pondělí 14. května 2018

Angela Carterová - Noci v cirkuse

Milý čtenářský deníčku,

některé knihy jsou takoví zabijáci. Nechci je odložit, ale zároveň mi jejich čtení vůbec neodsýpá. Mezi ně se zařadily i Noci v cirkuse.

zdroj: goodreads.com
Mělo by se jednat o jedno z důležitých děl britské literatury druhé poloviny minulého století, které je navíc patří do mého oblíbeného žánru magického realismu. Jenže na mě to bylo prostě moc složité. Feministický přerod symbolizovaný zlomenými křídly a prozření jakéhosi novináře díky ztrátě paměti kdesi na Sibiři... No nejsem z toho moudrá, deníčku.

Kniha se dělí na tři části. První mě bavila nejvíc, druhá se nedala číst a vlastně nevím, co se v ní dělo, poslední se zase trochu zlepšila, ale byla jsem ráda, když jsem se prokousala na její konec. Na začátku hlavní hrdinka Peříčko vypráví novináři svůj životní příběh, jak vyrostla v bordelu, jak jí narostla křídla a jak zatím nepřišla o panenství. Novinář okouzlen jejím šarmem se vydá s ní a cirkusem na tour kolem světa. O tom je druhá část, v té třetí vykolejí jejich vlak na Transsibiřské magistrále a v pusté divočině konečně všichni najdou osudové štěstí (nebo umřou).

V polovině knihy jsem přeskočila na konec a přečetla si doslov. Jeho autor vypíchl mnoho důležitých momentů a trochu osvětlil jejich smysl. Moc mi toho neutkvělo, ale když jsem pak dočítala zbytek knihy, aspoň jsem neměla pocit, že jde o nesmyslnou slátaninu.

Nerada bych knize upřela její literární kvality, ale přiznávám se, já ji moc nepochopila, čtivá moc nebyla, příběh nestál za nic a vůbec docela lituju času, který jsem nad ní strávila. Nedám ale nula nebo jen jednu hvězdičku, protože první část vlastně docela šla a díky doslovu jsem rozklíčovala i některé další pasáže. Víc než dvě si ale v mém silně subjektivním hodnocení zasloužit nemůže.

Závěrečné hodnocení:

pátek 20. dubna 2018

Anne Tylerová - Špulka modré nitě

Milý čtenářský deníčku,

když je kniha nominována na Man Booker Prize a spoustu dalších, čtenář od ní očekává určitou kvalitu a jedinečnost. Špulka modré nitě mě v tomhle strašně zklamala!

zdroj: goodreads.com

Mělo jít o rodinnou ságu z USA odehrávající se v druhé polovině 20. století. Teď koukám na Šílence z Manhattanu, tak jsem si říkala, že mi to poskytne další pohled na podobnou dobu. Jenže, deníčku, to by autorka musela aspoň trochu popisovat, co se zrovna ve světě děje. Tylerová se rozhodla soustředit výlučně na jednotlivé osoby, které okolní svět v podstatě neovlivnil. Jistě, je tu pár detailů jako hipísácké svatební oblečení, strach o příbuzného po útoku na Dvojčata a zmíněna je i nějaká ta ekonomická krize, ale vše je tak okrajové, že to skoro ani nestojí za pozornost. Navíc tak tři čtvrtě knihy se odehrávají v současnosti.

Autorka se snažila vylíčit naprosto průměrnou rodinu, které se po celou dobu nic zvláštního nestane. Což se jí rozhodně povedlo. Ale já se ptám, kdo by o takové rodině chtěl číst? Sice tu je jistý rodinný konflikt kolem života jednoho ze synů, ale mě to vůbec nezajímalo. Ten syn byl prostě hovádko boží, pro všechny bylo pohodlnější nechat všechno tak nějak plynout a nic neřešit.

Nuda, nuda, šeď, šeď. Dokonalý popis tohoto románu. Trochu mě bavil příběh nejstarší generace, jak mladičká Linnie uhání mnohem staršího Juniora, který o ní vlastně nemá zájem, ale nakonec spolu prožijí celý život. Naopak seznámení Reda a Abby bylo tak nudné, že si z něj po týdnu od dočtení nedokážu vybavit jediný detail.

Nechci dávat jen jednu nebo dokonce žádnou hvězdičku, protože určitě existují lidé, kterým se kniha bude líbit a kteří si z ní i něco odnesou. Není napsaná špatně a charaktery jsou velmi uvěřitelné. Ale mně její přečtení vůbec nic nepřineslo.

Závěrečné hodnocení: 

Robert A. Heinlein - Dveře do léta

Milý čtenářský deníčku,

v březnu jsem poslouchala krásnou knížku Dveře do léta. Autor ji napsal v padesátých letech a odehrává se v letech 1970 a 2001.Typická fabulace na téma, co se stane za pár let, okořeněná tím, že tehdejší budoucnost už je vlastně minulostí. A do toho to cestování časem...

zdroj: audiolibrix.com

Hlavním hrdinou je talentovaný vynálezce, který se nebojí své nápady realizovat a doufá, že mu vydělají na živobytí. Ničím se neliší od mladého Jobse či Gatese a jeho úspěch by byl podobně oslnivý jako ten jejich, kdyby ho nepodvedli jeho dva spolupracovníci. Unikne z jejich spárů tím, že se uloží k ledovému spánku a nechá se znovu probudit o třicet let později.

Zbytek knihy pátrá, co se stalo v době, kdy spal, a jak získat co nejvíc svého majetku zpět nebo aspoň začít znovu vynalézat v době, kdy veškěré jeho znalosti jsou staré třicet let. Nebudu už nic dalšího prorazovat, protože celkový vývoj událostí je docela překvapivý a kniha by ztratila kus ze svého kouzla, kdyby ho člověk znal předem.

Mnohem důležitější jsou ale dobové detaily, které hlavní hrdina popisuje. Jeho hlavním cílem je kontrukce univerzálních pomocníků. Začne domácností, pak ho napadne, že by ulehčil práci rýsovačům výkresů a přemýšlí i nad automatickým zapisovatelem diktovaného textu. Zdá se neuvěřitelné, že spoustu těchto věcí už máme, i když překvapivě domácnost poněkud ustrnula v minulosti a kromě robotických vysavačů se žádná revoluční novinka od padesátých let snad neobjevila.

Co se týká interpretace knihy, ta se mi zdála dokonalá. Otakar Brousek ml. má velmi příjemný hlas, příběh je vyprávěn se správnou, tak trochu kočičí, rozvážností a výborně se mu povedl hlas proradné Belle.

Závěrečné hodnocení: 

středa 11. dubna 2018

John Green - Sněží, sněží

Milý čtenářský deníčku,

po hororové Soli moře jsem si musela oddechnout. Sáhla jsem po Sněží, sněží, tedy knížce se třemi romantickými vánočními příběhy. Nic výjimečného, ale svůj účel splnily dokonale.

zdroj: goodreads.com

Všichni tři autoři popisují události v jednom městě, o jedněch Vánocích, kdy přišla šílená sněhová bouře. První je o holce, která uvízne ve vlaku na cestě za prarodiči a nečekaná překážka ji nakonec navede k opravdové lásce. V druhé si při cestě zasněženým městem hlavní hrdina uvědomí, že pravá láska je blíž, než se zdálo, a v poslední se malé prasátko a stará paní stanou strážnými anděli jednoho skoro rozpadlého vztahu.

Deníčku, jestli se ti chce pod tíhou slaďoučkých klišé zvracet, prosím, zde je kyblík \_/. Nic jiného v povídkách nebylo, jen spousta amerických zvyků, praštěných puberťáků a mraky sněhu. Povídky byly napsané čtivě, nechyběl humor a šťastný konec. Občas to ale člověku stačí, takže nebudu to dál rozpatlávat, dávám tři hvězdy a posouvám se zase k něčemu hodnotnějšímu.

Závěrečné hodnocení: 

Ruta Sepetysová - Sůl moře

Milý čtenářský deníčku,

až budu mít zase ten hloupý nápad číst na mateřské něco z druhé světové války, prosím, zastav mě! Zvlášť, když je jedna z hrdinek těhotná, porodí a o maličké novorozeně bojuje v nelidských podmínkách. Strašnější horor si teď prostě neumím představit. A přesně o tom Sůl moře (mimo jiné) je.

zdroj: goodreads.com

Příběh sleduje osudy čtyř lidí, kteří se přimotali k operaci Hannibal, tedy k přesídlení civilistů na konci druhé světové války z Východního Pruska do Německa. Zdravotní sestra, která se viní ze smrti své sestřenice, archivář, který skrývá tajemství slavné Jantarové komnaty, těhotná Polka, která nemá kam jít a retardovaný vojáček trpící představou, že je pro Hitlerovo vítězství nepostradatelný.

Všichni se po nekonečném strádání nalodí na Wilhelma Gustloffa, který je potopen sovětskou ponorkou. Na jeho palubě se nachází přes deset tisíc lidí a jen desetina z nich se zachrání. Autorka strávila spoustu času sbíráním materiálů a povedlo se jí vykreslit neuvěřitelně podrobný obraz nejstrašnější námořní tragédie v historii.

Ze začátku mě iritovala délka kapitol. Každou vypráví jiná ze čtyř postav a skoro nikdy nejsou delší než dvě strany. Postupně jsem si ale zvykla a zaujalo, jak autorka zvládla na malém prostoru vykreslit takovou spoustu postav a přeměnila statistiky z Wikipedie na pestrou paletu osudů. V doslovu se navíc člověk dozví, že spousta detailů byla inspirována skutečnými příhodami lidí, kteří tragédii prožili.

V zásadě by mohlo jít o obyčejný, historický román z doby války. Tím, že popisuje méně známou, ale přitom důležitou událost, by možná zaujal více čtenářů než je obvyklé. Autorčin mistrovský styl a důkladné studium události z něj činí něco víc.

Závěrečné hodnocení: 

středa 28. března 2018

Aimee Benderová - Tvrdohlavá stvoření

Milý čtenářský deníčku,

i když jsem ze Zvláštní chuti citronového koláče byla poněkud zmatená, neodolala jsem a půjčila jsem si další knížku od stejné autorky. Tentokrát šlo o sbírku povídek.

zdroj: goodreads.com

Důvod k vydání knížky v češtině byl, že každou povídku přeložil jiný student překladatelství. Angličtina Benderové musí být kouzelná a překládat ji do češtiny chce odvahu. Jsem si jistá, že studenti odvedli výbornou práci, ale přeci jen přeložit "motherfucker" jako mátipich je poněkud neobvyklé a ztrácí to původní vulgární tón, který působil jedinečně v kontextu docela milé povídky, jejíž hrdina byl nazýván právě tímto slovem. Neexistuje asi lepší možnost, jak tohle přeložit, a můžu jen hádat, kolik dalších vtípků se bohužel ztratilo v překladu.

Originálnější povídky jsem určitě v životě nečetla. Autorka s lehkostí a naprostou samozřejmostí na pár stranách konstruuje světy, ve kterých mají děti místo hlavy žehličku, malí lidé jsou zavírání a mučeni velkými, u dálnice uprostřed ničeho stojí stánek s nejlepším ovocem a zhmotnělými slovy a na vzájemné vraždě je nejpodivnější množství soli a pepřenek u obětí v bytě.

Skrz fantaskní kulisy prosvítají každodenní trápení. Žehlava se cítí osamělý a nemůže spát. Najít ta správná slova nebo zralé ovoce, na které máte právě chuť - co je těžší? A proč nás místo lidské tragédie občas zajímá víc něco tak banálního jako správný tvar pepřenky? Nebo je právě tvar pepřenky to, co mohlo katastrofě zabránit?

V téměř každé povídce jsem si něco našla, všechny byly originální a zároveň o něco přímočařejší než román, co jsem četla před nedávnem. Myslím, že kdyby jedna povídka vyšla v časopise a přečetl si jí náhodný čtenář, asi by z ní moc neměl, ale takhle pospolu a navíc s mojí předchozí zkušeností s autorkou, působily dokonale.

Nemůžu jim dát pět hvězdiček, protože ty si schovávám pro romány. Také překlad asi trochu ubral z původní kvality a navíc ne všechny povídky se mi líbily, na některé si jako obvykle už vůbec nevzpomínám. Přes to, čtyři hvězdičky téhle sbírce upřít nemohu.

Závěrečné hodnocení: 

středa 21. března 2018

Petra Soukupová - Nejlepší pro všechny

Milý čtenářský deníčku,

kamarádka mi laskavě zapůjčila výtisk nejnovější Soukupové, po němž jsem už několik měsíců toužila. Není to sice asi nejlepší román, který kdy autorka napsala, ale rozhodně stojí za přečtení.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je desetiletý kluk Viktor, se kterým to máma herečka vůbec nemá lehké. Proto se rozhodne svěřit ho babičce. Doufá, že přesun z Prahy na vesnici a přísná babiččina výchova z něj udělají trochu hodnějšího chlapečka.

V knize se střídají pasáže, které vypráví Viktor, s těmi psanými sice ve třetí osobě, ale vždy s příchutí názorů matky nebo babičky. Věty bývají dlouhé a navršené na sebe tak, jako by člověk vyprávění poslouchal někde v hospodě nebo spíš v kavárně u kafíčka. Díky tomu se čtenář nemůže od stránek odtrhnout, i když děj vlastně plyne docela pomalu.

Za začátku mi knížka hodně připomínala předchozí román Pod sněhem, protože i tam jde hlavně o rodinné vztahy a různé výchovné přístupy. Na rozdíl o něj ale tady nejsou vztahy tak vyhrocené a pohnutky všech postav jsem celkem chápala. Dětské vyprávění zase vyvolávalo vzpomínky na nejstarší autorčinu knihu Zmizet.

Nejlepší pro všechny mi v porovnání s ostatními autorčinými romány přišlo asi nejnudnější, hlavně proto, že příběh i postavy jsou vlastně docela normální. Neděje se jim nic zas tak neobvyklého, nejsou nesmyslně umanuté. Díky čtivému stylu jsem román přečetla za pár dní, ale že bych si z něj sedla na zadek tak jako třeba z Marty v roce vetřelce, to tedy vůbec. Což pouze znamená, že ho neocením pěti, ale jen čtyřmi hvězdičkami. Pokud budou další romány stejné, asi se na ně nebudu už tolik těšit, ale přečtu si je asi vždycky.

Závěrečné hodnocení:

Jiří Hájíček - Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Milý čtenářský deníčku,

Hájíčkovy povídky nejsou tak skvělé jako jeho romány, ale protože Dešťová hůl je v knihovně stále nedostupná, vzala jsem za vděk i jeho sbírkou povídek.

zdroj: goodreads.com

Můj problém s povídkovými knihami je, že než se pořádně zaberu do děje a poznám postavy, povídka skončí, následuje další, podobná a nakonec se mi všechny slijí do jedné šedivé mlhy. Výhoda této sbírky je, že je rozdělená do několika částí a povídky v nich se odehrávají v jedné vesnici, navíc mají podobné téma.

Typickým znakem těchto povídek je, že se v nich nic moc nestane. Většinou popisují nějaké běžné trápení obyvatel českého venkova v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Stařík, který chce odčinit křivdu, ale ten podvedený už je mrtvý, mladík zamilovaný do hospodské, která o něj pohledem nezavadí, nebo generační střet v bývalém rodinném sadu.

Většina čtenářů takové povídky musí považovat za nudné. Mně se ale kupodivu líbily. Vesnické problémy mají úplně jinou atmosféru než ty měšťácké, neřeší politiku, válku, ale zabývají se tím, co je tady a teď a jak se to v posledních letech tolik změnilo. Vztah k půdě a vůbec vesnici, kde každý zná každého, definuje životní postoj tolik odlišný od toho, ve kterém žiju já.

Samozřejmě mám radši Hájíčkovi romány, ale jeho povídky na mě zapůsobily a myslím, že na rozdíl od většiny jiných sbírek, na tuhle si budu ještě aspoň nějaký čas pamatovat. Ale rozhodně není pro každého.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 8. března 2018

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Magický průvodce městem pod pahorkem

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se zapojila do čtení společné knihy v československém klubu na Goodreads. Právě teď se čte Magický průvodce městem pod pahorkem. Od stejného autora jsem četla jeho známější román Literární spolek Laury Sněžné, o kterém si určitě pamatuješ, že se mi moc nelíbil. Magický průvodce dopadl podobně.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina Ollie pracuje jako šéf malého nakladatelství a právě prochází krizí středního věku. Po Facebooku kontaktuje svojí kamarádku z dětství, která právě vydala světový bestseller Filmový průvodce životem. Právě píše další knihu a rozhodne se, že ji vydá v Ollieho nakladatelství. A protože se jedná o průvodce jeho městem, přijede osobně zjistit, jak moc se od dětství změnilo.

Finské podivno. Tohle označení dal románu nakladatel a já potvrzuji, že ho skvěle vyskytuje. Nechci moc prozrazovat, tak nebudu příliš konkrétní. Stejně jako v Literární spolku i tady se hrdina vrací do dětství a postupně čtenáři odhaluje, co zvláštního se stalo v tajných chodbách pod městem, které na člověka působí jako zvláštní halucinogenní droga, ale po jejichž opuštění si nikdo na nic nevzpomíná.

Pod nánosem bizarních okolností se podle mě musí skrývat nějaký skutečný problém, ke kterému se autor vyjadřuje. Hodně mluví o krizi středního věku a o vyrovnání se s minulostí. Jako hlavní prostředky v překonání těchto obtíží slouží Facebook a Filmový průvodce životem, který patří do kategorie příruček o osobním rozvoji. Možnosti obojího vyhnal autor do extrémů a přijde mi, že tím problém čtenáři spíš zastřel, než že by ho neotřele zvýraznil.

Nejoriginálnější mi na knížce přišel konec. Tedy vlastně dva konce. Jeden je vytištěný v knize, druhý si čtenář může dohledat na stránkách nakladatelství. Jeden je dramaticky "filmový", druhý sentimentálně facebookový. Až tam jsem snad trochu pochopila, co tyto dva přístupy znamenají a jak se vlastně projevovaly celou dobu v knize.

Kniha pro mě končí někde na hraně mezi dvěma a třemi hvězdičkami, kvůli originálnímu konci jsem se slitovala a dala jí ty tři. Hlavní nedostatek vidím v tom, že vlastně nevím, komu bych ji doporučila. Možná těm, co rádi čtou severské detektivky? Pro běžného čtenáře sci-fi a fantasy je příliš uhozená a komplikovaná, pro někoho, kdo má rád knihy o lidech a jejich problémech, je v ní zase až příliš podivností. Jsem zvědavá, kdo z členů klubu na Goodreads se v ní našel.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 5. března 2018

Herman Melvill - Bílá velryba

Milá čtenářský deníčku,

za únorový kredit jsem si pořídila audioknihu Bílá velryba. Jde sice o zkrácenou verzi původního románu Hermana Melvilla, ale zkratka trvající necelých sedm hodin dává tušit, že všechno podstatné se do ní vešlo.

zdroj: audioteka.cz
Interpret Miroslav Středa líčí Izmaelův příběh hlubokým hlasem, pískot velryb a křik racků odděluje jednotlivé kapitoly. Z knihy byly vyškrtnuty asi hlavně dlouhé pasáže o biologii velryb, filozofické úvahy, popisy postav, ale myslím, že chybělo i několik z devíti setkání s ostatními velrybářskými loděmi. Navzdory tomu bych řekla, že zkrácená verze zachovala původní vyváženost díla a nic skutečně podstatného nechybělo. Navíc, kdo by dnes četl originální bichli, snad jen nebohý student střední školy, kterého k tomu donutila náročná učitelka literatury.

Zároveň ale musím uznat, že takto zkrácená ztrácí kniha původní sílu a po doposlouchání jsem moc netušila, proč je považována za tak revoluční v rámci americké literatury. Na wikipedii jsem se dočetla, že originál přetéká shakespearovským jazykem, patří mezi vrcholná díla romantismu a biblickými paralelami ze sebe dělá potravu pro literární intelektuály. Z toho, co jsem slyšela, si dokážu představit, jak asi originál vypadá, ale kdybych ho neznala, připadala by mi Bílá velryba spíš jako kniha pro mládež v poličce po boku verneovek a májovek.

Nejslabší mi přišel zdlouhavý úvod, ve kterém hlavní hrdina do nekonečna rozebírá ubytování, jak se musí o postel dělit s filipínským harpunářem, jak hledal loď a jak se domlouval se dvěma kapitány, kteří vlastně kapitány nebyli. Samotná velrybářská výprava zabírá vlastně asi jen třetinu nahrávky.

Nedávno vyšla Bílá velryba i jako komiks (s názvem Moby Dick). Předpokládám, že se bude více soustředit na dramatický příběh, takže se po něm asi podívám a doplním si svoje znalosti. Ale předlohu opravdu číst nebudu. Ta by ode mě získala nejvíc tři hvězdičky. Dokonalé zpracování audioknihy jí jednu hvězdičku přidá.

Závěrečné hodnocení:

středa 28. února 2018

Kazuo Ishiguro - Soumrak dne

Milý čtenářský deníčku,

k Vánocům a k svátku jsem dostala předplatné na Audiolibrix. Díky němu si každý měsíc můžu vybrat jednu audioknihu za jeden kredit. Začala jsem hned v lednu Soumrakem dne od laureáta Nobelovy ceny Kazua Ishigury.

zdroj: alza.cz
Kazua Ishiguru jsem znala už dávno před tím, než získal Nobelovu cenu. Nejdřív jsem od něj četla Neopouštěj mě, později Malíře pomíjivého světa. Na Soumrak dne jsem se chystala už dlouho, takže když jsem zjistila, že ho vydali jako audioknihu neváhala jsem, a první kredit utratila za něj.

Přednes Jana Vlasáka, hudební předěly a vůbec všechno, co se dá na audioknize vymyslet, bylo naprosto bezchybné. popíšu ti tedy zejména knihu jako takovou.

Stárnoucí majordomus pan Stevens vypráví o tom, jak před druhou světovou válkou sloužil u lorda, který byl ve zpětném pohledu hodnocen jako fašistický kolaborant. Nyní je jeho pánem mladý Američan, který koupil celé sídlo v nařízené aukci. Právě teď je na cestě za bývalou komornou slečnou Kentonovou, která se, jak se postupně ukazuje, mohla stát jeho ženou, kdyby si její pozornosti pan Stevens všiml, místo toho, aby pořád jen myslel na správně vyleštěný příbor.

Autor podle mě skvěle vystihl styl, jakým by upjatý, pokrytecký majordomus rekapituloval svůj život. Je až neuvěřitelné, jak necitlivý byl k potřebám ostatních. Působí jako robot, kterého se nedotkne ani smrt vlastního otce. Na jednu stranu ho člověk může obdivovat, protože by skutečně lepšího sluhu nenašel, ale na druhou stranu, možná je lepší zaměstnávat člověka s podobnými názory, než někoho zcela bez názoru a empatie.

Jak je mým zvykem, po doposlouchání knihy jsem si pustila film, ve kterém hlavní roli ztvárnil Anthony Hopkins a role slečny Kentonové se zhostila Emma Thompsonová. Překvapilo mě, že v něm nechybí žádný důležitý moment z knihy a celkově si zachoval veškerou atmosféru ze své předlohy a nedopustil se žádné zjednodušující zkratky. Obdivuhodné!

Moje hodnocení končí na pěti hvězdičkách. Samotné téma možná není tak zajímavé, ale jeho zpracování je dokonalé, takže nemám důvod sahat po nižší známce.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 26. února 2018

Alena Mornštajnová - Slepá mapa

Milý čtenářský deníčku,

na Kosmasu byla v akci e-kniha Slepá mapa, prvotina Aleny Mornštajnové, autorky Hany, kterou jsem nedávno dočetla a moc se mi líbila. Proto jsem neváhala, zakoupila a ihned přečetla. Teď ještě splašit Hotýlek, a budu ji mít kompletní.

zdroj: goodreads.com
V podstatě je Slepá mapa Haně dost podobná. Opět jde o příběh české rodiny z nedávné minulosti. Zatímco Hana se soustředí jen na druhou světovou válku a čas krátce po ní, Slepá mapa vypráví osudy tří generací rozkročené přes celé dvacáté století.

Příběh začíná v pohraničí, kam Anna utekla od rodiny se svým manželem, protože jejich sňatek matku zrovna nepotěšil. Většina knihy se věnuje osudu její dcery Alžběty. Snaží se uspět jako dámská krejčová, ale nezastavitelný tok dějin jí neustále hází klacky pod nohy. Komplikované poměry v českém pohraničí před válkou vrcholí jejím útěkem do vnitrozemí. Za války na módu nejsou prostředky, a tak pracuje jako uklízečka. Aby unikla totálnímu nasazení, vdá se za kamaráda z dětství. Po válce sice vybuduje úspěšný salon, ale komunisti ho pochopitelně zabaví. V tu chvíli se autorka přesouvá k poslední z rodu Anežce, která v režimem svázaném prostředí nemůže studovat umění a končí jako zdravotní sestra v místní léčebně. Věčně nešťastná, ustrašená žena proplouvá životem a postupně přestává doufat, že se pro ni kdy něco změní.

Uf, nerada ti, deníčku, popisuji celý děj, ale u téhle knihy to jinak nešlo. Mornštajnová sama se označuje za spisovatelku příběhů. Ty tvoří páteř jejího díla, které konfrontuje běžné hrdiny s událostmi jejich doby. Neustále poukazuje na to, že nebýt nepříznivých okolností, všechno mohlo dopadnout jinak a kdyby se papalášové neustále nepřeli o moc, obyčejní lidé by mohli žít docela šťastně.

Oproti Haně je vidět, jde o prvotinu. Příběh vyniká nad charaktery a některé postavy působí příliš schematicky. I tak je neuvěřitelné, kolik toho autorka na třista stránek vmáčkla. Nejde o nic hlubokého, každý příběh by se dal vzít a zpracovat v samostatném románu, ale právě nezastavitelnost dějin a to, že jediný den změní osud na další desítky let, dává románu jeho výjimečnost.

Závěrečné hodnocení:

Petra Dvořáková - Já jsem hlad

Milý čtenářský deníčku,

Petra Dvořáková je pro mě vedle Petry Soukupové zázrak současné české literatury. Četla jsem její Sítě a Proměněné sny, o obou jsem ti už psala. Teď jsem si koupila její poslední knihu pro dospělé, kterou jsem ještě nečetla. Jedná se o její zpověď o boji s mentální anorexií.

zdroj: goodreads.com
Už když jsem četla Sítě pustila jsem si 13. komnatu, ve které autorka mluví o všem, co ji v životě potkalo. A nebylo toho málo. Nejdříve jako patnáctiletá vstoupila do kláštera. Později odešla, brzy se vdala, ale manželství nebylo šťastné. Do toho její syn onemocněl leukémií. Osud s ní smýkal ode zdi ke zdi a ona měla pocit, že jediné, nad čím má moc, je jídlo. A odepřít si ho jí přinášelo uspokojení. Jediné, kterého byla schopná v danou dobu dosáhnout.

Jako každá nemoc duše, ani mentální anorexie nemůže být líčena jen sama o sobě. Knížka tedy postupuje pomalu od začátku autorčina života a v každé fázi upozorňuje na ty kousky, ze kterých se nakonec zákeřná nemoc poskládala dohromady. Kdyby je zpracovala formou románu, čtenář by si řekl, že tolik utrpení a podivných rozhodnutí nemůže normální člověk za jeden život stihnout. Upřímnost zpovědi jí dává sílu a jedinečnost mezi knihami na podobné téma.

Oceňuji autorčinu odvahu všechno napsat a publikovat. Přiznává, že práce na knize pro ni byl způsob, jak se vyrovnat s dosavadním životem. Navíc tím, že se u ní nemoc projevila až v dospělosti, působí originálně mezi typickými příběhy náctiletých holek, které se hladověním snaží přiblížit ikonám, které znají z módních časopisů, a dosáhnout uznání okolí.

Pokud by ale knihu vzal do ruky obyčejný čtenář, asi ho příliš nezaujme. Zpověď je autentická, ale to také znamená neučesaná. Autorka trochu přeskakuje a neustále předbíhá. Dokola opakuje, co pro ní hlad znamenal, jak komplikovaný měla vztah s matkou, jak se plácala v intimním životě s manželem. Zmíněná 13. komnata poskytne v podstatě stejné informace, ale v mnohem uhlazenější formě. Takže doporučuji jen skutečným fanouškům autorky nebo lidem s hlubokým zájmem o ženskou duši týranou hladem. Pro ostatní jsou na trhu určitě lepší knihy se stejným tématem.

Závěrečné hodnocení: 

John Green - Papírová města

Milý čtenářský deníčku,

John Green je populární autor romantické literatury pro mladé. Papírová města se tak náhodou povalovala v knihovně na poličce s dnes vrácenými knihami, tak jsem si řekla, proč je nezkusit.

zdroj: goodreads.com

Od začátku jsem měla pocit, že příběh odněkud znám. Nejdříve pomsta bývalým kamarádům a spolužákům a potom útěk, který mapují záhadné stopy roztroušené na různých místech v okolí. Vypraveč a hlavní hrdina v jednom začne pátrat po své zmizelé kamarádce, kterou asi miluje a rozhodně se o ní bojí. Zmizela už párkrát před tím, ale tentokrát si vybrala přímo jeho, aby ji našel.

Důvod, proč se mi příběh zdál povědomý, neznám. Jsem si téměř jistá, že jsem knížku dřív nečetla. Takže jsem musela vidět film. Ale kdybych na něj šla do kina, to bych si pamatovala. A na to, aby ho dávali v televizi je trochu moc nový, ne? Prostě záhada.

Asi i proto mě knížka moc nebavila. Pamatovala jsem si hlavně konec a přišlo mi, že hlavnímu hrdinovu trvá strašně dlouho, než se prokouše ke správnému řešení. Všichni hrdinové jsou střiženi podle typických šablon amerických teenagerů. Pár outsiderů, místní barbie, partička šikanující ostatní spolužáky a samozřejmě nechybí inspirativní učitelka angličtiny. Prostě nic nového, nic originálního.

Skončíme opět na třech hvězdičkách, i když ke dvěma je tentokrát opravdu jen krůček. Prosvištěla jsem knihou za pár odpolední, ke konci jsem se opravdu nemohla odtrhnout, zcela výjimečně jsem u ní neusnula ani v době poobědové pauzy na gauči, ale že bych si z ní odnesla něco jiného než příjemně strávené odpoledne, to se říct nedá. Snad až na to, že jsou v ní zmíněny Stébla trávy od Whitmana, které bych si tím pádem mohla v rámci čtenářské výzvy 2018 přečíst.

Závěrečné hodnocení: 

Aimee Benderová - Zvláštní smutek citronového koláče

Milý čtenářský deníčku,

přiznávám se, že Zvláštní chuť citronového koláče jsem úplně nepochopila. Románová rodina, jejíž členové mají neobyčejné schopnosti, které je ale spíš obtěžují, než že by jim přinášely něco dobrého, mi nebyla moc sympatická.

zdroj: goodreads.com
O svém životě vypráví nejmladší členka rodiny, devítiletá Rose. Vše začíná tím, že jednoho dne začne z jídla cítit pocity jeho tvůrce. Pozná, že maminka je šíleně smutná, prodavač v pekařství svou práci nesnáší a kuchařka ve školní jídelně ztratila naději na lepší budoucnost. Proto začne raději vyhledávat jídlo z továren, ke kterému se lidská ruka ani nepřiblížila. Jak stárne, zjišťuje, že i její bratr je poněkud zvláštní a tatínkův strach z nemocnic také není úplně bezdůvodný.

Pokud by člověk bral příběh doslova, nic moc by si z něj nevzal. I když jednou nebo dvakrát čtenáře děj překvapí, většinou plyne tak nějak samozřejmě, jako život každého z nás. Rose dospívá a hledá práci a přemýšlí, jak naplnit svou existenci. Podivné schopnosti jsou nedílnou součástí běžného dne, ale všichni je skrývají a snaží se žít tak, aby o nich nikdo nevěděl, aby je moc neobtěžovaly.

Musela jsem hledat nějaké poselství mezi řádky. Že by schopnosti představovaly paralelu k postižení nebo nějaké zákeřné nemoci? Možná. Pak je ale strašně smutné, že si o tom v rodině nepovídají a nesdílejí své utrpení. To je vůbec výrazný rys jejich soužití. Sice se scházejí denně na večeři, snaží se vyjádřit si podporu v pracovních nebo školních záležitostech, ale to je všechno. O pocitech se vůbec nebaví, dá se říct, že před nimi utíkají.

Osamělost, melancholie a neschopnost změnit to, čím se člověk narodil. Většina podobných knih je naplněna nadějí a cílevědomým jednání postav, které se snaží osud změnit a dosáhnout štěstí. Hrdinové, které stvořila Benderová, spíš přežívají a pokud se v jejich životě něco zlepší, je to výsledkem spíš náhody než nějakého záměrného chování. To vlastně odpovídá tomu, jak se věci dějí ve skutečném životě, ale číst o tom mě moc nebavilo. Na druhou stranu autorčin styl je tak originální, že jsem neodolala a v knihovně si půjčila její další román. Tak uvidíme, jestli tentokrát odhalím víc.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 13. února 2018

Roald Dahl - Sólový let

Milý čtenářský deníčku,

od té doby, co jsem četla Dahlovu autobiografii Kluk, jsem si chtěla přečíst druhý díl Sólový let, ale v knihovně ho dlouho neměli, jela jsem kvůli tomu i do jiné pobočky, ale bohužel, teňoučká knížečka nebyla k nalezení. Teď jsem se konečně dočkala.

zdroj: goodreads.com

Roald Dahl zde popisuje svoje zážitky z Afriky, kde nejdřív začal jako pracovník firmy Shell, ale se začátkem druhé světové války kariéru u této společnosti přerušil a jako pilot se přidal k anglickým jednotkám RAF. Naneštěstí jeho působení v nich nemělo dlouhého trvání, vyvázl s téměř zdravou kůží a mohl se později stát úspěšným spisovatelem.

Dahlův vypravěčský talent je nepřekonatelný, velmi civilní a při tom zábavný. Téměř ve všech kapitolách jde jemu nebo někomu blízkému o život, ale přesto nejsou děsivé. Zvlášť jeho zážitky z leteckých operací jsou popsány tak, jako by je psal obyčejný kluk, v popisu bitev přiznává své chyby a nebojí se poukázat i na chyby svých nadřízených. Zároveň popisuje i spoustu všedních věcí jako jsou latríny nebo chuť řeckého vína.

Závěrečné hodnocení skončí opět na čtyřech hvězdičkách, protože nejde o knihu, která by měnila život, ale jinak je naprosto perfektní a jediné minus na ní je, že nemá aspoň dvojnásobný počet stran.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 12. února 2018

Marek Šindelka - Únava materiálu

Milý čtenářský deníčku,

o Únavě materiálu jsem poprvé slyšela loni na Světě knihy, kde jsem navštívila diskuzi s autorem. Tenhle měsíc jsem na ní konečně narazila v knihovně.

zdroj: goodreads.com

Román sleduje osudy dvou bratrů uprchlíků, kteří putují Evropou a snaží se dostat kamsi na sever, kde už léta bydlí jejich bratránek. Hned na začátku knihy se jejich cesty rozdělí a sice jsou dost rozdílné, co se týká konkrétních zážitků, ale obě spojuje zběsilá touha dostat se někam, kde se jim bude společně dobře žít.

Na besedě Marek Šindelka mluvil o tom, jak při psaní knihy spolu s hrdiny prožíval jejich utrpení a jak se ho dotkly osudy uprchlíku, se kterými se v rámci přípravy na knihu setkal. Vůbec si neumím představit, že bych takovou knihu napsala, už jen číst ji pro mě bylo utrpením (nikoliv čtenářským, já prostě ty jejich osudy hrozně prožívám a lituju je).

V mnohém mi kniha připomínala Cestu od McCarthyho, protože (pokud si dobře pamatuji, už je to věčnost, co jsem ji četla) se také odehrává v zimě, nedostatek jídla je všudypřítomný a jediným způsobem, jak přežít, je krást a vloupávat se do opuštěných stavení. A když člověk narazí na další lidi, je to spíš důvod k útěku než k radosti. V Únavě materiálu je narozdíl od Cesty aspoň nějaká naděje, že se kluci dostanou tam, kam chtějí.

Autor také zmínil, jak mu připadá smutné, že nikdo nepíše žádnou angažovanou literaturu o současných společenských problémech. Když už někdo píše o něčem vážném, odehrává se to v minulosti nebo jde pouze o osobní tragédii jednotlivce, ale téměř nikdy nereflektuje celospolečenské problémy. S tímto názorem se ztotožňuji a pokud někdy napíšu knihu, doufám, že bude patřit do téhle kategorie (jak troufalé!).

Kniha je napsaná velmi sugestivně, ale chybí jí pořádný konec. Na poslední stránce jsem měla pocit, že autorovi došel papír v psacím stroji (nebo spíš místo na disku...), takže poslední kapitolu už dopsat nemohl. Navíc mi přišla příliš jednostraná, nemá cenu ji doporučovat někomu, kdo se uprchlíků bojí, aby se v ní dozvěděl něco o jejich skutečných osudech, protože pro takového čtenáře bude moc drsná, jednotvárná a odtažitá. Možná taková má angažovaná literatura z definice být, ale já myslím, že bychom potřebovali trochu něco jiného. Mě by se třeba líbil pohled místních, nějakého aktivního dobrovolníka, městského intelektuála, venkovského sedláka a udřené prodavačky. Snad někdo něco takového napíše...

Závěrečné hodnocení: 

Kolektiv autorů - Rok čtyř

Milý čtenářský deníčku,

Rok čtyř je zbrusu nový soubor povídek, který napsali účastníci kurzu tvůrčího psaní pod vedením Reného Nekudy. Jedním z frekventantů byla i moje sestra, a to je důvod, proč jsem knihu četla.

zdroj: goodreads.com

Knížka se skládá z dvaceti kratších povídek, které spojují čtyři hlavní postavy. Nebudu je ale ani vyjmenovávat, protože často nejsou hlavními hrdiny jednotlivých příběhů. Kromě toho je okolo nich spousta další postav (partneři, rodiče, přátelé, náhodní kolemjdoucí...), takže dohromady je v tom hrozný guláš. Nemá cenu snažit se pochopit všechny vzájemné vztahy, daleko lepší je se zaměřit na povídky odděleně.

Dalším trikem, jak zmást čtenáře, je nepřeberná paleta stylů a zpřeházený popis děje. Kdyby byly povídky delší nebo kdyby jejich autor byl stále stejný, čtenář by si na jeho styl zvykl a porozumněl by. Takhle jsem ale často přečetla povídku, vůbec jsem ji nepochopila, ale neměla jsem chuť se k ní vracet, protože ty další to stejně moc neovlivnilo a že by mi utekla nějaká životní pravda, jsem se taky nebála.

Několik povídek se mi líbilo. Mezi nimi ta od mojí sestry (Dead can dance), hned  první povídka Den čtyř, Rozhovor, který jsme nikdy nevedli (přiznávám, líbil se mi spíš nápad než realizace) nebo Cesta. Naopak třeba povídka Pro Nelu nebo Brož mě úplně minuly.

A teď musím přidat hodnocení... Koncept knihy moc nevyšel, to propojení to spíš kazí. Tak třetina povídek šla úplně mimo mě, třetinu jsem pochopila, ale moc mě nezaujaly a třetina se mi líbila a jsem zvědavá, jestli jejich autoři budou v psaní pokračovat. Celkově se sbírka potácí někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami, takže z protekce se nakonec přikláním ke třem.

Závěrečné hodnocení: 

Alena Mornštajnová - Hana

Milý čtenářský deníčku,

ač se to podle první části vůbec nezdá, Hana jako další kniha v řadě zpracovává téma holokaustu. Tentokrát jde o pohled trochu netradiční, který se zaměřuje hlavně na to, jak přeživší vnímají okolí a jak okolí vnímá je.

zdroj: goodreads.com

Román začíná příběhem devítileté Miry, jejíž rodina patří mezi první infikované tyfem v malém městě (podle skutečné události ve Valašském Meziříčí) několik let po válce. Z počátku sice tragický, ale jinak nenápadný příběh dostává úplně nový rozměr, když se v další části čtenář dozví, že podivínská Miřina teta Hana patří mezi nemnohé přeživší holocaustu. Příběh pak pokračuje popisem Hanina života před válkou, během ní, ale i "hanou", kterou musí snášet po návratu do normálního života. Postupným líčením jejího osudu se čtenář dozvídá, jak která postava za ten dlouhý čas jednala a jak to Hanu a její rodinu ovlivnilo.

Zaujalo mě, že i když se příběh odehrává na pozadí dvou historických tragédií, autorka se nesoustředí na jejich popis z mnoha stran, ale rozebírá osud dvou obyčejných dívek, které mají své obyčejné touhy a naděje, ale nepřízeň osudu jim je zničí. Obě by se mohly narodit dnes a pravděpodobně by měly podobné životní cíle jako tehdy. Vnitřní pocity historická doba vlastně příliš neovlivňuje.

Pěti hvězdičkami šetřím, a ani Hana na ně nedosáhne. Je to přitom skvěle napsaný román, zejména epidemie tyfu v druhé polovině dvacátého století pro mě byla novinkou. Ale to nestačí k tomu, aby se probojovala do elitní skupiny knih, které si budu pamatovat za dalších pět let.

Závěrečné hodnocení: 

pátek 9. února 2018

Nick Hornby - Po hlavě

Milý čtenářský deníčku,

Po hlavě jsem si v knihovně vybrala náhodou podle autora, od kterého už jsem četla Dlouhou cestu dolů Jak na věc (to je ale divný překlad originálního názvu About a boy). Nebylo to zdaleka tak dobré, jako tyhle jeho dvě známější knížky, ale téma narození dítěte mi bylo příjemně blízké.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina je šestnáctiletý kluk, skejťák, kterému se povede po krátké známosti zbouchnout přítelkyni. On sám se narodil jako "omyl" šestnáctileté matce, takže tuší, že tahle událost mu úplně změní život.

Autor zvolil atraktivní ich-formu a navíc přidal dvě krátké cesty do budoucnosti, ve kterých se hlavní hrdina dozví, jak bude jeho život vypadat na pár měsíců. Stylizovaný projev nepříliš chytrého puberťáka působí autenticky, autorův cit pro vystihnutí typických situací (noční vstávání ke řvoucímu miminu, porod, rozhovor s kamarádem mimoněm) zase nabízí něco i pro "náročnějšího" čtenáře.

Celkově jde o knihu, která nic objevného nepřináší, hrdinové jsou dost prvoplánoví a děj ničím nepřekvapí. Hodnocení dvěma hvězdičkami utekla jen o vlásek, hlavně proto, že si nehraje na nic vznešeného, typická oddechovka, od které toho člověk moc nevyžaduje.

Závěrečné hodnocení: 

úterý 6. února 2018

Jaroslav Kalfař - Kosmonaut z Čech

Milý čtenářský deníčku,

nestíhám. Při kojení je sice na čtení spousta času, takže seznam přečtených knížek se utěšeně rozrůstá, ale chvilku na psaní si hledám jen těžko. Už mám zase skluz asi pět knih, takže budu stručná. Kosmonaut z Čech mě hlavně překvapil, čekala jsem satirický román, ale spíš šlo o analýzu duše člověka se složitou minulostí a nelehkou současností.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina Jakub Procházka je expertem na hvězdný prach. U Venuše se nedávno objevil záhadný oblak, česká vláda koupila skoro hotovou raketu od Švýcarska a díky tomu dostane Jakub příležitost zkoumat prach přímo ve vesmíru. Kniha popisuje jeho cestu, návrat na Zem, ale také vzpomínky na vědcovo dětství poznamenané ztrátou rodičů, kde navíc jeho otec pracoval jako estébák.

Z popisu je jasné, že nejde o variaci na seriál Kosmo, který Česká televize uvedla před rokem. Sice se tu vyskytují nějaké drobné vtípky na českou povahu jako je právě koupě rakety nebo sponzoři letu, ale to je spíš koření celkem vážného příběhu hrdiny trestaného za činy svého otce celou společností, ve které nikdo není bez viny, ale obvinit druhé je o tolik snazší. Tahle část mi přišla nejzajímavější.

Druhá linie příběhu se vine kolem jeho vztahu s manželkou. Ta už mě tolik nezaujala. Jeho problémy mi byly dost vzdálené a vložené rozhovory s psychologem možná až příliš americké. Celkově ale zabírá spíš menší část knihy, takže není důvod kvůli ní snižovat jinak celkem vysoké hodnocení.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 15. ledna 2018

David Levithan - Den co den

Milý čtenářský deníčku,

Den co den patří mezi romantické příběhy pro mladé, které jsou ozvláštněny nadpřirozeným prvkem. Obojí patří mezi moje oblíbené, takže i tahle knížka nemohla zklamat.


Šestnáctiletý hlavní hrdina A se každý den probouzí v těle nějakého stejně starého člověka a na jeden den ho ovládá. Kniha je rozdělena do kapitol podle jednotlivých dní a hned v tom prvním potká dívku Rhiannon, jejichž vztah se pak rozvíjí po zbytek knihy.

Ústředním motivem knihy je láska bez ohledu na vzhled. Někdy se A probouzí v těle kluka, jindy dívky, jednou je to průměrný americký středoškolák, jindy závislý na drogách nebo neuvěřitelný tlusťoch. Samozřejmě nevynechá ani těla osob s různou orientací, nejen homosexuální, ale i transgenderové. S většinou z nich se Rhiannon setká a je konfrontována s tím, že i když uvnitř je pořád A, líbat se s jinou holkou nebo tlusťochem jí připadá divné.

Čtivá forma, neotřelý nápad a spisovatelský um autora z Den co den dělá bezesporu úspěšný román pro náctileté. V něčem hodně připomíná Prvních patnáct životů Harryho Augusta a stejně jako u něj jsem i tady měla pocit, že nápad zvítězil nad obsahem. Dvě hlavní postavy jsou napsány skvěle, ale osudy jednotlivých "těl" jsou většinou velmi povrchní a spíš ilustrují širokou škálu lidských osobností, než že by se snažily popsat něco hlubokého či překvapivého. I tak moje hodnocení budou čtyři hvězdičky, protože v tomhle druhu románů čtenář nečeká, že by našel smysl života, vesmíru a vůbec.

Mimochodem, autor napsal ještě několik dalších knih se stejnými hrdiny. V Ještě jeden den jde snad o ten samý příběh, ale tentokrát z pohledu Rhiannon, v další popisuje pár dní před tím, než A Rhiannon potkal a podle Goodreads by letos měl vyjít poslední román ze série, kde se bude jejich vztah dál rozvíjet a A se možná naučí, jak ovlivnit, v jakém těle se další den probudí. Nicméně já asi další knihy ze série číst nebudu, zase tolik mě příběh nezaujal a hodnocení ostatních čtenářů je u nich nižší než u Den co den.

Závěrečné hodnocení:

neděle 14. ledna 2018

Yasmina Khadra - Černá vdova

Milý čtenářský deníčku,

téma letošní první knihy je vážné, ale už to, že vyšla v nakladatelství Klokan naznačuje, že nepůjde o nějakou hloubkovou sondu do izraelského světa. Arabský lékař z Tel Avivu se musí vyrovnat s tím, že jeho žena spáchala sebevražedný atentát.

zdroj: goodreads.com
Před víc než rokem jsem četla podobnou a mnohem lepší knížku. Nebudu nenávidět od Izzeldina Abuelaishe. Autobiografické vyprávění lékaře z Pásma Gazy, který ale pracuje v izraelské nemocnici. Čekala jsem, že Černá vdova bude podobná, ale už jen to, že autor je ve skutečnosti Alžířan, napovídá, že nebude mít tak hluboký vhled do izraelské reality.

Celý román se soustředí hlavně na příběh. Hlavní hrdina doktor Amin se nechce smířit s tím, že by jeho hodná a dobře zajištěná žena mohla spáchat tak strašný zločin, při kterém navíc zahynuly převážně děti. Dopis od ní ho ale nakonec přesvědčí, že pachatelkou byla opravdu ona, a on se vydává hledat teroristy, aby zjistil, jak se k nim jeho žena dostala a co jí motivovalo zahodit jinak spokojený život.

Kromě honičky za teroristy se musí vyrovnat s tím, že ostatní Izraelci na něj pohlíží jako na zrádce, jeho dům je vyrabován, i když se nachází v jedné z nejbohatších telavivských čtvrtí. Sousedi dělají, že ho neznají a nikdo mu nepomůže, jen jeho dobří přátelé se mu snaží všemožně pomoct, ale on si toho pro změnu vůbec neváží. Právě tahle linie mi přišla z celé knihy nejzajímavější.

Oceňuji, že někdo napsal (a vydal) široce přístupný román na palčivé téma. Já už jsem podobných knížek četla několik, takže v mých očích jde příliš po povrchu, ale kdo tohle téma nezná, toh snad nenásilně donutí se nad ním zamyslet a nahlédnout do jinak nepřístupného prostředí jinou optikou než tou, kterou nabízí zpravodajské kanály.

Závěrečné hodnocení:

pondělí 1. ledna 2018

Čtenářská výzva 2018

Milý čtenářský deníčku,

tenhle příspěvek bude opět sloužit spíš k zachycení mého postupu ve Čtenářské výzvě pro rok 2018. Takže tady je seznam témat:


1) kniha, která byla zmíněna v jiné knize
2) kniha autora, který žil ve vašem kraji
3) kniha s vánoční tématikou
4) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy

5) kniha, která má čtyřslovný název

6) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození

7) kniha, podle níž byl natočen seriál
8) kniha od slovenského autora
9) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera
10) kniha s tématikou moře
11) kniha od více autorů
12) kniha s válečnou tématikou
13) kniha poprvé vydaná před rokem 1950
14) kniha s ročním obdobím v názvu
15) kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice)
16) poslední kniha (již nežijícího) autora
17) kniha žánru, který běžně nečtete
18) kniha, jejíž děj se odehrává v Brně
19) kniha o jídle
20) kniha poprvé vydaná v roce 2018 (zcela nová kniha)

Musím říct, že letošní témata mi přijdou mnohem záludnější než ta loňská. Níže tedy seznam knih, které už jsem přečetla. Do závorky si už teď dám nějaké tipy. co by se do každé kategorie mohlo hodit.

1) (asi jakákoliv trochu klasika, zmiňují ji minimálně učebnice :-D)
2) Kosmonaut z Čech
3) Sněží, sněží
4) (Nějaký český autor snad Veroniku obsadil, prý je určitě v Okamžicích štěstí od Hartla)
5) (tady určitě uspěju náhodným výběrem)
6) (1990, narazila jsem na Kunderovu Nesmrtelnost a Neffův Zepelin na měsíci)
7) (Proč? 13x proto nebo opět nějaká klasika, podle nich se seriály točí často)
8) (Mňačko vypadá jako zajímavý autor, ale v knihovně od něj skoro nic nemají...)
9) Únava materiálu
10) Sůl moře
11) Rok čtyř
12) Hana
13) (opět nějaká klasika, no uvidíme, jaká mi přijde pod ruku)
14) (Záludné léto od Aaronovitche, to je úplně lehké!)
15) (že by konečně došlo na Osvětimskou knihovnici?)
16) (uvidíme, ale možná tenká Marquezova Na paměť mým smutným courám by šla...)
17) (básně, komiks, ale v mém případě asi i detektivka nebo historický román...)
18) (Skleněný pokoj, Vyhnání Gerty Schnirch)
19) Zvláštní chuť citronového koláče
20) (tak uvidíme, co pěkného letos vyjde, třeba mě něco cvrnkne do nosu na Světě knihy)

Tak nakonec to nevypadá tak beznadějně!

Griet Op de Beecková - Pojď sem, ať ti můžu dát pusu

Milý čtenářský deníčku,

poslední knihou loňského roku bylo Pojď sem, ať ti můžu dát pusu. Marie Doležalová z ní četla na Noci literatury. Tam to sice vypadalo spíš na vtipný román o malé holčičce, kterým nakonec nebyla ani vzdáleně, ale jejího přečtení rozhodně nelituji.

zdroj: goodreads.com

Knížka je rozdělená na tři části. První popisuje dětství hlavní hrdinky, druhá se odehrává, když jí je dvacet čtyři, její dospělý život startuje. Třetí část nás posouvá do doby o deset let později, kdy jí umírá otec a ona poprvé bilancuje, čeho v životě dosáhla a jestli není poslední šance na změnu.

Právě třetí část se mi líbila nejvíc, ale samozřejmě bez těch předchozích by nedávala smysl. První část byla zase nejčtivější a taková nejmilejší (z ní byla i ukázka na Noci literatury), protože ji vyprávělo dítě. Prostřední část byla nejkratší, dá se říct i nejobyčejnější, ale jak už jsem zdůraznila, bez ní by zbytek knihy nedával  smysl a autorka ji napsala přesně tak, aby objasnila, co se dělo, ale zároveň se v tom nebabrala moc dlouho, aby čtenáře nenudila.

Většinu románových hrdinů poznamená jedna výrazná událost a ta se s nimi táhne po zbytek života. Ve skutečnosti to tak ale nebývá, mnohem víc nás ovlivňují dlouhodobé vztahy, rodina, přátelé. Přesně to bravurně zachytila autorka a právě tím její dílo vybočuje z běžné šedi současných románů.

Nejdůležitější myšlenka se nakonec skrývá přímo v názvu knihy. Hlavní hrdinka musí k někomu přijít, či naopak ustoupit, aby se jí dostalo lásky, něhy, pochopení. Dělala to tak už jako malá a teprve v pětatřiceti si uvědomí, že ji to nečiní šťastnou, a konečně pohled na umírajícího otce ji vybičuje k tomu, aby svůj život zkusila změnit.

Závěrečné hodnocení: