Milý čtenářský deníčku,
už věky jsem nesáhla po nějaké klasice. Dubliňané byli na mém seznamu už dva roky, od výletu do Dublinu. Moc mě nenadchli, ale jejich čtení určitě nebylo zbytečné.
Na střední jsem klasiku četla pořád. Chtěla jsem získat čtenářské zkušenosti, abych mohla hodnotit současnou literaturu, u které ještě zub času její kvalitu nestihl prověřit. Dneska už po ní sáhnu celkem výjimečně a musím přiznat, že Dubliňané u mě žádné nové klasické období neodstartovali.
Moc často nečtu ani povídky. Raději se zakousnu do středně dlouhého románu, ve sbírkách povídek mám problém se začíst a po chvíli se mi všechny povídky zmotají dohromady, takže si z knihy po pár dnech nic nepamatuju. Ani v tomto ohledu Dubliňané očekávání nepřekonali.
Každá povídka se zaměřuje na jednoho či několik zástupců střední třídy a stručným popisem jeho života nebo jen několika dní z něj se snaží poukázat na jeho ubohost a neschopnost vymanit se z každodenní mizérie. V doslovu jsem se dočetla, že povídky téměř bez děje a jakékoliv naděje na zlepšení kontrastovaly s opulentními anglickými romány od Dickense a i proto byly v podrobeném Irsku docela oblíbené (i když těžký osud postav poručnictví Velké Británie nezpůsobilo).
Věřím, že ve své době a pravděpodobně i dost dlouho potom, byly tyto příběhy aktuální a bohužel pravdivě vystihovaly společenskou situaci. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že dnes už je na tom aspoň střední třída jinak. Dostupné vzdělání, svoboda cestovat a neomezené možnosti internetu dělají z osudů ubohým Irů jen mrtvou vzpomínku na minulost. Kromě poslední povídky Nebožtíci, která je označovaná jako vrchol celé sbírky, mě povídky moc nebavily a většinou jsem v nich nenašla žádné poselství pro dnešní dny. Podle mě, bohužel, tahle klasika časem spíš vyčpěla, než aby dozrála jako víno.
Závěrečné hodnocení:
už věky jsem nesáhla po nějaké klasice. Dubliňané byli na mém seznamu už dva roky, od výletu do Dublinu. Moc mě nenadchli, ale jejich čtení určitě nebylo zbytečné.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Moc často nečtu ani povídky. Raději se zakousnu do středně dlouhého románu, ve sbírkách povídek mám problém se začíst a po chvíli se mi všechny povídky zmotají dohromady, takže si z knihy po pár dnech nic nepamatuju. Ani v tomto ohledu Dubliňané očekávání nepřekonali.
Každá povídka se zaměřuje na jednoho či několik zástupců střední třídy a stručným popisem jeho života nebo jen několika dní z něj se snaží poukázat na jeho ubohost a neschopnost vymanit se z každodenní mizérie. V doslovu jsem se dočetla, že povídky téměř bez děje a jakékoliv naděje na zlepšení kontrastovaly s opulentními anglickými romány od Dickense a i proto byly v podrobeném Irsku docela oblíbené (i když těžký osud postav poručnictví Velké Británie nezpůsobilo).
Věřím, že ve své době a pravděpodobně i dost dlouho potom, byly tyto příběhy aktuální a bohužel pravdivě vystihovaly společenskou situaci. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že dnes už je na tom aspoň střední třída jinak. Dostupné vzdělání, svoboda cestovat a neomezené možnosti internetu dělají z osudů ubohým Irů jen mrtvou vzpomínku na minulost. Kromě poslední povídky Nebožtíci, která je označovaná jako vrchol celé sbírky, mě povídky moc nebavily a většinou jsem v nich nenašla žádné poselství pro dnešní dny. Podle mě, bohužel, tahle klasika časem spíš vyčpěla, než aby dozrála jako víno.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat