středa 28. března 2018

Aimee Benderová - Tvrdohlavá stvoření

Milý čtenářský deníčku,

i když jsem ze Zvláštní chuti citronového koláče byla poněkud zmatená, neodolala jsem a půjčila jsem si další knížku od stejné autorky. Tentokrát šlo o sbírku povídek.

zdroj: goodreads.com

Důvod k vydání knížky v češtině byl, že každou povídku přeložil jiný student překladatelství. Angličtina Benderové musí být kouzelná a překládat ji do češtiny chce odvahu. Jsem si jistá, že studenti odvedli výbornou práci, ale přeci jen přeložit "motherfucker" jako mátipich je poněkud neobvyklé a ztrácí to původní vulgární tón, který působil jedinečně v kontextu docela milé povídky, jejíž hrdina byl nazýván právě tímto slovem. Neexistuje asi lepší možnost, jak tohle přeložit, a můžu jen hádat, kolik dalších vtípků se bohužel ztratilo v překladu.

Originálnější povídky jsem určitě v životě nečetla. Autorka s lehkostí a naprostou samozřejmostí na pár stranách konstruuje světy, ve kterých mají děti místo hlavy žehličku, malí lidé jsou zavírání a mučeni velkými, u dálnice uprostřed ničeho stojí stánek s nejlepším ovocem a zhmotnělými slovy a na vzájemné vraždě je nejpodivnější množství soli a pepřenek u obětí v bytě.

Skrz fantaskní kulisy prosvítají každodenní trápení. Žehlava se cítí osamělý a nemůže spát. Najít ta správná slova nebo zralé ovoce, na které máte právě chuť - co je těžší? A proč nás místo lidské tragédie občas zajímá víc něco tak banálního jako správný tvar pepřenky? Nebo je právě tvar pepřenky to, co mohlo katastrofě zabránit?

V téměř každé povídce jsem si něco našla, všechny byly originální a zároveň o něco přímočařejší než román, co jsem četla před nedávnem. Myslím, že kdyby jedna povídka vyšla v časopise a přečetl si jí náhodný čtenář, asi by z ní moc neměl, ale takhle pospolu a navíc s mojí předchozí zkušeností s autorkou, působily dokonale.

Nemůžu jim dát pět hvězdiček, protože ty si schovávám pro romány. Také překlad asi trochu ubral z původní kvality a navíc ne všechny povídky se mi líbily, na některé si jako obvykle už vůbec nevzpomínám. Přes to, čtyři hvězdičky téhle sbírce upřít nemohu.

Závěrečné hodnocení: 

středa 21. března 2018

Petra Soukupová - Nejlepší pro všechny

Milý čtenářský deníčku,

kamarádka mi laskavě zapůjčila výtisk nejnovější Soukupové, po němž jsem už několik měsíců toužila. Není to sice asi nejlepší román, který kdy autorka napsala, ale rozhodně stojí za přečtení.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je desetiletý kluk Viktor, se kterým to máma herečka vůbec nemá lehké. Proto se rozhodne svěřit ho babičce. Doufá, že přesun z Prahy na vesnici a přísná babiččina výchova z něj udělají trochu hodnějšího chlapečka.

V knize se střídají pasáže, které vypráví Viktor, s těmi psanými sice ve třetí osobě, ale vždy s příchutí názorů matky nebo babičky. Věty bývají dlouhé a navršené na sebe tak, jako by člověk vyprávění poslouchal někde v hospodě nebo spíš v kavárně u kafíčka. Díky tomu se čtenář nemůže od stránek odtrhnout, i když děj vlastně plyne docela pomalu.

Za začátku mi knížka hodně připomínala předchozí román Pod sněhem, protože i tam jde hlavně o rodinné vztahy a různé výchovné přístupy. Na rozdíl o něj ale tady nejsou vztahy tak vyhrocené a pohnutky všech postav jsem celkem chápala. Dětské vyprávění zase vyvolávalo vzpomínky na nejstarší autorčinu knihu Zmizet.

Nejlepší pro všechny mi v porovnání s ostatními autorčinými romány přišlo asi nejnudnější, hlavně proto, že příběh i postavy jsou vlastně docela normální. Neděje se jim nic zas tak neobvyklého, nejsou nesmyslně umanuté. Díky čtivému stylu jsem román přečetla za pár dní, ale že bych si z něj sedla na zadek tak jako třeba z Marty v roce vetřelce, to tedy vůbec. Což pouze znamená, že ho neocením pěti, ale jen čtyřmi hvězdičkami. Pokud budou další romány stejné, asi se na ně nebudu už tolik těšit, ale přečtu si je asi vždycky.

Závěrečné hodnocení:

Jiří Hájíček - Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Milý čtenářský deníčku,

Hájíčkovy povídky nejsou tak skvělé jako jeho romány, ale protože Dešťová hůl je v knihovně stále nedostupná, vzala jsem za vděk i jeho sbírkou povídek.

zdroj: goodreads.com

Můj problém s povídkovými knihami je, že než se pořádně zaberu do děje a poznám postavy, povídka skončí, následuje další, podobná a nakonec se mi všechny slijí do jedné šedivé mlhy. Výhoda této sbírky je, že je rozdělená do několika částí a povídky v nich se odehrávají v jedné vesnici, navíc mají podobné téma.

Typickým znakem těchto povídek je, že se v nich nic moc nestane. Většinou popisují nějaké běžné trápení obyvatel českého venkova v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Stařík, který chce odčinit křivdu, ale ten podvedený už je mrtvý, mladík zamilovaný do hospodské, která o něj pohledem nezavadí, nebo generační střet v bývalém rodinném sadu.

Většina čtenářů takové povídky musí považovat za nudné. Mně se ale kupodivu líbily. Vesnické problémy mají úplně jinou atmosféru než ty měšťácké, neřeší politiku, válku, ale zabývají se tím, co je tady a teď a jak se to v posledních letech tolik změnilo. Vztah k půdě a vůbec vesnici, kde každý zná každého, definuje životní postoj tolik odlišný od toho, ve kterém žiju já.

Samozřejmě mám radši Hájíčkovi romány, ale jeho povídky na mě zapůsobily a myslím, že na rozdíl od většiny jiných sbírek, na tuhle si budu ještě aspoň nějaký čas pamatovat. Ale rozhodně není pro každého.

Závěrečné hodnocení: 

čtvrtek 8. března 2018

Pasi Ilmari Jääskeläinen - Magický průvodce městem pod pahorkem

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem se zapojila do čtení společné knihy v československém klubu na Goodreads. Právě teď se čte Magický průvodce městem pod pahorkem. Od stejného autora jsem četla jeho známější román Literární spolek Laury Sněžné, o kterém si určitě pamatuješ, že se mi moc nelíbil. Magický průvodce dopadl podobně.

zdroj: goodreads.com

Hlavní hrdina Ollie pracuje jako šéf malého nakladatelství a právě prochází krizí středního věku. Po Facebooku kontaktuje svojí kamarádku z dětství, která právě vydala světový bestseller Filmový průvodce životem. Právě píše další knihu a rozhodne se, že ji vydá v Ollieho nakladatelství. A protože se jedná o průvodce jeho městem, přijede osobně zjistit, jak moc se od dětství změnilo.

Finské podivno. Tohle označení dal románu nakladatel a já potvrzuji, že ho skvěle vyskytuje. Nechci moc prozrazovat, tak nebudu příliš konkrétní. Stejně jako v Literární spolku i tady se hrdina vrací do dětství a postupně čtenáři odhaluje, co zvláštního se stalo v tajných chodbách pod městem, které na člověka působí jako zvláštní halucinogenní droga, ale po jejichž opuštění si nikdo na nic nevzpomíná.

Pod nánosem bizarních okolností se podle mě musí skrývat nějaký skutečný problém, ke kterému se autor vyjadřuje. Hodně mluví o krizi středního věku a o vyrovnání se s minulostí. Jako hlavní prostředky v překonání těchto obtíží slouží Facebook a Filmový průvodce životem, který patří do kategorie příruček o osobním rozvoji. Možnosti obojího vyhnal autor do extrémů a přijde mi, že tím problém čtenáři spíš zastřel, než že by ho neotřele zvýraznil.

Nejoriginálnější mi na knížce přišel konec. Tedy vlastně dva konce. Jeden je vytištěný v knize, druhý si čtenář může dohledat na stránkách nakladatelství. Jeden je dramaticky "filmový", druhý sentimentálně facebookový. Až tam jsem snad trochu pochopila, co tyto dva přístupy znamenají a jak se vlastně projevovaly celou dobu v knize.

Kniha pro mě končí někde na hraně mezi dvěma a třemi hvězdičkami, kvůli originálnímu konci jsem se slitovala a dala jí ty tři. Hlavní nedostatek vidím v tom, že vlastně nevím, komu bych ji doporučila. Možná těm, co rádi čtou severské detektivky? Pro běžného čtenáře sci-fi a fantasy je příliš uhozená a komplikovaná, pro někoho, kdo má rád knihy o lidech a jejich problémech, je v ní zase až příliš podivností. Jsem zvědavá, kdo z členů klubu na Goodreads se v ní našel.

Závěrečné hodnocení: 

pondělí 5. března 2018

Herman Melvill - Bílá velryba

Milá čtenářský deníčku,

za únorový kredit jsem si pořídila audioknihu Bílá velryba. Jde sice o zkrácenou verzi původního románu Hermana Melvilla, ale zkratka trvající necelých sedm hodin dává tušit, že všechno podstatné se do ní vešlo.

zdroj: audioteka.cz
Interpret Miroslav Středa líčí Izmaelův příběh hlubokým hlasem, pískot velryb a křik racků odděluje jednotlivé kapitoly. Z knihy byly vyškrtnuty asi hlavně dlouhé pasáže o biologii velryb, filozofické úvahy, popisy postav, ale myslím, že chybělo i několik z devíti setkání s ostatními velrybářskými loděmi. Navzdory tomu bych řekla, že zkrácená verze zachovala původní vyváženost díla a nic skutečně podstatného nechybělo. Navíc, kdo by dnes četl originální bichli, snad jen nebohý student střední školy, kterého k tomu donutila náročná učitelka literatury.

Zároveň ale musím uznat, že takto zkrácená ztrácí kniha původní sílu a po doposlouchání jsem moc netušila, proč je považována za tak revoluční v rámci americké literatury. Na wikipedii jsem se dočetla, že originál přetéká shakespearovským jazykem, patří mezi vrcholná díla romantismu a biblickými paralelami ze sebe dělá potravu pro literární intelektuály. Z toho, co jsem slyšela, si dokážu představit, jak asi originál vypadá, ale kdybych ho neznala, připadala by mi Bílá velryba spíš jako kniha pro mládež v poličce po boku verneovek a májovek.

Nejslabší mi přišel zdlouhavý úvod, ve kterém hlavní hrdina do nekonečna rozebírá ubytování, jak se musí o postel dělit s filipínským harpunářem, jak hledal loď a jak se domlouval se dvěma kapitány, kteří vlastně kapitány nebyli. Samotná velrybářská výprava zabírá vlastně asi jen třetinu nahrávky.

Nedávno vyšla Bílá velryba i jako komiks (s názvem Moby Dick). Předpokládám, že se bude více soustředit na dramatický příběh, takže se po něm asi podívám a doplním si svoje znalosti. Ale předlohu opravdu číst nebudu. Ta by ode mě získala nejvíc tři hvězdičky. Dokonalé zpracování audioknihy jí jednu hvězdičku přidá.

Závěrečné hodnocení: