pondělí 22. května 2017

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem sáhla po knize, kterou spousta lidí doporučovala, byla ověnčena několika zajímavými tituly, ale mě neoslovila. Proč jsou všichni z Řekni vlkům, že jsem doma tak nadšení?

zdroj: goodreads.com
Příběh se odehrává na konci osmdesátých let v USA v době, kdy teprve začíná osvěta o nemoci AIDS. Strýček a kmotr hlavní hrdinky hned v úvodu knihy na tuto nemoc umírá a celý děj se točí kolem toho, jak se s jeho smrtí čtrnáctiletá June vyrovnává. Navazuje přátelství s životním partnerem svého strýce Tobym, o kterém si celý zbytek rodiny myslí, že strýčka schválně nakazil. Společně vzpomínají na Finna a zároveň sledují, jak AIDS postupně požírá i Tobyho.

Nemysli si, deníčku, že kniha vyšla před dvaceti lety, kdy její téma mohlo působit docela aktuálně. Jedná se o pouhých pět let starý titul. Myslím, že minimálně v západním světě už všichni víme, co AIDS je, jak se přenáší, jak se léčí i jak zabíjí. Takže když se v dnešní době někdo nakazí, je to tak trochu jeho chyba (ne vždy, ale tak to na mě působí).

Předchozím odstavcem jsem doufám jasně vysvětlila, proč mě téma AIDS v knize moc nezajímalo. Ale i tak mohlo jít o dobrou knihu, protože hlavní příběh byl o tom, jak se June vyrovnává se smrtí milovaného strýce a zbytečné zášti v rodině. Ale ani tahle rovina příběhu mi nějak nefungovala. June byla naprosto nelogicky zamilovaná, její vztah se sestrou pro mě byl naprosto nepochopitelný a jejich matka se ve většině scén chovala jako kráva.

Nicméně román byl čtivý a některé scény se skutečně povedly (třeba focení v zábavním parku nebo tajný sklep). Neustále jsem měla pocit, že se stane ještě něco dalšího, hrozného. Třeba se June taky nakazí kvůli nějakému zranění nebo se stane něco tragického její sestře... Ale žádné překvapení se nekonalo, takže kniha zapadne do obvyklé šedi čtivého průměru.

Závěrečné hodnocení: 

středa 10. května 2017

Petra Dvořáková - Sítě

Milý čtenářský deníčku,

Sítě od Petry Dvořákové se rozhodně dostanou do top ten tohoto roku. Někteří jí vyčítají příliš schematické a ohrané postavy, ale já jsem při čtení tenhle pocit opravdu neměla.

zdroj: goodreads.com

I když Sítě nejsou moc dlouhé (kolem 300 stran) vešly se do nich hned tři příběhy. Původně chtěla autorka vydat jen ten první, ale na popud nakladatele dopsala ještě dva další a kniha tak mohla dostat podtitul Příběhy (ne)sebevědomí. Co se týká kvality, mají sice trochu sestupnou tendenci, ale když začínáte na Mount Everestu, nevadí, že skončíte na Annapurně.

Ve všech příbězích se v hlavních rolích objevují ženy, které mají nějaký problém se sebevědomím. Kristýna se nedokáže vzepřít manipulátorovi, Karolína náboženskému fanatikovi a zdravotní sestra nedokáže odolat moci, kterou nad pacienty má.

Petra Dvořáková píše hodně autobiograficky a myslím, že právě díky svým životním zkušenostem může napsat postavy typizované, ale přesto autentické. Při čtení druhé povídky, kde je hlavním tématem víra a respektování katolických pravidel, jsem si našla několik rozhovorů se spisovatelkou a shlédla 13. komnatu, kterou o ní natočila Česká televize. Je neuvěřitelné, kolik toho už zažila a i když si sáhla na dno, teď by to do ní nikdo neřekl.

V prvním příběhu skvěle popisuje, jak si Kristýna odůvodňuje, proč je její partner skvělý a i když o některých jeho názorech/činech pochybuje, nakonec vždy sama sebe přesvědčí, že ta špatná je ona. Umím si představit, že mám kamarádku, které se děje to samé a ona mě ani nikoho jiného neposlouchá, dokud není příliš pozdě.

V druhém příběhu jsem zase ocenila velmi citlivý přístup k víře a duchovnímu vedení. "Hodný kněz" sice nemusel být obětí komunistické perzekuce, ale všechno ostatní působilo velice přirozeně. Akorát mi bylo líto, že nebyl podrobněji vylíčen konec, protože to je něco, co by mě hrozně zajímalo, jak funguje. Na druhou stranu, možná se mu autorka vyhnula proto, že ho zná jen jako vzdálený pozorovatel a tak by ho nevystihla tak dobře, jako zbytek povídky.

Poslední příběh se už tolik nepovedl, ale stále působí uvěřitelně a přinejmenším odhaluje pravdu o ukládání pupečníkové krve (autorka pracovala v oboru na té správné straně). Konec ve stylu "boží mlýny melou" byl trochu zklamáním, ale zase zachoval celkově pozitivní atmosféru předchozích příběhů.

Můžeme namítat, že autorka dělá z žen bezmocné oběti mužské manipulace. Můžeme se přít, jestli jsou všechny postavy věrohodné nebo jen povrchně načrtnuté. Můžeme knihu odmítnout, protože i přes relativně šťastné konce z ní čiší zoufalství a hnus. Ale já na to kašlu, mě se prostě líbila naprosto bezvýhradně a už teď koukám, kde od Dvořákové splašit něco dalšího.

 Závěrečné hodnocení: 

úterý 9. května 2017

Ray Bradbury - 451 stupňů Farenheita

Milý čtenářský deníčku,

první dočtenou knížkou měsíce května je Bradburyho 451 stupňů Farenheita. Četla jsem ji v angličtině na počítači nebo v mobilu a trvalo mi to hrozně dlouho. Ale myslím, že stála za to.

zdroj: goodreads.com

Ne že by mě knížka nebavila nebo byla na čtení nějak extrémně těžká. Ale byla jsem zavalena papírovými knihami, takže k té elektronické jsem se dostala jen výjimečně. Je fakt, že Bradburyho angličtina rozhodně nebyla jednoduchá, ale po slovníku jsem sáhla jen několikrát.

Podle názvu zná tenhle román kdekdo, ale o jeho ději už většinou neví nic. Hlavní hrdina Guy Montag pracuje jako hasič v nedaleké budoucnosti, kde se lidé chtějí pouze bavit a ničím se netrápit, o ničem nepřemýšlet. Nebo spíš systém je k tomu nutí. Symbolem nového životního stylu se stali právě požárníci, kteří místo hašení požárů pálí knihy, protože ty by se pro lidi mohly stát nebezpečnou inspirací k nezávislému myšlení a tedy i k revoluci proti jinak fungujícím pořádkům.

Kniha téma svobodné vůle a myšlení rozebírá do hloubky a její závěry jsou znepokojivé. Je totiž naprosto jasné, že existují lidé, kterým nastrčený způsob života vyhovuje. Z vyprávění vyplývá, že je dokonce přijatelný pro většinu obyvatel. Zároveň autor ústy hlavních hrdinů předkládá mnoho argumentů, proč by to tak nemělo být. Jenže jeho obhajobu knih si žádný ignorant nikdy nepřečte, proto můžu pouze doufat, že se podobně temné budoucnosti nedožiju.

Stejně jako u Marťanské kroniky, kterou jsem četla česky, jsem i u 451 stupňů Farenheita měla problém s udržením pozornosti a v určitých místech mě děj moc nebavil. Těžko říct, jestli jde uvedené téma zpracovat lépe, vlastně o tom dost pochybuju, ale kniha ve mě prostě nezanechala pětihvězdičkový pocit.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 2. května 2017

Dubnové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

další měsíc je za námi, čas na rychlou rekapitulaci.

Počty

V dubnu jsem přečetla pouze čtyři knihy. Jedna se ale skládala ze dvou svazků a minimálně na Goodreads se mi započítala jako dvě. Ve všech případech šlo o normální romány, akorát Hejno bez ptáků by mohlo vybočovat méně obvyklým přívlastkem "filozofický".

Nejlepší kniha

Jednoznačně nejvíc mě v dubnu bavilo Zimní evangelium, román o zneužívání chlapce katolickým knězem. Rozebíral skutečné události a myslím, že velmi věrně vylíčil postoje různých aktérů tohoto odporného příběhu. Říkala jsem si, že o první místo se bude prát také již zmíněné Hejno bez ptáků, ale s odstupem skoro měsíce musím přiznat, že mi toho po něm v hlavě moc nezůstalo.

Nejhorší kniha

O tento nelichotivý titul se perou dva tituly. Nakonec musím vybrat Vězněnou, která i přes svou sugestivní atmosféru, působila zbytečně překombinovaně a zdlouhavě. Druhého kandidáta, tedy Nebezkého vězně, zachránila pouze naděje, že posloužil jako příprava na skvělý závěrečný díl volné tetralogie Pohřebiště zapomenutých knih. Pořád se mi nepodařilo zjistit, jestli se ho Knižní klub vůbec chystá vydat. Rozhodla jsem se jim poslat email, jsem zvědavá, jestli mi někdo odpoví.

Update: Z Knižního klubu odpověděli obratem a s ujištěním, že poslední díl se vydat chystají a bude to co nejdříve. Už aby to bylo!

Čtenářské výzvy

Myslím, že Hejno bez ptáků zaplnilo kategorii "15. kniha se zvířetem v názvu", ale žádná jiná kniha se do některého z prázdných šuplíčků nehodila. I tak to znamená, že už jsem splnila 15 kategorií z 20, což byl můj původní cíl. Uvidíme, jestli se dohrabu k plnému počtu, zatím je času dost. Co se týká cíle, který jsem si stanovila na Goodreads, tedy 70 knih za rok, tak to se od minulého měsíce nezměnilo, stále jsem o tři knihy napřed.

Objevy

Minulý měsíc jsem doufala ve více audioknih, ale nějak to nevyšlo. Mám teď v merku Norské dřevo. Kdysi jsem ho četla a teď ho čte československá skupina na Goodreads, tak si ho chci připomenout. Našla jsem si, že CD s nahrávkou by mělo být dostupné v knihovně na Proseku, tak snad se tam co nejdříve dostanu. Jinak v květnu proběhne Svět knihy. Bohužel jedu na víkend pryč a nejsem si jistá, jestli stojí za to si kvůli němu brát dovolenou, abych na něj mohla skočit v pátek před odjezdem. Tak uvidíme, dám vědět.

Michal Vrba - Prak

Milý čtenářský deníčku,

strávila jsem prodloužený víkend putováním po Jizerských horách, ale nebyla bych to já, kdybych si nenašla i trochu času na čtení. Navíc románový debut Michala Vrby Prak se neroztahoval na více než 200 stranách, takže jsem s ním byla rychle hotová.

zdroj: kosmas.cz
Jedná se o dva příběhy v jednom. V šedesátých letech se odehrává ten o patnáctileté Alena, která najde na chatě zápisky nějakého Marka z doby druhé světové války. Osudy neznámého hrdiny se postupně proplétají s minulostí Aleniny matky a jejího známého Tondy. Sepsané vyprávění schoval Marek na chatě, kam utekl z Prahy... Před čím?

Obě roviny příběhu mě zaujaly. Marek pracoval jako novinář, který přepisoval nacistické propagandistické texty do češtiny. Byl příliš slabý, bál se mučení a tak se radši podřídil nacistické autoritě. Na první pohled jasný kolaborant, na druhý spíš ztělesnění lidské slabosti smýkané nepříznivým osudem.

Příběh Aleny ukazuje, jak se různí lidé vyrovnávají s minulostí. Aleně je teprve patnáct, narodila se na konci války a její vlastní svědomí je čisté. Nechápe, proč by někdo chtěl lhát o tom, co se stalo před tak dlouhou dobou. Její matka by na všechno nejraději zapomněla, ale tragické události se jí do její paměti zapsaly příliš hluboko. A nakonec tu máme komunistického funkcionáře Tondu, kterému by choulostivá minulost mohla ukončit úspěšnou kariéru ve straně. A to vše jen kvůli jednomu zbabělci s prakem, dětskou hračkou, která může zabíjet.

Ze začátku mi přišel Vrbův styl trochu kostrbatý, ale buď se po pár stranách zlepšil, nebo mě příběh pohltil tak, že už jsem to dál nevnímala. Markův příběh byl napínavý, plný zoufalých myšlenek ale i odhodlání dotáhnout věci do konce. Důsledky jeho činů o patnáct let později byly vylíčeny relativně stroze, možná i trochu stereotypně, ale možná proto kniha dobře zapadla do mého myšlenkového rámce a na to, že jde o debut, ji mohu hodnotit velmi vysoko.

Závěrečné hodnocení: 

Lauren Groff - Osudy a běsy

Milý čtenářský deníčku,

další knížka tohoto roku měla opravdu dobrá doporučení. Amazon ji vyhlásil knihou roku 2015, Obama o ní mluvil jako o nejlepší knize, co ten rok četl. No nevím, mně tedy Osudy a běsy tak výjimečné nepřišly.

zdroj: goodreads.com

Někde jsem zaslechla, že jsou přirovnávány k Dívce ve vlaku, protože v obou knihách se řeší dlouholetý partnerský vztah, ve kterém se partneři zdaleka neznají tak dobře, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dívka ve vlaku se mi moc nelíbila, takže se nedá čekat, že Osudy a běsy z toho vyjdou lépe.

Kniha je rozdělena na dvě části. Už názvy napovídají, čím se která vyznačuje. Osudy v podstatě jen sledují život hlavního hrdiny Lotta, který se z neúspěšného herce stane oslavovaným dramatikem. Jeho život je relativně průměrný. Sice má nějaké problémy, ale kdo je v životě nemá, že? Běsy pak odhalí události skryté na pozadí jeho života, které sice nejsou tak obludné jako v Dívce ve vlaku, ale rozhodně změní čtenářův pohled na život ústředního páru.

Mám pocit, deníčku, že mi tady něco uniká. Proč si z těch dvou knih všichni sedají na zadek? Stavba textu a jeho plynulost je v zásadě průměrná. Odhalení v obou knihám jsou překvapivá (i když čtenář většinou tuší už pár stran před jejich vyzrazením, kam se příběh bude ubírat) a v Běsech navíc docela logická. Přesto ode mě nedostanou víc než tři hvězdičky...

Myslím, že je to tím, že v knihách hledám spíš odpovědi na otázky proč a jak se něco děje, kdežto obě knihy spíš splétají příběh, který by se mohl stát. Sice se dost rýpají i v tom, co si při tom hlavní postavy myslí, co prožívají, ale obě jsou mi svým životem tak vzdáleny, že mě to prostě nezajímá. Neumím si představit, že by se něco takového mohlo stát v mém okolí. Právě tohle podezření se mi snaží oba svazky vnutit, ale jejich nepřesvědčivým argumentům jsem nakonec nepodlehla.

Závěrečné hodnocení: