úterý 22. srpna 2017

Zdeněk Matějček - Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte

Milý čtenářský deníčku,

asi už se ti doneslo, že nás bude v lednu o jednoho víc. Stejně jako když jsme si pořizovali psa, i teď jsme se rozhodli zapátrat po odborné literatuře, která nám pomůže s výchovou nového člena rodiny. První z této kategorie je kniha s nemožným názvem Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, avšak s velmi pěkným obsahem.

zdroj: goodreads.com
Kniha pokrývá docela dlouhé období a vyhradila si na to jen dvě stě stran. Nedá se tedy čekat nějaký vyčerpávající výklad, porovnání mnoha směrů nebo detailní rozebírání konkrétních situací. Jde spíš o skvělý startovní přehled, který poskytne základní informace o tom, co rodiče v nejbližších letech čeká.

Většina textu se zaměřuje na to, čeho je dítě v určitém věku schopno. První rok je to především o fyzických dovednostech, od druhého roku převládají spíš ty mentální. Autor vše popisuje na základě své zkušenosti, vybírá spíše dokonale ověřená fakta a nepouští se do nějakých nejnovějších a dosud nepříliš ověřených metod. I kvůli tomu mi to přijde jako výborný začátek v našem soukromém studiu, protože v podstatě o ničem, co v knize zmiňuje, nepochybuji (pouze párkrát zmínil terapii pevným objetím a její autorku, obojí je myslím stále dost kontroverzní).

Obecně zajímavější mi přišly spíš pozdější kapitoly, myslím, že i sám autor k nim jako psycholog má mnohem blíž než k těm prvním a vlastně je škoda, že zabírají jen menšinu knihy. Nejpřekvapivější pro mě byla kapitolka o "fázi odporu", hlavně proč k ní dochází a velmi základní rady, jak se s ní vyrovnat.

Celá kapitola o předškolním věku mi přišla hrozně užitečná, protože si myslím, že v tomhle věku už mají rodiče pocit, že mají odslouženo, přichází mladší sourozenci a tak se víc spoléhá na výchovu ve školce než doma. A přitom právě v tu dobu probíhá tak důležitá etapa ve vývoji, kdy se rozhoduje, jestli dítě bude společenské nebo spíš uvízne v pozici šikanovaného outsidera.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, protože nejde o žádné přelomové veledílo, které bych si vystavila doma v knihovničce. Možná si ho ale pořídím jako rychlou referenční příručku. Trochu mi vadil příliš sluníčkářský styl a stručnost některých kapitol, obecně ale rozhodně doporučuji!

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 21. srpna 2017

Mitch Albom - Neztrácejte víru

Milý čtenářský deníčku,

opět jsem si vybrala knihu od Mitche Alboma, tentokrát jeho Neztrácejte víru: skutečný příběh. V určitých ohledech připomíná jeho Úterky Morriem, protože i zde se autor setkává se starým člověkem, který se pomalu připravuje na smrt. Tentokrát jde o rabína ze synagogy, kam autor chodil jako malý, a který ho požádal o napsání projevu na jeho pohřeb.

zdroj: megaknihy.cz
Autor popisuje svá setkání s rabínem a postupné poznávání jeho lidské stránky, která je nerozlučně spjata s jeho povoláním. Osm let spolu hovoří o životních příhodách, o Bohu, o víře a společenství kolem synagogy. Vedle toho se autor setkává s Henrym, křesťanským knězem z Detroitu, kterému kostel padá na hlavu, ale on to nevzdává. V minulosti pobýval ve vězení a bral drogy, takže těžké cesty jsou jeho specialitou.

Překvapilo mě, jak jsou oba příběhy oddělené a mám pocit, že se je autorovi nepodařilo spojit do nějakého funkčního celku. Chápu, že vedle sebe chtěl postavit dva rozdílné příběhy a tak trochu na nich ukázat, co mají obě víry společné, ale mám pocit, že se mu to moc nepovedlo a oba příběhy vedle sebe existují tak nějak nezávisle.

Kromě toho mě většina textu moc nebavila. Neříkám, že byl špatný, rozhodně se ztotožňuji s většinou toho, co se v knize píše, ale nějak mě nic nepřekvapilo, neobohatilo, myslím, že za měsíc už nebudu vědět, o čem kniha byla. Možná je to tím, že to nebyla první kniha na podobné téma, kterou jsem četla, takže už není, co nového k němu říct. Ale spíš si myslím, že se prostě autorovi moc nepovedla.

I tak dávám tři hvězdičky, protože špatná kniha to nebyla, četla se rychle a jak říkám, s většinou vyřčeného se ztotožňuji. Navíc bylo docela zajímavé nahlédnout do dvou odlišných náboženských společenství, která se v Čechách moc nevyskytují, tím myslím hlavně americké, většinou černošské, křesťanské farnosti, jejichž mše jsou plné zpěvu a úderných kázání.

Závěrečné hodnocení: 

Ben Aaronovitch - Prokleté domovy

Milý čtenářský deníčku,

po náročném Roce kohouta jsem si opět odpočinula u dalšího dílu ze série o Peteru Grantovi. Nic nového pod sluncem, takže jen krátce.

zdroj: goodreads.com
Tento díl jsem výjimečně četla velmi krátce po tom předchozím. Výhodou bylo, že jsem si pamatovala všechny postavy a co se stalo v předchozí knížce (a nestalo se toho mnoho). Zjevnou nevýhodou se samozřejmě stalo, že styl mi přišel už trochu nudný a opakující dříve vyřčené. S odstupem ale říkám, že to není o nic horší než v ostatních dílech.

Oproti Šepotu podzemí v Prokletých domovech se celý děj točí kolem hlavního nepřítele, tedy Muže bez tváře. Příběh je nabitý zvraty, novými teoriemi, mocnými kouzly a objeví se i nová postava Noční kouzelnice, od které si hodně slibuji. A vyvrcholení dílu je vskutku dech beroucí!

Zbývají už pouze dva díly, které nejsou přeloženy do češtiny. Jeden z nich vyjde snad už na konci září, poslední na sebe jistě nenechá dlouho čekat, Argu se tahle série asi docela vyplácí. V originále vyšel poslední díl loni v listopadu, děj se v něm neuzavřel a dají se očekávat další. Ale kdy, to jsem nikde nenašla. Kromě toho vychází různé povídky, které se odehrávají mezi díly, a také komiksy. Jsem zvědavá, jak dlouho z toho budou dělat nekonečnou sérii, trochu se bojím, že to dopadne jako Sherlock Holmes.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 1. srpna 2017

Tereza Boučková - Rok kohouta

Milý čtenářský deníčku,

Rok kohouta rozhodně nepatří mezi letní oddechovky. Ale je relativně krátký a na seznamu ho mám už dlouho, zvlášť po tom, co jsem četla Anežku, jsem ji chtěla srovnat s další knihou na stejné téma. Takže když jsem na něj konečně narazila v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat.

zdroj: goodreads.com
Tereza Boučková je známá česká spisovatelka a ve svých nejlepších knihách popisuje vlastní život. Indiánský běh se zaměřuje na život před Sametovou revolucí, kdy to jako signatářka Charty 77 a dcera Pavla Kohouta vůbec neměla lehké. Rok kohouta se odehrává v roce 2005 a popisuje její prohru na poli adopce. Její dva adoptovaní synové právě dosahují plnoletosti a nyní nastává čas záchrany aspoň zbytku rodiny před tresty za jejich chování.

Kniha je velmi subjektivní a až na drobné úpravy popisuje skutečný život rozpadající se rodiny. Na více než tři sta stranách ze sebe autorka vyždímala všechny smutky, které v sobě měla. Nečte se to vůbec snadno a já opět spadla do toho kolotoče "už to musí dočíst, aby hlavní hrdinka přestala trpět".

V knize se střídají popisy denních situací, které autorka prožívá, od neustálého kontaktu s policií, přes koncerty skupiny, se kterou zpívá, po tvůrčí krizi a touhu natočit film podle vlastního scénáře. Dá se říct, že kniha je psána deníkovou formou se spoustou velmi soukromých poznámek a stesků. Nejde sice o autentické zápisky, ale to jim na opravdovosti nic neubírá, spíš naopak.

Hlavně mě zajímala ta linka o adoptovaných synech. Na rozdíl od Anežky nesledujeme výchovu adoptovaných kluků už od dětství, ale až poslední krizový rok. Po tolika letech už rodiče ztratili naději na jakoukoliv nápravu a i přes neustálou vstřícnost nakonec dospějí k tomu, že nejlepší pro všechny bude, když od sebe kluky zcela odříznou, tedy jim odhlásí trvalé bydliště (u mladšího to ale bohužel nakonec nejde), vydědí je a zajistí se, aby jejich dluhy a trestné činy nepoškodily rodinu aspoň po té materiální stránce.

Zajímavé je, že autorka je v kontaktu i se spoustou dalších rodičů, kteří u svých adoptovaných dětí řeší přesně to samé. Podle ní je první rok života v kojeneckém ústavu poznamenal natolik, že v dospívání se nejsou schopni začlenit do normální společnosti, i přesto, že jejich rodina v ní žije a poskytuje jim veškerou podporu. Mnoho lidí jí vyčítá, že tímto svým postojem odrazuie jiné páry od adopce, ale já to chápu tak, že prostě jen sdílí osobní zkušenost a nechce nikomu ublížit ani mu radit, co má dělat.

Závěrečné hodnocení: