Milý čtenářský deníčku,
konečně jsem se prokousala další knihou. Nebyla tak nečitelná jako autorovo jméno, ale moc k tomu nechybělo. Po Literárním Spolku Laury Sněžné jsem sáhla naprosto náhodou v knihovně, což už jsem neudělala věčnost, a zase to pár let neudělám.
Na první pohled měla kniha všechny myslitelné klady. Krásná obálka, v názvu slovo literatura, na přebalu zmíněn můj oblíbený žánr magického realismu. Navíc nebyla moc dlouhá, vydalo ji kvalitní nakladatelství (Paseka) a dokonce patřila do mnou dosud nesplněné kategorie severské literatury z letošní Čtenářské výzvy. Ale dopadlo to jako dort pejska a kočičky. Ze spousty chutných surovin vznikl román, po jehož přečtení mám při nejmenším rozpačitý pocit.
Z počátku se děj vyvíjel slibně. Hlavní hrdinka se spoustou mindráků v čele s nedávno odhalenou neplodností se pouští do pátrání, proč se v některých knihách přeskupují písmenka. Potom je nejednou přijata do legendárního Literárního spolku Laury Sněžné, jehož zakladatelka vzápětí záhadně zmizí. Do toho se zdá, že historie Spolku je plná kostlivců, které všichni úzkostlivě tají.
A v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Příliš mnoho záhad, příliš mnoho komplikací, ke kterým se přidávají osobní problémy naštěstí jen některých členů spolku. Ty odhaluje podivná Hra, kterou členové hrají mezi sebou, ve které si nesmí lhát, ale naopak vypovědět celou pravdu bez ohledu na to, jak moc pro ně bude zpověď bolestivá.
Většina knihy byla čtivá, obsahovala spoustu originálních nápadů, například samotný knižní virus nebo chování psů v okolí domu jednoho spisovatele. Roztříštěnost děje zachraňovala vypravěčova volba vyprávět všechno pouze z pohledu hlavní hrdinky a její v zásadě jednoduchý cíl přijít všemu na kloub.
Hlavní postavy působily plasticky a dotaženě, jenže mně nebyly vůbec sympatické. Měla jsem pocit, že povolání spisovatele jim z nitra vytěsnilo všechnu lidskost a jediné o co jim jde, je najít co nejpikantnější látku pro jejich příští knihu. Sama jsem nikdy román nenapsala, možná, že kdybych takovou zkušenost měla, jejich osudy by se mě dotkly mnohem víc. Takhle zůstaly pouze v rovině podivnosti.
Malá odbočka k magickému realismu. Po přečtení několika hodnocení na Goodreads jsem dospěla k názoru, že knihy tohoto žánru se dělí do dvou skupin. Jednu symbolizuje Sto roků samoty, patří sem například i Murakami nebo Literární spolek. A mně se nelíbí! Druhou skupinu by mohla charakterizovat Láska za časů cholery, což je především nádherný milostný příběh a nadpřirozeno se v něm vyskytuje jen velmi okrajově. Hlavní roli zde hraje přímočarý příběh a magie dodává pouze tajemnou, a zároveň originální atmosféru. Z knih, co jsem nedávno četla, mě napadá třeba Její děsivá souměrnost nebo Zafónova série začínající románem Stín katedrály. Tenhle druh mě baví, tomu druhému se asi začnu vyhýbat.
Závěrečné hodnocení:
konečně jsem se prokousala další knihou. Nebyla tak nečitelná jako autorovo jméno, ale moc k tomu nechybělo. Po Literárním Spolku Laury Sněžné jsem sáhla naprosto náhodou v knihovně, což už jsem neudělala věčnost, a zase to pár let neudělám.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Na první pohled měla kniha všechny myslitelné klady. Krásná obálka, v názvu slovo literatura, na přebalu zmíněn můj oblíbený žánr magického realismu. Navíc nebyla moc dlouhá, vydalo ji kvalitní nakladatelství (Paseka) a dokonce patřila do mnou dosud nesplněné kategorie severské literatury z letošní Čtenářské výzvy. Ale dopadlo to jako dort pejska a kočičky. Ze spousty chutných surovin vznikl román, po jehož přečtení mám při nejmenším rozpačitý pocit.
Z počátku se děj vyvíjel slibně. Hlavní hrdinka se spoustou mindráků v čele s nedávno odhalenou neplodností se pouští do pátrání, proč se v některých knihách přeskupují písmenka. Potom je nejednou přijata do legendárního Literárního spolku Laury Sněžné, jehož zakladatelka vzápětí záhadně zmizí. Do toho se zdá, že historie Spolku je plná kostlivců, které všichni úzkostlivě tají.
A v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Příliš mnoho záhad, příliš mnoho komplikací, ke kterým se přidávají osobní problémy naštěstí jen některých členů spolku. Ty odhaluje podivná Hra, kterou členové hrají mezi sebou, ve které si nesmí lhát, ale naopak vypovědět celou pravdu bez ohledu na to, jak moc pro ně bude zpověď bolestivá.
Většina knihy byla čtivá, obsahovala spoustu originálních nápadů, například samotný knižní virus nebo chování psů v okolí domu jednoho spisovatele. Roztříštěnost děje zachraňovala vypravěčova volba vyprávět všechno pouze z pohledu hlavní hrdinky a její v zásadě jednoduchý cíl přijít všemu na kloub.
Hlavní postavy působily plasticky a dotaženě, jenže mně nebyly vůbec sympatické. Měla jsem pocit, že povolání spisovatele jim z nitra vytěsnilo všechnu lidskost a jediné o co jim jde, je najít co nejpikantnější látku pro jejich příští knihu. Sama jsem nikdy román nenapsala, možná, že kdybych takovou zkušenost měla, jejich osudy by se mě dotkly mnohem víc. Takhle zůstaly pouze v rovině podivnosti.
Malá odbočka k magickému realismu. Po přečtení několika hodnocení na Goodreads jsem dospěla k názoru, že knihy tohoto žánru se dělí do dvou skupin. Jednu symbolizuje Sto roků samoty, patří sem například i Murakami nebo Literární spolek. A mně se nelíbí! Druhou skupinu by mohla charakterizovat Láska za časů cholery, což je především nádherný milostný příběh a nadpřirozeno se v něm vyskytuje jen velmi okrajově. Hlavní roli zde hraje přímočarý příběh a magie dodává pouze tajemnou, a zároveň originální atmosféru. Z knih, co jsem nedávno četla, mě napadá třeba Její děsivá souměrnost nebo Zafónova série začínající románem Stín katedrály. Tenhle druh mě baví, tomu druhému se asi začnu vyhýbat.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat