíc audioknih, které obvykle vůbec neposlouchám. O víkendu jsem si pustila Dívku ve vlaku, kterou jsem dostala někdy dříve za nákup na Alza.cz.

zdroj: alza.cz
Deníčku, ty víš, že thrillery ani detektivky nepatří mezi mé oblíbené žánry. Kdybych audioknihu nedostala jako dárek, nikdy bych si ji neposlechla. A určitě bych toho nelitovala.

Na začátku se setkáváme s Rachel, která denně jezdí vlakem kolem domu, ve kterém žije "ideální pár". V duchu si vymýšlí jeho příběh, dokonce i jména: Jess a Jason. Jednoho dne ale zahlédne něco, co jí rozbije veškeré iluze, které o nich měla. Druhý den je Jess nahlášena jako pohřešovaná a Rachel to prostě nemůže nechat jen tak.

Příběh je nabitý tajemstvím a nečekanými zvraty. Milostné n-úhelníky vznikají a zanikají mezi šesti hlavními postavami jako na běžícím páse. Většinou nejde nikomu o život, pouze o zdravý rozum.

Jako v každé správné detektivce je potřeba děj několikrát postavit na hlavu a vytvořit pletenec složitější než vánočka. Jenže z toho vyplývá, že vztahy působí překombinovaně a navytvářejí žádnou přidanou hodnotu. Zároveň jich je tolik, že se až příliš blíží červené knihovně a Ordinaci v růžové zahradě.

Už je ti jasné, deníčku, že příběh mě neoslovil a čtení bych považovala za skutečnou ztrátu času. Ale je tu ještě naděje, že audio zpracování by mohlo nějaké body zachránit, no ne? Bohužel, i tady tě musím zklamat. I když obdivuji herečky, jak skvěle zvládly číst přímou řeč mužských postav, to je tak všechno, co můžu ocenit. Předěly mezi kapitolami nebyly nijak objevné, každá kapitola je vyprávěna z pohledu jedné ze tří hlavních ženských postav a tedy je i čtena odpovídající herečkou. Občas jsem měla problém rozlišit, která je která, protože někdy zněl hlas na začátku kapitoly jinak než na konci.

Pokud máte rádi detektivky, určitě se vám Dívka ve vlaku bude líbit. Hledání pohřešované ženy navíc okořenil alkoholismus a nevěra hlavních postav, takže pokud tě, deníčku, lákají tato témata, směle do toho, ale nečekej nic hlubokého. Jinak s tím neztrácej čas!

Závěrečné hodnocení: 

Sofie Kinsella - Audrey se vrací

Milý čtenářský deníčku,

jak víš, nedávno jsem se nadchla pro Všechny malé zázraky a Eleanor a Park. Audrey se vrací se řadí do stejné kategorie románů o mladistvých, ale určených spíš dospělejším čtenářům.

zdroj: goodreads
Než se dostanu k samotnému obsahu, musím nejdřív vytknout pár drobností nakladateli. Nejsem si jistá, proč nepoužil původní obal knihy s velmi pěkným a výmluvným obrázkem. Česká varianta mnohem víc evokuje dívčí román, kterým tahle kniha rozhodně není. Dále mám trochu problém s tím, jak byl přeložen název, který v originále zní Finding Audrey, tedy spíš Hledá se Audrey. Opět mi přijde, že se k obsahu hodí více, protože celá kniha je to hlavně o tom, jak druzí pomáhají Audrey, ale jak se nakonec stejně ztratí. Poslední, a nejhorší, chybou je popis na přebalu knihy, který vyzradí snad polovinu děje!

Ale teď už k samotnému obsahu. Audrey je puberťačka, která má jeden zásadní problém. Bojí se vyjít z domu. Bojí se lidí. Ve škole se jí stalo něco velmi nepěkného, úplně se zhroutila a teď se pomalu snaží vrátit do běžného života. Sledujeme příběh její rodiny, která kromě její komplikované situace řeší ještě jejího bratra a jeho přílišnou oddanost počítačovým hrám. Jak jsem naznačila, kniha zapadá do stejné škatulky jako třeba Všechny malé zázraky, takže i tentokrát nechybí romantická zápletka.

Příběh vypráví samotná Audrey, občas je proložen "scénářem" k dokumentárnímu filmu, který dostala za úkol natáčet. Hlavní hrdinka se svěřuje se všemi pochybnostmi a strachy, přímo oslovuje čtenáře a právě díky tomu vyznívá kniha velmi autenticky. Scénáristické vsuvky jsou naopak velmi strohé, ale pro děj stejně důležité. Na konci sice tvorba filmu přechází trochu do ztracena, kvůli tomu může působit jen jako vypravěčská berlička, ale co, to je pouhý detail.

Trochu mě mrzí, že všechny postavy kromě Audrey jsou načrtnuty jen velmi schématicky a je jasné, že tahle kniha je jen a pouze o Audrey, zbytek osazenstva jsou pouhé loutky v rukách vypravěčky. Zápletka s počítačovými hrami je vyloženě jalová a kluk, se kterým s Audrey sblíží není nic než pěkná, ale prázdná skořápka z holčičích snů.

Závěrečné hodnocení:

středa 22. března 2017

Hugh Howey - Silo

Milý čtenářský deníčku,

včera jsem dočetla další postapokalyptický román. Do češtiny byl přeložen jako Silo, ale v originále nese název Wool, tedy Vlna. I když neměl žádného oficiálního nakladatele, na Amazonu si získal množství fanoušků. Bohužel, stejně jako název, i napětí se asi ztratilo v překladu.

zdroj: goodreads.com
Poznámka o překladu v úvodu je naprosto scestná, nemyslím si, že by překlad byl špatný. Ale opravdu nechápu, proč si tahle kniha získala tolik fanoušků. Líbil se mi hrdina prvního příběhu, ale ten se v těch dalších nevyskytuje. Většina knihy se točí kolem Juliette, která mi byla nesympatická, nevěrohodná a vůbec zvláštní.

Jako u většiny postapokalyptických knih, i v Silu zůstává katastrofa, která zničila svět, v mlze. Nicméně výsledek je jasný. Vzduch je plný toxinů, které okamžitě rozežerou tělo zevnitř, takže všichni lidé musí žít v silu, tedy jakémsi podzemním mrakodrapu o sto čtyřiceti patrech. Na jeho dně je ropný vrt a doly, díky kterým má silo stabilní přístup elektřiny a materiálů. Rostliny se pěstují na farmách s umělým osvětlením a díky dokonalé recyklaci se lidem tímto způsobem daří přežívat už několik století. Ale nyní se všechno mění, lidé začínají mít podezření, že minulost je vylhaná, venku to možná není tak jedovaté, jak se zdá a mocenské boje o vládu nad silem dosahují vrcholu, revoluce je na spadnutí.

To zní jako dobrá zápletka pro postapokalyptický román, nebo ne, deníčku? Ale nějak to nefunguje. Jakožto matfyzák jsem poněkud citlivá na technické detaily. Přijde mi nesmysl, že u ložiska ropy by se dalo těžit něco jiného a pokud ano, stejně by to nestačilo, nemluvě o tom, že ropa by za tak dlouhou dobu došla. Nejmocnější oddělení v silu je IT, které se stará o servery, ale celou dobu není jasné, k čemu ty servery slouží, nevypadá to, že by z nich lidé měli nějaký užitek. Hlavně na začátku se hodně mluví a jednom záhadném programu a obnově vymazaných dat a ani jedno nedává programátorovi moc smysl.

Představ si, deníčku, že těmhle věcem nerozumím, takže mě při čtení neiritují. Zůstává problém s postavami a celkovým společenským uspořádáním, které je založené na podivných tajemstvích a vymazané minulosti. Oceňuji, že i když kniha je pouze úvodem k trilogii, všechny záhady se v podstatě vyřeší v prvním díle, ale s vysvětlením jsem se rozhodně neztotožnila. Vymazat minulost je nesmysl, protože minulost musíme zkoumat, abychom ji nemuseli opakovat. Držení lidí v nevědomosti, aby se nebouřili nedává smysl, vždyť kromě toho tajemství se není proti čemu bouřit!

Většina po logické stránce nedotažených knih je aspoň čtivá a napínavá. Nemůžu říct, že by se Silo nedalo dočíst, na to, že má skoro pět set stran, jsem ho dočetla rychle. Bohužel, zejména "napínavé" pasáže mě vyloženě nudily. Je jasné, že hlavní hrdinka přežije, způsob jakým to udělá mi nepřijde věrohodný, takže tyhle epizody mě akorát obtěžují svojí délkou a napodobováním vzoru "skoro umřeš, ale najednou se objeví záchrana, opakuj třikrát, vysílený přežij."

Závěrečné hodnocení: 

úterý 21. března 2017

Petr Stančík - Mlýn na mumie

Milý čtenářský deníčku,

doufám, že mi odpustíš, že můj poslední literární zážitek není čtenářský, nýbrž posluchačský. Mlýn na mumie získal kromě Magnesie Litery i titul Nejlepší audioknihy roku, takže jsem po něm sáhla jako po společníkovi při šití a domácích pracích.

zdroj: alza.cz

Na úvod musím potvrdit, že s oběma cenami souhlasím. Ivan Řezáč čte nádherně a jeho hlas se dokonale hodí k příběhu z 19. století. Předěly mezi kapitolami s úryvky ze spisů Ordo Novi Ordinis působí tajemně a správně dogmaticky.

Kniha samotná mi obsahem nejvíce připomínala starší romány od Miloše Urbana, jako byly Sedmikostelí a hlavně Lord Mord. Děj je přecpán podivnými postavičkami se zvláštními úchylkami, záhadnými vraždami a spoustou erotických scén. Ale zatímco Urban umí geniálně popsat atmosféru budov a města vůbec, Stančíkovi tahle dovednost chybí a místo ní se soustředí na jednotlivé postavy a příběhové peripetie, což mě tolik nebaví.

Navíc, příběh je sice zamotaný, ale vlastně naprosto nedůležitý. Hlavní postava komisaře Durmana sice vyšetřuje několik brutálních vražd, ale to je jen zástěrka k tomu, aby se mohl pohybovat různě po světě a setkávat se s vládci, anarchisty a obrozenci. Rozmluvou s nimi se dozvídá, proč je automatická pračka nejlepším přítelem anarchisty, proč je Mexiko důležité pro invazi do Egypta a na co jsou dobré kosti nebožtíků.

Bohužel, já jsem dost příběhový typ, takže přesto, že oceňuji nápaditost a celkové vyznění románu, jehož hlavním tématem je relativizace smrti a vraždy, slabá příběhová linie knize nakonec ubírá klíčové body ze závěrečného hodnocení. Konec, ve kterém se (ne)vyřeší všechny vraždy, láska nekončí svatbou a mlýn na mumie se objevuje až v poslední, pro příběh nedůležité, kapitole, zkazil celkový dojem z knihy vskutku důkladně. Psané knize bych asi nedala více než 3 hvězdičky, ale díky skvělému zpracování audioknihy se nakonec dostalo dílo na čtyři.

Závěrečné hodnocení:

středa 15. března 2017

Miloš Urban - Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu

Milý čtenářský deníčku,

rozhodla jsem se, že si dám "kombo oblíbenců". Po Robbinsově Tibetském broskvovém koláči jsem okamžitě začala číst (spíš hltat) nový román od Miloše Urbana Závěrka. A stejně jako Koláč, ani Závěrka nepatří k tomu, co bych doporučila přátelům.

zdroj: goodreads.com
Děj se točí okolo fotografa Matěje a jeho modelky Věry, kterou jednoho dne osloví na ulici před Palladiem. Matěj je chlápek středního věku, pracuje v reklamce, nemá ženu a svůj volný čas tráví focením, které mu sice moc nejde, ale baví ho. S Věrou vytvoří dokonalou tvůrčí dvojici a jeho fotky začnou obdivovat lidé z celého světa díky (smyšlené) sociální síti Blickperson.

Děj má spád, kniha je krátká a nedá se od ní odtrhnout. Zhltla jsem ji za dva (pracovní) dny. Je těžké ji hodnotit a zároveň neprozradit nic ze zápletky. Řekněme tedy, že atmosféra a některé scény jsou velmi "urbanovské", tedy podivné, trochu ujeté, ale zase ne úplně neuvěřitelné. Ústředním motivem je dilema mezi uspokojením z tvůrčí práce a z lásky.

Témat je tu ale více. Mě se nejvíce dotklo "tvoření a sdílení". Každý amatér může svoje fotky/výrobky/povídky sdílet na internetu (jako já!) a i když si říká, že o slávu mu nejde, tak možná někde hluboko uvnitř po ní touží. A když přijde, nemůže se odtrhnout od komentářů, sleduje stoupající čísla o počtu sdílení a sledujících. Zároveň se musí vyrovnávat s negativními (a často anonymními) komentáři. Bohužel, přišlo mi, že kniha se o toto (a další) téma pouze otřela. Závěr sice nabízí jasný názor na to, čemu dát přednost, ale mě to nějak neuspokojilo.

Urban čerpal z vlastní zkušenosti s focením, kterému asi v poslední době propadl? Mě focení nebaví, o fotografech si nemyslím nic pěkného (předsudky, já vím), takže dotažené detaily z tohoto prostředí mě neoslovily. Vedle toho jsem si nemohla nevšimnout dvou přešlapů v ději. Prvním byla Věřina nemoc, která dává tušit nějakou skrytou "vadu", podobnou dívkám v předchozích románech, ale nakonec vyjde úplně naprázdno. Druhým je Věřina neschopnost fotit s jiným fotografem, která se ale nakonec vytratí, bez jakéhokoliv důvodu.

Někde jsem slyšela, že každá druhá kniha od Miloše Urbana je špatná. Když procházím historii jeho tvorby, musím se s tímto tvrzením ztotožnit. Lord Mord byl brilantní, Boletus arcanus se nedal číst. Praga Piccola mě okouzlila, Přišla z moře zklamala. Urbo Kune úspěšně navázalo na první temné a záhadné romány, Závěrka spadla mezi průměr.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 13. března 2017

Tom Robbins - Tibetský broskvový koláč

Milý čtenářský deníčku,

po nějaké době jsem opět sáhla do domácí knihovničky a přečetla poslední knížku z pera mého oblíbeného spisovatele Toma Robbinse.  Vzpomínková kniha Tibetský broskvový koláč mě potěšila, ale neokouzlila.

zdroj: goodreads.com
Tom Robins oslavil loni osmdesátku a podle poslední knihy to vypadá, že se pomalu loučí s naším světem. Na závěr své spisovatelské dráhy se rozhodl sepsat knihu vzpomínek. Začíná v ranném dětsví, které prožil v Apalačských horách, pokračuje přes vojenskou službu v Koreji, studia v Richmondu a vlastně až ke konci se dostává k tomu, jak vznikal jeho první román, Seattlu a výletu do Timbuktu.

Deníčku, ty víš, že já Toma Robbinse zbožňuji a vedle Miloše Urbana je jediným autorem, jehož knihy chci mít všechny doma (kdy konečně vyjde Další dálniční atrakce?!). Věř mi, pro nikoho jiného, než fanouška jako jsem já, nemá cenu tuhle knihu číst. Robbinsovi zážitky nejsou zase tak výjimečné, tehdejší společenská situace je zmiňována jen okrajově a vlastně ani o jednotlivých románech se člověk nedoví mnoho.

A co četba přinese oddaným fanouškům? Další dávku originálních metafor a přirovnání, několik příhod z kategorie "to nevymyslíš" a celkovou rekapitulaci jeho životní filozofie, která se prolíná všemi jeho romány. Asi nejzajímavější kapitola se věnovala jeho prvnímu zážitku s LSD, kde popisuje svůj první rauš (velmi podrobně, na to, že se to odehrálo před téměř padesáti lety).

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 6. března 2017

Pavel Renčín - Labyrint

Milý čtenářský deníčku,

o víkendu jsem dočetla román Pavla Renčína Labyrint, který původně vznikal na jeho blogu ve spolupráci s jeho čtenáři. To mě samozřejmě zaujalo.

zdroj: databazeknih.cz
Hned v prologu se čtenář dozví, že Labyrint původně vznikal na webových stránkách autora, který na začátku ani nevěděl, jak skončí. Přibližně v jedné třetině se rozhodl, že z něj udělá prolog ke své právě vycházející/dokončované trilogii Městské války. Protože děj do značné míry ovlivňovali čtenáři, na konci knihy najdeš, deníčku, některé komentáře, které do děje zasáhly nejvíce. Kromě toho nakladatel přiložil i text metalové opery a pár komiksů, opět vytvořených fanoušky. Bonusem je pak povídka od Renčína Král olší, která dosud nevyšla nebo vyšla v Pevnosti, ale ne na blogu.

Na ději je bohužel tohle improvizování hodně vidět. Co na začátku vypadá jako záhadné putování kanály se zvrhne v boj proti mafii ovládající celé pražské podzemí. Renčín asi rád zabíjí svoje postavy, ale na konci se mu tenhle přístup vymstí a závěr mi přišel v mnoha směrech nelogický. Z toho důvodu mám pocit, že by si samotný román zasloužil tak dvě hvězdičky, i když je napínavý a čtivý. Ale na Goodreads i Databázi knih ho čtenáři ověnčili více než čtyřmi hvězdičkami!

Na druhou stranu ten pocit, že čtenáři mohli ovlivnit děj, je vlastně docela zábavný a při čtení komentářů v knize jsem se mohla ponořit do sice virtuálního, ale jinak naprosto skutečného světa fan-fikcí, který jsem blíže objevila teprve nedávno při čtení Fangirl od Rowellové. Tím u mě získal jednu hvězdičku navíc, ale ani o chlup víc.

V nejbližších měsících se chystám na trilogii Městských válek, ale první díl je v knihovně nedostatkovým zbožím, tak to asi chvíli potrvá. Renčínův styl je chytlavý, napínavý, takže jsem si zatím půjčila jeho Vězněnou, nejnovější román, který by neměl patřit do žánru fantasy, ale spíš thrilleru či hororu. Tak uvidíme!

Závěrečné hodnocení:

středa 1. března 2017

Únorové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

únor je sice kratší než ostatní měsíce, ale hlavním důvodem, proč jsem přečetla méně knih než v lednu, je to, že únorové svazky měly povětšinou mnohem více stránek.


Počty

Celkem jsem v únoru dočetla 5 knih, mezi nimi jednu pětihvězdu! Kromě toho dvě za čtyři hvězdy a dvě za tři. Žádná z nich nebyla vyloženě špatná nebo zklamáním. Co se týká žánrů, tak kromě jedné šlo pro mě docela neobvyklé kategorie: jedna z literatury faktu, jedna urban fantasy, dvě historické fabulace a jedna naprosto nezařaditelná.


Nejlepší kniha


Ta možnost tu prostě je od Michaela Třeštíka je jasným vítězem tohoto měsíce. Knihy o výtvarném umění mě prostě baví, nečetla jsem jich moc, takže v podstatě každá mě něčím překvapí či poučí. Navíc Třeštíkův přístup k obrazům je mi velmi blízký a při čtení o jeho osobním výtvarném experimentu jsem se skvěle bavila.


Nejhorší kniha

Tenhle měsíc neměl žádnou špatnou knihu. Podle hvězdiček by měl nastat rozstřel mezi Měsícem nad Soho, který patří mezi oddechovou literaturu, což je důvod, proč nedostal vysoké hodnocení, ale jinak byl skvělý. Jak být ženou se mi nelíbilo kvůli mnoha autorčiným názorům a hospodskému stylu, ale zase ve mně vyvolal tolik otázek a zájmu o feminismus, že ho taky nemůžu prohlásit za nejhorší knihu měsíce. Promiň, deníčku.


Čtenářská výzva


Podle Goodreads jsem stále asi o tři knihy napřed, takže se mi podařilo udržet náskok z ledna. Co se týká Čtenářské výzvy z Databáze knih, tak jsem opět zaplnila několik jednodušších kategorií a jednu těžší - 7. kniha od držitele Pulitzerovy ceny (Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye). Z té mám obzvlášť radost, protože autor ji obdržel právě za tuhle knihu, i když výzva umožňuje přečíst cokoliv od oceněného spisovatele.


Objevy


Mé objevy týkají především obsahu knih. Díky Uličce tisíce květů jsem si přečetla něco o bombardování Japonska za druhé světové války a díky Jak být ženou jsem se začala zajímat o feminismus a na můj seznamu k přečtení přibyla legendární Eunuška od Germaine Greer.