neděle 31. prosince 2017

Shrnutí roku 2017

Milý čtenářský deníčku,

a je to tady. Za méně než dvanáct hodin začneme psát na konci letopočtu osmičku. Dřív jsem psala i měsíční shrnutí, ale zjistila jsem, že moc přidané hodnoty v nich není, tak jsem od nich upustila. To roční ale vynechat nemůžu.

Nejlepší kniha

Myslím, že bych měla vybrat jednu knihu, která pro mě bude letošní rok symbolizovat a ke které se možná budu  vracet. Není to lehký úkol, protože dobrých knížek jsem přečetla spoustu, ale sama od sebe mi žádná na mysli nevytane. Když koukám na ty, které jsem hodnotila pěti hvězdičkami, tak asi nezbývá než vybrat Jak mluvit s dětmi, aby nás poslouchaly. Není to ani tak proto, že by byla skutečně tím nejlepším, vybrat kteroukoliv je vlastně hrozně nefér, ale spíš proto, že nelépe symbolizuje to, čím pro mě většina tohoto roku byla, tedy čekáním na nového člena rodiny. Ze tří knih, co jsem o výchově četla, tahle byla rozhodně nejlepší a do nového roku si přeju, abych se jí zvládla řídit a metody z ní mi usnadnily život v nové roli.

Nejhorší kniha

Tady by měl být výběr jednodušší, protože za celý rok jsem dala jen jedné knize jednu hvězdičku. Tou byla Dívka ve vlaku. Za svým hodnocením si rozhodně stojím a vzhledem k tomu, že letos podobných knih vyšlo několik, myslím, že i dobře symbolizuje, jak mě tenhle oblíbený žánr míjí.

Na druhou stranu jsem Dívku ve vlaku nečetla, ale poslouchala jako audioknihu. Proto mi připadá fér vybrat ještě druhou, a tam to naštěstí také není těžké. Všechno, úplně všechno patří do další oblíbené škatulky, s tím rozdílem, že tahle kategorie se mi většinou líbí. V tomhle případě šlo o takový brak, jaký už jsem dlouho neviděla a v příštím roce budu rozhodně při výběru opatrnější.

Čtenářské výzvy

Začnu tou úspěšnější. Povedlo se mi splnit všechny kategorie Čtenářské výzvy 2017 z Databáze knih. Pravda, knihu pohádek Bajky barda Beedleho mám zatím rozčtenou, ale rozhodla jsem se ji zařadit i tak (čteme ji před spaním a než se prokoušeme nakonec, asi to bude ještě chvíli trvat). Několik kategorií bylo vyloženě inspirativních, například Pulitzerova cena nebo oblíbená kniha rodičů. Většinu kategorií jsem zaplnila bez velkého úsilí, takže z nich zase tak dobrý pocit nemám, ale kvůli těm několik málo obtížnějším to rozhodně stálo za to.

Naopak na Goodreads jsem si vytyčila příliš ambiciózní cíl. Loni jsem sice 70 knih zvládla, ale letos to nějak nevyšlo. Nakonec to vypadá, že skončím na čísle na 61 (už mi zbývá jen 50 stran...), ale přijde mi, že letošní knihy byly většinou delší a náročnější. Podle počtu stran v porovnání s loňským rokem (75 knih o 20 276 stranách, 61 knih o 18120 stranách) to tak skutečně vypadá (průměr 270 stran na knihu versus 297 stran letos), ale i kdybych četla knihy kratší, nedostala bych se na vyšší číslo než 67 knih (při stejné délce jako loni).

Předsevzetí 2018

Sice budu celý rok na "dovolené", ale se čtením to nevidím moc růžově. Rozhodně budu sledovat Čtenářskou výzvu 2018, už jsem na ni koukala a několik kategorií vypadá opět inspirativně (kniha o jídle, kniha vydaná v roce mého narození, kniha odehrávající se v Brně...), ale upřímně nečekám, že zvládnu všechny kategorie.

Stanovit si cíl na Goodreads bude ještě těžší. Jak mám vědět, kolik budu mít na čtení času? Zvlášť, když letos jsem vlastně svůj cíl nesplnila? Intuitivně cítím, že číslo kolem poloviny toho letošního by mohlo odpovídat. Když si dám třicet, tak to je myslím docela reálné. Ale má to být výzva! Takže zkusíme 35 a uvidíme...

Mimochodem, k Vánocům mi Ježíšek nadělil tříměsíční členství do Audiolibrixu, a myslím, že tím, že budu hodně sama doma, budu audioknížky poslouchat docela dost, takže pokud budu ve čtení zaostávat, posloucháním to snad doženu.

Největším úspěchem uplynulého roku bylo, že jsem o každé knížce zvládla napsat aspoň krátkou poznámku sem. Doufám, že se mi bude dařit udržet tuto tradici i v tom dalším.

David Nicholls - Jeden den

Milý čtenářský deníčku,

David Nicholls nepíše žádnou vzletnou literaturu, ale na konci roku by měl člověk odpočívat, ne? Četla jsem od něj už tři romány, všechny se mi docela líbily, a teď jsem v knihovně konečně narazila na ten, který jeho popularitu při nejmenším v Česku odstartoval.

zdroj: goodreads.com
Už obálka vystihuje, jak je knížka koncipována. Autor během dvaceti let sleduje osudy dvou lidí, kteří se do sebe měli zamilovat, ale z nějakého důvodu to úplně nevyšlo. Místo obyčejného popisu zvolil jeden den roku a v každé kapitole popíše, jak ho oba hlavní hrdinové prožili. Občas se od formy trochu odchýlí (pár dní popisuje jen z pohledu jednoho z nich), což na mě působilo tak, že buď už nevěděl, co psát, nebo něco napsal, ale nakonec to vyškrtl.

Hlavní hrdinové jsou sympatičtí, zvraty v jejich životech nečekané, ale zase ne tak moc, aby působily nepřirozeně. Spisovatelské řemeslo ovládá autor bravurně, takže v podstatě není co vytknout. Hodně lidí zklamal konec, ale mně se naopak moc líbil a neumím si představit lepší závěr.

Nicméně jde o oddechovku. Nic hlubokého, nic, co by stálo za víc než pár odpolední na pláži. V podobných románech většinou hledám aspoň popis nějakého originálního prostředí, sondu do lidské duše, ale nic takového tady není. Proto nemůže získat víc než tři hvězdy.

Závěrečné hodnocení:

Gabriel García Marquez - O lásce a jiných běsech

Milý čtenářský deníčku,

k Marquezovi mám ambivalentní vztah. Lásku za časů cholery řadím k nejlepším milostným příběhům, které jsem kdy četla. Naproti tomu ze Sto roků samoty jsem přelouskala sotva půlku. O lásce a jiných běsech jsem už kvůli názvu doufala, že spadne spíš do té první kategorie.

zdroj: goodreads.com
Moje přání se vyplnilo tak na půl. Přebal teňoučké knížečky sliboval hlavně příběh nenaplněné lásky dvou milenců, ale než se k němu autor prokousal, zbývalo mu na něj už tak sotva čtyřicet stran. Před tím se jako obvykle soustředil na popis složité rodinné historie a osudy vedlejších postav, aby měl čtenář jasnou představu, proč příběh nemohl skončit jinak než tragicky.

Z knihy mi nejvíc utkvělo zoufalství a naprostá nemožnost změnit svůj osud. Přes to, že některé postavy měly tu moc a mohly jediným činem zvrátit nevyhnutelné, nikdo se k žádné akci neodhodlal a mladá, krásná dívka musela zcela zbytečně zemřít. V jistém smyslu mi to zapadá do obrazu Latinské Ameriky, která je plná malých, bezmocných států, kterými světoví vládci pohybují jako pěšáky na šachovnici. A když už se některá z nich zmůže na nějaký odpor, většinou si tím spíš pohorší.

Závěrečné hodnocení: 

Kristína Farkašová - Jsem máma

Milý čtenářský deníčku,

na tuhle knížku jsem narazila náhodou v knihovně mezi dnes vrácenými tituly. Protože můj termín se blíží, řekla jsem si, že tahle knížka mi dodá potřebný optimismus do následující náročné životní fáze. Očekávání splnila bez výhrad.

zdroj: neoluxor.cz

Kniha patří do dnes velmi oblíbené kategorie vydaných blogů. Nejčastěji slavné herečky si začnou psát blog, ten má úspěch a nakladatelé se jen hrnou jim ho vydat, protože spojuje známé jméno, humor a krátké texty, což je ideální kombinace pro dnešní roztěkané čtenáře.

Já Kristínu Farkašovou neznám, ale to vůbec nevadí. Její popis života matky dvojčat mě bavil a jsem ráda, že mně se v břiše mele jen jeden nezbeda. Kromě svižných textů, nadhledu a vůbec přístupu autorky, musím ocenit i skvělý překlad do češtiny, slova jako "koblihy", "novomatky" se i z blízké slovenštiny daly zvorat docela snadno.

Samozřejmě, jako každý vydaný blog i tady tím, že člověk čte všechny příspěvky najednou, tak mu po chvíli připadá, že se autorka opakuje, ale naštěstí knížka není tak dlouhá, aby se styl vyloženě omrzel. Takže za mě čtyři z pěti a lépe to v téhle kategorii nejde!

Závěrečné hodnocení: 

Scott Hawkins - Knihovna na Černohůrce

Milý čtenářský deníčku,

po pár historických exkurzech následuje naopak úplně nová a navíc docela úspěšná kniha z žánru fantasy. Knihovna na Černohůrce má na Goodreads hodnocení přes 4 hvězdičky, což už není málo. Já z ní tak unesená nebyla.

zdroj: goodreads.com
Jedná se o typický příklad městské fantasy se spoustou brutálních scén, tajemna a intrik. Má skoro 500 stran a prvních 250 jsem tak trochu přetrpěla. Teprve tehdy začal příběh dostávat jasné obrysy a spousta iritujících náznaků (byl to jeho poslední západ slunce, zapadlo to do jejího plánu...) získala konkrétní význam.

Hlavním zklamáním bylo, že v celé knize o knihovnu v podstatě nejde. Příběh se soustředí pouze na nadvládu nad světem a souboj supermocných bytostí. Ano, hlavní hrdinka vyhrává právě kvůli tomu, že hodně studovala, ale kdyby to dělala na tabletu, mělo by to atmosféru asi tak stejnou.

Tenhle žánr si mě prostě nezískal. Oceňuji, že autor nepíše sérii, to není ve fantasy obvyklé. Přiznávám, že existuje spousta lidí, kteří tento žánr milují a myslím, že Knihovna na Černohůrce se jim bude líbit. Moje subjektivní hodnocení ji i přes nespornou čtivost a originalitu na víc než tři hvězdičky nevytáhne.

Závěrečné hodnocení: 

Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid

Milý čtenářský deníčku,

konec roku se blíží a tak jsem chtěla dotáhnout Čtenářskou výzvu 2017. Jedním z témat byla oblíbená kniha rodičů či prarodičů. V mém případě jsem nemohla vybrat nic jiného než Na západní frontě klid, tedy jednu z nejoblíbenější knih mojí mámy.

zdroj: knizniklub.cz
Co říct o románu, který všichni znají a probírá se i na hodinách literatury? Snad jen, že mně vůbec nepřišel jako román, ale spíš bych ho zařadila do kategorie líčení. Příběh hlavního hrdiny není vůbec podstatný, všechno slouží jen k tomu, jak popsat všechny hrůzy zákopové války. Nejsilnější jsou samozřejmě momenty z boje, kdy jde hlavnímu hrdinovi o život, ale i z lazaretu, kde se sice nestřílí, ale muži umírají na následky svých zranění dlouho po tom, co ztratili naději na uzdravení.

Nemůžu říct, že by ve mně kniha vzbudila nějaké nové pocity, otevřela mi oči nebo mi pomohla si uvědomit, jak je válka odporná. Všechno to už jsem věděla a navíc si myslím, že v dnešní době už se bojuje úplně jinak a hlavní problém není v péči o vojáky, ale v tom, jak trpí civilisté, přes jejichž domovy se fronta převalí. Z toho důvodu si myslím, že by kniha stále měla být na seznamu středoškolské povinné četby, ale číst ji později už moc smysl nemá. Zub času jí ukousl jednu z hvězdičku z původního hodnocení plným počtem.

Závěrečné hodnocení: 

Germaine Greer - Eunuška

Milý čtenářský deníčku,

Eunuška je v mém seznamu přečtených knih trochu podvod, protože jsem ji dočetla jen asi do půlky. I tak si myslím, že jsem si udělala slušný obrázek o tom, jaká je, a proto ji můžu hodnotit.

zdroj: goodreads.com
Četla jsem ji proto, abych porovnala Jak být ženou, tedy takový současný feministický manifest, s tím, za co se bojovalo před skoro padesáti lety.

Pojetí knihy mě hrozně zklamalo. Na začátku se autorka snaží podpořit svoji teorii o rovnosti pohlaví biologickými argumenty a studiemi. Já osobně si nemyslím, že zrovna to je něco, na čem by měla být rovnost postavena, protože rozdíl na biologické úrovni je naprosto jasný a nezanedbatelný. Důležité je, aby tento rozdíl nebyl využíván v situacích, kdy nehraje roli.

Další kapitola byla o práci. Zrovna koukám na seriál Šílenci z Manhattanu a jen díky nim se mi daří chápat kontext, o kterém Greer píše. Ženy tehdy skutečně pracovaly převážně jako sekretářky a musely se podbízet šéfům, jinak neuspěly. Vážená žena byla ta v domácnosti, ozdůbka na večírky. Jsem ráda, že dnes už je to jinak, aspoň ve většině odvětví. Navíc mě zaujala myšlenka, že ženy hledají v práci jiný druh naplnění než muži, to bych řekla, že platí dodnes.

Kapitoly, co jsem četla přetékaly slovy, ale smysl se občas ztrácel, o čtivosti nemůže být řeči a přeskočení stránky nezpůsobilo žádné výraznější nepochopení. V dnešní době už asi nemá cenu Eunušku číst z jiných než historických důvodů, tehdejší myšlenky jsou naštěstí buď zastaralé, nebo formulované mnohem výstižněji jinde.

Závěrečné hodnocení:

sobota 30. prosince 2017

R. J. Palacio - (Ne)obyčejný kluk

Milý čtenářský deníčku,

i (Ne)obyčejného kluka Městská knihovna v Praze zařadila do kategorie knih pro děti od 10 let. Na rozdíl od Všechno, úplně všechno si ale myslím, že ji mohou bez problémů číst i dospělí.

zdroj: goodreads.com
Auggie trpí kombinací několika genetických vad, které mu znetvořily obličej, a i přes obrovskou snahu doktorů nepřestává být pro ostatní lidi strašákem. Čtenář se s ním setkává ve chvíli, kdy má v deseti letech poprvé nastoupit do školy mezi normální děti. Do té doby se totiž učil doma, aby nemusel snášet pohledy spolužáků.

Vyprávění začíná přímo Auggie, ale pak předá slovo své sestře, ta zase spolužákovi a postupně se ve vyprávění vystřídá snad patnáct různých dětí. Osobně bych asi dala přednost menšímu počtu, ale to byl detail v jinak moc povedené knize.

Autorka s ohromným pochopením líčí, jak je pro Auggieho trapné, když se něj ostatní koukají a jak vidí pohledy, které mají zůstat skryty. Zároveň ale chápe, že se tomu nedá zabránit, a nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat. Taky jsem ocenila, že zařadila pohled Augustovy sestry, která je normální, ale samozřejmě existence postiženého bratra ji ovlivňuje hlavně tím, že ona musí být neustále ta bezproblémová dcera a rodiče moc nezatěžovat.

Závěrečné hodnocení: 

Adele Faber, Elaine Mazlish - Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly

Milý čtenářský deníčku,

slibuji, že tohle je poslední kniha o výchově! To nejlepší jsem si nechávala na konec. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly: jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly můžu doporučit opravdu všem.

zdroj: kosmas.cz

Metoda Adele Faber a Elaine Mazlish vychází z podobného konceptu jak ta popsaná v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi. Místo idealistického popisu bezpodmínečné lásky a naslouchání se ale soustředí na praktické a jednoduché triky, kterými rodič může zvládnout různé krizové situace.

Kapitoly jsou přehledně uspořádané, stručné a končí spoustou praktických příkladů ze života autorek a jejich klientů. Snad na každou situaci se snaží najít několik způsobů, jak je řešit, zároveň ale zdůrazňují, že ne vždy bude rodič úspěšný a i když se bude snažit, v některých situacích prostě selže. Právě tohle poselství mi přišlo důležité a myslím, že by nemělo chybět v žádné knize o výchově.

Závěrečné hodnocení: 

Tom Robbins - Zátiší s Datlem

Milý čtenářský deníčku,

jsem ve skluzu. Za poslední měsíc jsem měla sice dost času na čtení, ale se psaním už to bylo horší. Takže několik následujících příspěvků bude opravdu stručných. Začneme Robbinsovým Zátiším s Datlem.

zdroj: kosmas.cz
Jde o jednu z posledních knih, kterou jsem od Robbinse ještě neměla přečtenou (a zároveň kterou napsal). Jako obvykle šlo o podivný příběh protkaný mystikou, rebelstvím a svobodou. Ústředním motivem byl milostný vztah mezi Datlem a princeznou Leigh Cheri. On je snad nesmrtelný terorista, ona je spolu s rodiči uvězněna v exilu v Seattlu a hledá smysl života. Ten najde ve vztahu s Datlem a jeho neobyčejné filozofii.

Upřímně, tenhle román mě trochu zklamal. Možná už jsem četla jeho knížek moc, možná byla opravdu slabší, ale kromě tajemství v obrázku na krabičce Camelek a princeznina samouvěznění mi toho moc neutkvělo. Nicméně moje oblíbené metafory nechyběly a z protekce nemůže dostat méně než tři hvězdičky.
Závěrečné hodnocení: