pondělí 22. května 2017

Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem sáhla po knize, kterou spousta lidí doporučovala, byla ověnčena několika zajímavými tituly, ale mě neoslovila. Proč jsou všichni z Řekni vlkům, že jsem doma tak nadšení?

zdroj: goodreads.com
Příběh se odehrává na konci osmdesátých let v USA v době, kdy teprve začíná osvěta o nemoci AIDS. Strýček a kmotr hlavní hrdinky hned v úvodu knihy na tuto nemoc umírá a celý děj se točí kolem toho, jak se s jeho smrtí čtrnáctiletá June vyrovnává. Navazuje přátelství s životním partnerem svého strýce Tobym, o kterém si celý zbytek rodiny myslí, že strýčka schválně nakazil. Společně vzpomínají na Finna a zároveň sledují, jak AIDS postupně požírá i Tobyho.

Nemysli si, deníčku, že kniha vyšla před dvaceti lety, kdy její téma mohlo působit docela aktuálně. Jedná se o pouhých pět let starý titul. Myslím, že minimálně v západním světě už všichni víme, co AIDS je, jak se přenáší, jak se léčí i jak zabíjí. Takže když se v dnešní době někdo nakazí, je to tak trochu jeho chyba (ne vždy, ale tak to na mě působí).

Předchozím odstavcem jsem doufám jasně vysvětlila, proč mě téma AIDS v knize moc nezajímalo. Ale i tak mohlo jít o dobrou knihu, protože hlavní příběh byl o tom, jak se June vyrovnává se smrtí milovaného strýce a zbytečné zášti v rodině. Ale ani tahle rovina příběhu mi nějak nefungovala. June byla naprosto nelogicky zamilovaná, její vztah se sestrou pro mě byl naprosto nepochopitelný a jejich matka se ve většině scén chovala jako kráva.

Nicméně román byl čtivý a některé scény se skutečně povedly (třeba focení v zábavním parku nebo tajný sklep). Neustále jsem měla pocit, že se stane ještě něco dalšího, hrozného. Třeba se June taky nakazí kvůli nějakému zranění nebo se stane něco tragického její sestře... Ale žádné překvapení se nekonalo, takže kniha zapadne do obvyklé šedi čtivého průměru.

Závěrečné hodnocení: 

Žádné komentáře:

Okomentovat