Milý čtenářský deníčku,
přiznávám se, že Zvláštní chuť citronového koláče jsem úplně nepochopila. Románová rodina, jejíž členové mají neobyčejné schopnosti, které je ale spíš obtěžují, než že by jim přinášely něco dobrého, mi nebyla moc sympatická.
O svém životě vypráví nejmladší členka rodiny, devítiletá Rose. Vše začíná tím, že jednoho dne začne z jídla cítit pocity jeho tvůrce. Pozná, že maminka je šíleně smutná, prodavač v pekařství svou práci nesnáší a kuchařka ve školní jídelně ztratila naději na lepší budoucnost. Proto začne raději vyhledávat jídlo z továren, ke kterému se lidská ruka ani nepřiblížila. Jak stárne, zjišťuje, že i její bratr je poněkud zvláštní a tatínkův strach z nemocnic také není úplně bezdůvodný.
Pokud by člověk bral příběh doslova, nic moc by si z něj nevzal. I když jednou nebo dvakrát čtenáře děj překvapí, většinou plyne tak nějak samozřejmě, jako život každého z nás. Rose dospívá a hledá práci a přemýšlí, jak naplnit svou existenci. Podivné schopnosti jsou nedílnou součástí běžného dne, ale všichni je skrývají a snaží se žít tak, aby o nich nikdo nevěděl, aby je moc neobtěžovaly.
Musela jsem hledat nějaké poselství mezi řádky. Že by schopnosti představovaly paralelu k postižení nebo nějaké zákeřné nemoci? Možná. Pak je ale strašně smutné, že si o tom v rodině nepovídají a nesdílejí své utrpení. To je vůbec výrazný rys jejich soužití. Sice se scházejí denně na večeři, snaží se vyjádřit si podporu v pracovních nebo školních záležitostech, ale to je všechno. O pocitech se vůbec nebaví, dá se říct, že před nimi utíkají.
Osamělost, melancholie a neschopnost změnit to, čím se člověk narodil. Většina podobných knih je naplněna nadějí a cílevědomým jednání postav, které se snaží osud změnit a dosáhnout štěstí. Hrdinové, které stvořila Benderová, spíš přežívají a pokud se v jejich životě něco zlepší, je to výsledkem spíš náhody než nějakého záměrného chování. To vlastně odpovídá tomu, jak se věci dějí ve skutečném životě, ale číst o tom mě moc nebavilo. Na druhou stranu autorčin styl je tak originální, že jsem neodolala a v knihovně si půjčila její další román. Tak uvidíme, jestli tentokrát odhalím víc.
Závěrečné hodnocení:
přiznávám se, že Zvláštní chuť citronového koláče jsem úplně nepochopila. Románová rodina, jejíž členové mají neobyčejné schopnosti, které je ale spíš obtěžují, než že by jim přinášely něco dobrého, mi nebyla moc sympatická.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Pokud by člověk bral příběh doslova, nic moc by si z něj nevzal. I když jednou nebo dvakrát čtenáře děj překvapí, většinou plyne tak nějak samozřejmě, jako život každého z nás. Rose dospívá a hledá práci a přemýšlí, jak naplnit svou existenci. Podivné schopnosti jsou nedílnou součástí běžného dne, ale všichni je skrývají a snaží se žít tak, aby o nich nikdo nevěděl, aby je moc neobtěžovaly.
Musela jsem hledat nějaké poselství mezi řádky. Že by schopnosti představovaly paralelu k postižení nebo nějaké zákeřné nemoci? Možná. Pak je ale strašně smutné, že si o tom v rodině nepovídají a nesdílejí své utrpení. To je vůbec výrazný rys jejich soužití. Sice se scházejí denně na večeři, snaží se vyjádřit si podporu v pracovních nebo školních záležitostech, ale to je všechno. O pocitech se vůbec nebaví, dá se říct, že před nimi utíkají.
Osamělost, melancholie a neschopnost změnit to, čím se člověk narodil. Většina podobných knih je naplněna nadějí a cílevědomým jednání postav, které se snaží osud změnit a dosáhnout štěstí. Hrdinové, které stvořila Benderová, spíš přežívají a pokud se v jejich životě něco zlepší, je to výsledkem spíš náhody než nějakého záměrného chování. To vlastně odpovídá tomu, jak se věci dějí ve skutečném životě, ale číst o tom mě moc nebavilo. Na druhou stranu autorčin styl je tak originální, že jsem neodolala a v knihovně si půjčila její další román. Tak uvidíme, jestli tentokrát odhalím víc.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat