Milý čtenářský deníčku,
o Únavě materiálu jsem poprvé slyšela loni na Světě knihy, kde jsem navštívila diskuzi s autorem. Tenhle měsíc jsem na ní konečně narazila v knihovně.
Román sleduje osudy dvou bratrů uprchlíků, kteří putují Evropou a snaží se dostat kamsi na sever, kde už léta bydlí jejich bratránek. Hned na začátku knihy se jejich cesty rozdělí a sice jsou dost rozdílné, co se týká konkrétních zážitků, ale obě spojuje zběsilá touha dostat se někam, kde se jim bude společně dobře žít.
Na besedě Marek Šindelka mluvil o tom, jak při psaní knihy spolu s hrdiny prožíval jejich utrpení a jak se ho dotkly osudy uprchlíku, se kterými se v rámci přípravy na knihu setkal. Vůbec si neumím představit, že bych takovou knihu napsala, už jen číst ji pro mě bylo utrpením (nikoliv čtenářským, já prostě ty jejich osudy hrozně prožívám a lituju je).
V mnohém mi kniha připomínala Cestu od McCarthyho, protože (pokud si dobře pamatuji, už je to věčnost, co jsem ji četla) se také odehrává v zimě, nedostatek jídla je všudypřítomný a jediným způsobem, jak přežít, je krást a vloupávat se do opuštěných stavení. A když člověk narazí na další lidi, je to spíš důvod k útěku než k radosti. V Únavě materiálu je narozdíl od Cesty aspoň nějaká naděje, že se kluci dostanou tam, kam chtějí.
Autor také zmínil, jak mu připadá smutné, že nikdo nepíše žádnou angažovanou literaturu o současných společenských problémech. Když už někdo píše o něčem vážném, odehrává se to v minulosti nebo jde pouze o osobní tragédii jednotlivce, ale téměř nikdy nereflektuje celospolečenské problémy. S tímto názorem se ztotožňuji a pokud někdy napíšu knihu, doufám, že bude patřit do téhle kategorie (jak troufalé!).
Kniha je napsaná velmi sugestivně, ale chybí jí pořádný konec. Na poslední stránce jsem měla pocit, že autorovi došel papír v psacím stroji (nebo spíš místo na disku...), takže poslední kapitolu už dopsat nemohl. Navíc mi přišla příliš jednostraná, nemá cenu ji doporučovat někomu, kdo se uprchlíků bojí, aby se v ní dozvěděl něco o jejich skutečných osudech, protože pro takového čtenáře bude moc drsná, jednotvárná a odtažitá. Možná taková má angažovaná literatura z definice být, ale já myslím, že bychom potřebovali trochu něco jiného. Mě by se třeba líbil pohled místních, nějakého aktivního dobrovolníka, městského intelektuála, venkovského sedláka a udřené prodavačky. Snad někdo něco takového napíše...
Závěrečné hodnocení:
o Únavě materiálu jsem poprvé slyšela loni na Světě knihy, kde jsem navštívila diskuzi s autorem. Tenhle měsíc jsem na ní konečně narazila v knihovně.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Román sleduje osudy dvou bratrů uprchlíků, kteří putují Evropou a snaží se dostat kamsi na sever, kde už léta bydlí jejich bratránek. Hned na začátku knihy se jejich cesty rozdělí a sice jsou dost rozdílné, co se týká konkrétních zážitků, ale obě spojuje zběsilá touha dostat se někam, kde se jim bude společně dobře žít.
Na besedě Marek Šindelka mluvil o tom, jak při psaní knihy spolu s hrdiny prožíval jejich utrpení a jak se ho dotkly osudy uprchlíku, se kterými se v rámci přípravy na knihu setkal. Vůbec si neumím představit, že bych takovou knihu napsala, už jen číst ji pro mě bylo utrpením (nikoliv čtenářským, já prostě ty jejich osudy hrozně prožívám a lituju je).
V mnohém mi kniha připomínala Cestu od McCarthyho, protože (pokud si dobře pamatuji, už je to věčnost, co jsem ji četla) se také odehrává v zimě, nedostatek jídla je všudypřítomný a jediným způsobem, jak přežít, je krást a vloupávat se do opuštěných stavení. A když člověk narazí na další lidi, je to spíš důvod k útěku než k radosti. V Únavě materiálu je narozdíl od Cesty aspoň nějaká naděje, že se kluci dostanou tam, kam chtějí.
Autor také zmínil, jak mu připadá smutné, že nikdo nepíše žádnou angažovanou literaturu o současných společenských problémech. Když už někdo píše o něčem vážném, odehrává se to v minulosti nebo jde pouze o osobní tragédii jednotlivce, ale téměř nikdy nereflektuje celospolečenské problémy. S tímto názorem se ztotožňuji a pokud někdy napíšu knihu, doufám, že bude patřit do téhle kategorie (jak troufalé!).
Kniha je napsaná velmi sugestivně, ale chybí jí pořádný konec. Na poslední stránce jsem měla pocit, že autorovi došel papír v psacím stroji (nebo spíš místo na disku...), takže poslední kapitolu už dopsat nemohl. Navíc mi přišla příliš jednostraná, nemá cenu ji doporučovat někomu, kdo se uprchlíků bojí, aby se v ní dozvěděl něco o jejich skutečných osudech, protože pro takového čtenáře bude moc drsná, jednotvárná a odtažitá. Možná taková má angažovaná literatura z definice být, ale já myslím, že bychom potřebovali trochu něco jiného. Mě by se třeba líbil pohled místních, nějakého aktivního dobrovolníka, městského intelektuála, venkovského sedláka a udřené prodavačky. Snad někdo něco takového napíše...
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat